Disidentka Sánchez kritizuje systém výdeje potravin na lístky na Kubě tak, že ačkoliv Kubánci spekulovali o zrušení tohoto systému, stránky nových potravinových lístků neobsahují „mnoho výrobků, které kdysi tvořily součást měsíční kvóty.“ Autorka dále píše: „Vidím, že mé jméno je uvedeno vedle Tea, a bojím se, že i jeho děti budou dostávat mléko jen do věku sedmi let, budou dostávat mýdlo jednou za dva měsíce anebo pastu na zuby bez chuti. Děsím se, že ještě za třicet let budeme muset dokazovat potvrzením od lékaře, že máme vřed, abychom dostali právo na pár gramů masa anebo na sojový jogurt.“

Na této kritice není zajisté nic špatného, autorka má svrchované právo o těchto skutečnostech psát, nicméně bude zbohatlickým cynismem, když napíšu, že mnozí z hladových rebelantů na Haiti konzumují vdolky uplácané z bláta a luxus jako mýdlo nebo zubní pasta je opravdu z jiné planety?

Je stejně bezohledné, když napíšu, že české sdělovací prostředky s pomocí neprůhledných a pochybných organizací jako je Člověk v tísni neustále bijí na poplach kvůli 75 kubánským disidentům, jež Castrův režim v roce 2003 odsoudil k dlouholetým trestům, a zároveň se zmíním o tom, že za vlády Spojenými státy a Francií podporované haitské junty zabily místní gangy a vládní síly v průběhu 22 měsíců 8 000 lidí a znásilnily 35 000 žen a dívek, a to „pouze“ v sídelním městě Port-au-Prince a okolí?

Ovšem takovéto příměry jsou dnes obnošeným šatstvem s poukazem na dadaistický fenomén „mlácení černochů“ a další nemístné oponentury. Haiti je přece zemí, jejíž zlořád spočívá v přírodních pohromách či kultu voodoo, nikoliv jako na Kubě ve zločinecké věrchušce, jež odpírá dětem mléko.

Paní Sánchez je v západních kuloárech považována za prominentní disidentku, jak uvádí profesor z pařížské Descartovy univerzity Salim Lamrani, jenž kubánskou revoluci obhajuje. Lamrani sice uznává, že Sánchez dokáže barvitě a přesvědčivě psát (konkrétně o svém zadržení a týrání kubánskou policií, z něhož prý vyvázla s velkými modřinami a podlitinami), ale její spolupráce se západními médii, třeba s BBC, působí poněkud rozpolceně.

Havanský korespondent BBC Fernando Ravsberg se s ní záhy po tomto incidentu setkal a na první pohled shledal, že líčení jejích zranění skutečnosti odporuje. Sama Sánchez podle Lamraniho toto nařčení vyvracela tvrzením, že rány, které utrpěla, se brzy zahojily. Zůstaly ji však modřiny na zadnici, ale ukázat je západním novinářům pochopitelně nechtěla. Rozpory přetrvávaly. Sánchez tak trochu schizofrenně na svém blogu uveřejnila informace o průběhu zatčení, odlišné od toho, co sama později tvrdila, jak dále píše Lamrani. Na blog napsala, že byla unesena „nejhorším gangem se způsoby sicilské mafie“, ale v BBC hovořila o tom, že byla zadržena pouze na 25 minut. Lamrani rovněž konstatuje, že ačkoliv se incident podle napadené disidentky odehrál za denního světla před autobusovou zastávkou plnou lidí, západnímu tisku se nepodařilo sehnat jediného svědka, byť pod slibem anonymity.

Předchozími větami jsem nezamýšlel popřít informace kubánské disidentky, jen jsem chtěl dát prostor druhé straně, jež je dle mého soudu v našem prostředí opomíjená a neznámá. Profesor Lamrani se událostem na Kubě a latinskoamerické integraci a emancipaci dlouhodobě věnuje, a může mu být vyčítán jednostranný pohled. To však automaticky neznamená, že je méně důvěryhodným zdrojem informací než známá kubánská disidentka.