Nestoudné návrhy

7. 1. 2010 / John Michael Greer

Pokud máme složité budoucnosti čelit s nějakým typem grácie, této cenné vymoženosti mnohem pravděpodobněji docílíme v důsledku zavedení předběžného, nejistého adaptačního mechanismu načrtnutého Warrenem Johnsonem v malé užitečné knize nazvané Muddling Toward Frugality (Tápání ke skromnosti), než rozvíjením nějakých grandiózních plánů dosažení dokonalého světa v jediném kroku.

KD│ Dlouhodobé čtenáře nemůže překvapit, když zjistí, že po třech textech detailně vysvětlujících, proč jsou v nynějším americkém politickém systému významné reformy nemožné, hodlám věnovat několik dalších diskusi o významných reformách, jež by mohly být součástí funkční odpovědi na krizi naší doby. Klidně přiznám, že je to úsměvné, ale navrhovat vhodné změny, které nebudou ihned uskutečněny, není vůbec tak zbytečné, jak se může ve věku objednávek v požadovaném termínu a okamžitého uspokojení zdát.

Můžete si klidně vsadit, že pokud něco není s to dál pokračovat, tak to také pokračovat nebude, a dnešní politická situace ve Spojených státech se prostě může stát jakýmsi archetypem této staré, ale v žádném případě ne neplatné maximy. Většina států světa v minulém století změnila politický systém alespoň jedenkrát; tento proces jistě může být traumatický a vždycky nevyřeší problémy, které změny především vyvolaly, ale není ani koncem světa. Ať bude existující řád doveden k závěrečnému zhroucení kteroukoliv z krizí, a ať už, než dojde k částečnému návratu stability, to bude mít za následek jakákoliv traumata, vznikne prostor pro novou politiku, jakmile nová vláda Spojených států, nebo regionální vlády, které ji nahradí, začnou věci dávat dohromady. Samozřejmě, tento blog také nečtou pouze Američané; a pokud to dokážu posoudit, některé myšlenky, které tu hodlám probrat, mohou najít ohlas kdekoliv.

Přesto přece jen jedna výstraha: Čtenáři očekávající, že jim nabídnu jízdenku do Utopie, budou zklamáni. Existuje obecné přesvědčení, že vše, co je ve světě špatného, je vinou institucí nebo osob, které oficiálně nesou zodpovědnost, a může to být napraveno výměnou za jiné instituce nebo osoby. Toto přesvědčení bylo v průběhu dějin testováno mnohem zevrubněji než jakákoliv jiná hypotéza sociálních věd, kterou si dokážu vybavit, a pokaždé bídně selhalo. Možná bychom měli konečně připustit, že se lidé nebudou chovat jako andělé, nehledě na to, jak (či zda vůbec) se jim vládne, nebo kdo (pokud vůbec někdo) vládne; a současně bychom měli i připustit, že lidské bytosti jsou nevyléčitelně lidské, příliš lidské - to znamená samy od sebe schopny dobra i zla v rozsahu celého morálního spektra - spíše než morální loutky, od nichž lze očekávat, že budou tancovat na povel dobrého či špatného systému.

Je snadné navrhnout systém dokonalé lidské společnosti, pokud nemusí fungovat v reálném světě, a je také velmi snadné srovnávat perfektní systém na papíře se selháním skutečného systému, ke škodě posledně jmenovaného. To co řekl John Kenneth Galbraith o inovacích v oblasti financí téměř vždy platí také o inovaci politických a sociálních institucí: To co je hlasitě vychvalováno jako nová revoluční myšlenka běžně znamená opakování nepříliš četné sady klamů, které při posledních pár pokusech o uskutečnění fungovaly velmi špatně, a stejně špatně budou fungovat i tentokrát. Systémů, které skutečně fungují, je opravdu jen několik, ačkoliv existuje velká řada drobných variací na základní témata; a ten, který máme nyní - reprezentativní demokracie v politice a tržní systém v ekonomice - má určité výhody. Ačkoliv nynější příklady tohoto uspořádání jsou problémové, zkorumpované, a existuje velké riziko, že budou zahlceny důsledky některých velmi špatných rozhodnutí přijatých během posledních dekád, základní systémy jsou po většinu času znatelně méně dysfunkční než většina alternativ.

Proto se nechystám předložit grandiózní plán na kompletní transformaci toho typu, jaká byla tolik let v módě mezi sociálními reformátory. Místo toho navrhnu několik omezených, přesně zaměřených změn, o nichž se domnívám, že pokud by byly zavedeny, mají skutečně šanci skoncovat s některými sebevražednými sklony nynějšího systému a nahradit je účinnými pobídkami směřujícími k tomu, co naše společnost potřebuje. Mohl bych začít z několika stran, nicméně pro tento týden jsem si vybral zdánlivě málo slibné pole daňové politiky.

To je téma, na něž je právě teď nabalena spousta nesmyslů. Jako například když jsem jednoho dne ve věřejné knihovně zde v Cumberlandu našel knihu nazvanou The End of Prosperity (Konec prosperity). Nazvat tento spis zprostituovaným by znamenalo zachovat se vůči počestným kurtizánám neférově - jde o nesmyslné plýtvání neškodnými stromy, v němž se tvrdí, že pokud by americká vláda zvýšila daně na úroveň právě postačující k zaplacení služeb, jež poskytuje, výsledkem by byl zmíněný konec prosperity. Autorům se nějak podařilo ignorovat skutečnost, že v 50. letech, kdy americká prosperita byla v mnoha ohledech na svém naprostém vrcholu, lidé v horním daňovém pásmu platili strýčku Samovi až 2/3 svého příjmu, a že když byly tyto daně sníženy, země nezačala více prosperovat, ale přesně naopak.

To má svůj důvod spojený s rozlišením mezi primární, sekundární a terciální ekonomikou, které jsem již několikrát prezentoval. Primární ekonomika, kterou je příroda, a sekundární ekonomika, což je produkce zboží a služeb s vynaložením lidské práce, jsou podřízeny negativním zpětným vazbám, které je udržují v rovnováze. Výměna peněz a dalších forem abstraktního bohatství, neboli terciální ekonomika, je podřízena pozitivním zpětným vazbám, které ji destabilizují způsoby, jež následně vedou také k destabilizaci druhých dvou ekonomik.

Jádrem těchto zpětnovazebních smyček je způsob, jímž stoupá hodnota akumulovaného papírového bohatství - a tak cokoliv, co toto akumulované bohatství odvádí do kapes lidí, kteří své peníze utratí za běžné zboží místo za další papír, má sklon ekonomiku stabilizovat. To je to, k čemu vedly vysoké daňové sazby 50. let, a není náhoda, že čím drastičtěji byly v posledních třech dekádách daně seškrtány, a čím více terciálního bohatství bylo uchráněno před daněmi zvláštními daňovými sazbami na výnos z kapitálu atp., tím drastičtěji terciální ekonomika prokázala obvyklý sklon k extrémům a tím více se nafukovala.

Přesto patrně existují adresnější způsoby odčerpání přebytků z terciální ekonomiky, a daňové zákonodárství také velmi špatně zasahuje do primární ekonomiky s její vynořující se realitou vzácných zdrojů a přetížených přírodních cyklů. Ve světě, kde akcelerující exploatace přírodních zdrojů a akumulace papírového bohatství představují hlavní zdroje problémů, zatímco lidská práce v centru sekundární ekonomiky je tím nejvíce obnovitelným zdrojem, jaký známe, patrně zdaňujeme na špatném místě.

S rizikem, že se ocitneme zcela na poli fantazie, si tedy představme nový daňový zákoník, který namísto toho zdaňuje ty správné věci. V imaginárním zákoníku neexistují daně z prodeje, ani daně z příjmu - to znamená vůbec žádné daně v sekundární ekonomice. Místo toho jsou zavedeny dva nové druhy daní: První, který ovlivňuje primární ekonomiku, se týká přírodního zboží a služeb; druhý, který ovlivňuje terciální ekonomiku, postihuje příjmy z úroků, zisky z kapitálu, a všechny ostatní situace, v nichž peníze dělají peníze.

Zdanění přírodního zboží a služeb by sledovalo zhruba tutéž logiku jako v současnosti majetková daň. Federální vláda jakožto pověřenec amerického lidu již fakticky vlastní všechny reality uvnitř svých hranic - pokud si pořizujete nemovitost, to co kupujete je vlastně právo používat vlastnictví v rámci zákonů a v národním zájmu, pročež Čína nemůže prostě uzavřít smlouvu se soukromými vlastníky půdy, aby koupila pár nepoužívaných rybářských přístavů na západním pobřeží a zřídila tam základny pro vlastní námořnictvo. Týž princip lze přiměřeně aplikovat i na každý jiný zdroj v zemi. Když čerpáte ze země ropu, vyčerpáváte část dědičného majetku amerického lidu a měli byste za toto privilegium vládě zaplatit. Stejně tak když vypouštíte kouř z výfuku, používáte národní atmosféru coby skládku plynu, a znovu byste za to měli zaplatit. Tomuto druhu daně by měl podléhat každý přírodní zdroj jakéhokoliv druhu.

To by samozřejmě znamenalo, že ceny mnoha druhů zboží a služeb se podstatně zvýší. Protože každému by zbyly peníze, které by nemusel utratit za daně z příjmu a prodeje, mohlo být toto břemeno o něco nižší; ale klíčovým bodem je, že lidé by se prostřednictvím svých osobních voleb mohli vyhýbat daním ze zdrojů. Pokud si koupíte hybridní vůz, budete platit o dost nižší ropnou daň, a stejně tak i daň výfukovou - ačkoliv těžební daně na vzácné minerály v bateriích a elektronice vás vrátí o kus nazpět, což by také měly. Pokud auto vůbec nevlastníte, můžete se cestou do banky smát. Podobně cena produktu vyrobeného z kovu vytěženého ze země zahrne těžební daň, avšak cena produktu z recyklovaného materiálu nikoliv; tak by výrobce byl výrazně stimulován k použití recyklovaného materiálu a ke snižování ceny ve srovnání s konkurenty.

Druhá sada nových daní se zaměřuje na jiný problém, o němž jsme tu již hovořili. Právě teď, s daňovými zákony, které máme, je pro podniky ekonomicky výhodné odčerpávat peníze z produkce zboží a služeb a vkládat je do rostoucích bublin terciální ekonomiky složené z papírového bohatství. Proto General Motors posledních pár let vyráběla více finančních papírů než aut, dokud ji nepotkal čelní náraz s bublinovou ekonomikou. V širší perspektivě to vysvětluje, proč dnes Amerika vyrábí tak málo zboží a služeb, a tak mnoho v zásadě halucinačního papírového bohatství. Danit finanční výnos, ale nikoliv výdělečný příjem, by znamenalo udělat hodně pro obrácení této rovnice. Pokud by vložení peněz do bondů a derivátů znamenalo, že značnou část zisku ukrojí daně, zatímco vložení peněz do výroby zboží a služeb znamenalo, že zisky jsou nedaněné, deriváty a bondy by vypadaly výrazně méně přitažlivě.

Všimněte si také, jak by tyto dva druhy daní spolupůsobily proti jedné z nejpomýlenějších ekonomických priorit naší doby, proti nahrazování lidské práce stroji. V případě, že jste si toho nevšimli, představte si, že USA mají problém s nezaměstnaností; dokonce ještě před splasknutím poslední bubliny bylo velmi těžké nalézt dobré dělnické místo. Existuje mnoho důvodů, proč k tomu došlo, ale daňová politika, která nutí zaměstnavatele zaplatit znovu polovinu dělníkovy mzdy, nebo ještě více, za to že ho zaměstnává, rozhodně nepomohla. Zrušte tyto daně a zaveďte místo nich daně na energii a zdroje přírodních surovin, a v mnoha případech bude dělník, nikoliv stroj, tím nejlevnějším prostředkem k provedení práce.

Mohou být snadno navržena i jiná opatření sledující stejné cíle. Závěr, k němuž jsem chtěl touto rozsáhlou nefinační spekulací dospět, nicméně zní, že některé způsoby, jimiž Američané podnikají a platí (nebo neplatí) za vládní služby, prostě neodpovídají skutečnostem věku ekologických limitů. Daňový zákoník zatěžující sekundární ekonomiku - ekonomiku produkující zboží a služby - a podporující plýtvavé plenění přírody i spekulativní skotačení terciální ekonomiky, nám nepomůže ustát bouře blízké budoucnosti. Jakýkoliv daňový zákoník, který by postupoval opačně - zvýhodňoval použití lidské práce k uspokojení lidských potřeb a činil méně výhodným přerušování přírodních cyklů, jež umožňují naše přežití, nebo spekulativní excesy vnášející nerovnováhu do již tak problémové ekonomiky - by byl v čase krize velmi vhodným aktivem, a mohl by vstoupit v platnost přijatelně snadno, bez toho, aby společnost roztrhal na kusy a vytvářel ji z trosek znova. (Co tu není výslovně řečeno a co by nejspíš řečeno být mělo je fakt, že podobné daňové opatření by ve skutečnosti vytvořilo trvalý tlak na snižování ceny práce, což by sice společnost rovnou "neroztrhalo na kusy", ale mohlo by ji to vrátit k realitě ostrých třídních bojů ve stylu 19. století - KD.)

Vyřešil by takový nový daňový zákoník všechny naše problémy? Samozřejmě, že ne. Nicméně podle mne je to právě sklon trvat na tom, že musíme nalézt jediné řešení, které se vyrovná se všemi problémy, co napomáhá tomu, aby jakékoliv konstruktivní řešení zůstávalo mimo náš dosah. Pokud máme složité budoucnosti čelit s nějakým typem grácie, této cenné vymoženosti mnohem pravděpodobněji docílíme v důsledku zavedení předběžného, nejistého adaptačního mechanismu načrtnutého Warrenem Johnsonem v malé užitečné knize nazvané Muddling Toward Frugality (Tápání ke skromnosti), než rozvíjením nějakých grandiózních plánů dosažení dokonalého světa v jediném kroku. Hrát si s daňovým zákoníkem tak, aby odměňoval ekonomické jednání, které by nám v nastávajících obtížích mohlo pomoci s věcmi, na nichž záleží, místo aby odměňoval to, co věci jen zhoršuje, je jedním z příkladů takového tápání; jiné budou předloženy k diskusi v následujících týdnech.

Celý článek v angličtině: ZDE

Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 7.1. 2010