Pochopitelně je namístě otázka, kde se vlastně podobná otupělost a lhostejnost berou: Jde "jenom o zvyk", jak budou jistě mnozí vehementně tvrdit, o potřebu "nejdřív otvrdnout", jak prohlašuje jistý pán, jenž stejně jako Joseph Ratzinger v dětství navštěvoval Hitlerjugend - nebo to přece jen vypovídá o čemsi hlubším, co si nechceme připustit a záměrně to přehlížíme?

Všeobecná neochota v čemkoli "cizím" se angažovat roste a sbírá svou sílu z nejrůznějších, často velice bizarních zdrojů. Osloví-li člověka opakovaně pouliční prodejce charitativního časopisu, aby po zaplacení začal žebrat, jestli byste mu právě koupený výtisk zase nevrátili, poněvadž "jich má málo", případně autoritativně požaduje další peníze, "protože potřebuje na ubytovnu", ochota absolvovat podruhé transakci s rizikem podobného vyústění klesá téměř k nule. Co je platné, že většina skutečně autorizovaných prodejců se nejspíš takto nechová - pachuť zůstala a šíří se dále. Namísto obrazu člověka s neradostným osudem, který se snaží uživit poctivou prací, snadno nastoupí stereotyp poněkud naleštěnější varianty žebráka prodávajícího otřepanou historku o okradení na cestě za nemocnou matkou. Přesně tak přichází na svět generalizovaná nedůvěra, jejímž pokročilejším plodem je nerozlišená apriorní distance "studeného čumáka".

Co platí o situaci v nejspodnějším společenském patru, to lze ale zrovna tak říci i o patře nejvrchnějším. Zdá se, že ani zde pro nikoho nic neplatí. Pražská komunální šlechta bezstarostně porušuje veškerá pravidla s otevřeností, jaká by byla i za minulého režimu nepředstavitelná; bezohledně se prosazují projekty, jejichž realizace by vážně ohrozila zdraví a majetek občanů, ale jsou prý údajně "ve veřejném zájmu" (který byl ze všech praktických hledisek již dávno ztotožněn se zájmem investora); premiér i prezident se čerta starého ohlížejí na to, za co nesou před spoluobčany zodpovědnost, a ticho po pěšině, jež následuje i po té, co se z nás "zásluhou" dvou posledně jmenovaných stali Evropané druhé kategorie, svědčí o tom, že by jim zřejmě prošlo i mnohem víc... Co je proti tomu jakási bezvýznamná figurína zmrzačeného zvířete, u níž jsme tuto úvahu začali!

Někteří zastávají názor, že všeobecná společenská deziluze má vlastně pozitivní funkci. Za tímto optimistickým očekáváním však stojí představa, že ztráta generalizované důvěry musí mít jakési dno, od nějž se nakonec odrazíme a začneme zase stoupat. Bohužel tomu vůbec nic nenasvědčuje. Přes obrovský pokrok všemožných technologií, rozvoj PR, marketingových technik a tak dále, ve skutečnosti ještě nikdo nepřišel na to, jak by moderní společnost mohla doplnit značně vyčerpané zdroje obecné důvěry, jež jsou možná dokonce neobnovitelné. Jan Keller v knize Nejistota a důvěra o tomto problému napsal:

"Pokud bude tento trend živený ideologií 'tržismu' (marchéisme) pokračovat, rozloží to v průběhu jedné či dvou generací celou společnost..."

Pokusme se tedy vidět věci v jasném světle. Za naše současné potíže už dávno nemohou "komunistické přežitky", ani Brusel, jak jsme neustále ujišťováni, ale zcela současná a stoprocentně česká bratrstva kočičí pracky, která v této zemi právě likvidují poslední zbytky sociálního řádu. A pokud jim v tom ponecháme volnou ruku, neexistuje žádná přirozená hranice, na níž by se nakonec sama musela zastavit. Po výjimce z evropské listiny práv a svobod je koneckonců naprosto jasné, že vedení podniku hodlá vytřískat konkurenční výhodu ze zmrzačení...