Plačky nad kapitalismem

5. 2. 2010

Nedávno jsem se v  Britských listech dočetl o úsměvném případu studentky, která ve své diplomové práci s nějakou ekonomickou tématikou i přes doporučení konzultanta odmítla zmínit postoj Karla Marxe. Vcelku nicneříkající, až banální situace se stává vskutku úsměvnou teprve v kontextu článku Polistopadové změny?, ve kterém pan Petr Tuček, na něhož se studentka s diplomkou právě obrátila s žádostí o konzultaci, vidí tuto epizodu z vysokoškolského života jako čirý důsledek negativního vlivu polistopadových změn, které s sebou přinesly podle něj jen další šíření strachu, deformaci lidských vztahů, deprimující atmosféru mezi českým obyvatelstvem a dalších pekelností, dobře známých z levicové repertoáru pojmů, napsal Michal Jendrišák.

Já sám vidím tento příklad se studentkou, či přesněji řečeno celý článek, v němž se tento a další podobné příklady objevily, jako typickou ukázku jistého hojně se vyskytujícího negativního jevu, který je bohužel často zastoupen nejen v Britských listech, ale prakticky ve všech médiích a veřejných diskuzích. Mám namysli nekorektní argumentaci, neadekvátní dramatizování, zavádějící mixování pojmů, obrazů, kontextů, vytváření absurdních příčinných souvislostí mezi naprosto nesourodými jevy. Velmi často je toto vše zastoupeno v jisté primitivní argumentační figuře, kterou bych nazval "principem netečného subjektu". V takových argumentech, úvahách a vizích je subjekt, čili nějaký člověk (nebo nekorektně homogenizovaná skupina jedinců, obvykle zahrnuta pod pojem "obyčejný" či "poctivý člověk") vykreslen jako zcela nesvéprávná netečná jednotka, neschopna vlastního rozhodnutí, volby, odpovědnosti, viny, reflexe ani úvahy, která je pasivně umístěna v nějakém velmi komplexním soboru na ní působících vztahů. Takový politováníhodný mýtický člověk (nebo abstraktní homogenní skupina lidí) je zcela vystaven tragickému osudu co nejčerněji vybarvených okolností, odsouzen ke zvůli bohů a hlavně interpretátorů, kteří na modelu "netečného subjektu" stavějí svou argumentaci.

Vraťme se k naší nešťastné studentce. Odmítla do své práce zahrnout Marxe se zdůvodněním, že by ji snad mohl její vedoucí diplomové práce považovat za komunistku. Taková byla situace, nic víc, nic míň. Pan Tuček však celou záležitost zasadil do kvaziargumentace s netečným subjektem: studentčinu ignoraci Marxe uvádí jako přímý, pro mě naprosto nepochopitelný kauzální důsledek vlivu polistopadových změn, jako důsledek všeobecného imaginárního strachu ve společnosti, kterýžto strach je zase přímým důsledkem kapitalismu či svobodného trhu, nebo jak si to z toho kontextu vlastně vyložit. A naše studentka, to nebohé děvče se zlatým srdcem, která by se v nejlepších letech svého života samozřejmě tak ráda s velkou vervou pustila do studia Marxova myšlenkového odkazu, nemůže chuděra tak učinit, protože by ji nemilosrdná kola kapitalismu a jeho deformované morální sadovské despocie, v tomto případě ztělesněné vedoucím diplomky, zcela rozemlela. Je tedy netečným subjektem, čistým jako okvětí bílé lilie, obětí dějin, která sama za nic nemůže a jinak se rozhodnout ani jednat nemohla. Úplně jasně vidím ten tragický okamžik, kdy jednoho úterního dopoledne v malém tichém kabinetu obrovského neosobního univerzitního komplexu se nebohé studentce po tváři sveze z azurově modrého oka první slza nad lítostí z dobového údělu svého i všech ostatních studentek, které si musejí odpustit rozkoš z četby Kapitálu, a pan Tuček jen tiše a smutně pokývá hlavou. Přes dveře se z chodby odkudsi z dálky tlumeně ozývá studentské švitoření, na parapet za oknem bubnují kapky deště...

Anebo to zkusme převyprávět celé trochu jinak. Možná to sice ztratí něco na romantismu, ale zato notně přibere na realismu. Naše studentka, na poslední chvíli dokončujíce svou diplomku, se na Marxe zkrátka a dobře vyflákla. Proč by se měla otravovat s nějakým Marxem, když potřebuje mít především práci co nejdříve v cajku, ať už má od několikaměsíční lopoty klid. A poslední, co teď potřebuje, je se ještě zabývat nějakým fusajnem, jehož jméno má spojeno maximálně s komediemi parodujícími socialismus a jehož tvář kdysi zahlédla v Československém filmovém týdeníku. Proto o Marxovi přirozeně neví nic jiného, než že je nějak zapleten do vzniku komunismu a ani nepředpokládá, že by Marx mohl mít i nějaký jiný význam. Každopádně nemá důvod si ho cpát do diplomky, kterou už by nejraději viděla svázanou v pevných deskách. A je si dobře vědoma, že je to jen její čistě svobodné rozhodnutí, ke kterému není v žádném případě nikým a ničím nucena, ani vedoucím práce, ani kapitalismem. Žádný netečný subjekt. Jenom se jí prostě nechtělo, toť vše. Kdyby to pan Tuček interpretoval nějak takhle, bral bych to. A akceptoval bych i nějakou potenciální stížnost na to, že studenti neznají z Marxova jinak velmi plodného odkazu nic víc než jen učení o komunismu. To bych ještě bral. Ale místo toho tady máme opravdu neopodstatněné kauzální řetězce nesouvisejících významů, které začínají někde v listopadu 89 a končí v diplomce nějaké studentky, jejíž starosti se ve skutečnosti točí tak maximálně okolo její budoucí první návštěvy swingers party. Omlouvám se panu Tučkovi, že jeho článek možná drobátko zesměšňuji, snad i vyhrocuji, ale jeho studentka se prostě přímo namanula k demonstrování toho, co považuji za jasný klam současných diskuzí. Samozřejmě celou kauzu možná neopodstatněně transformuji do svého slovníku a svých kauzalit. Ale i tak, s veškerým ohledem na ironickou funkci soukromých slovníků, si myslím, že má interpretace bude realitě poněkud blíže. I když připustím, že nějakou shodou okolností se snad mohl případ se studentkou skutečně udát tak, jak jej popisuje pan Tuček, tak jej alespoň využiji jako příklad netečného subjektu.

Bohužel článek pana Tučka není, jak jsem naznačil v úvodu článku, výjimkou. Argument netečného subjektu a falešných kauzálních řad je bohatě zastoupen i v mnoha dalších tématech a diskuzích. Ani na Britských listech není třeba k takovým článkům posunovat kurzorem myši daleko. Máme tady zase série článků "objektivně" analyzujících nezaměstnanost, svobodný trh, dokonce i existenciální rozměr kapitalistického člověka, jak jsem si nedávno všiml. Vděčnou doménou tohoto typu argumentů je právě téma kapitalismu, kde se to jen hemží kýčovitými nářky nad prázdnými, abstraktními a v podstatě bezvýznamnými pojmy jako jsou nevinní, nezaměstnaní a především "obyčejní" lidé, samotné žuly cti, potenciální poctiví zaměstnanci, kteří si nepřejí nic jiného než tvrdě pracovat, ale kapitalističtí držitelé statků, ti imaginární nepřátelé z dimenze X, jim k tomu nedají možnost. Autoři si přitom vždy dávají neobyčejně záležet, aby vhodně nakombinovali kaskády obyčejných, poctivých, milujících, nezaměstnaných, ponížených, vydíraných, okradených o čest, slávu i soukromí, utlačovaných policií, dezinformovaných médii, odcizených sobě samotným, zklamaných listopadem, podvedených soudy a vlastně celým tím bídným vesmírem. Jsou ochotni zapojit do svých vzbouřených řad kohokoli od básníků, kteří neumějí básnit, až po kanáry, kteří neumějí zpívat, ať už chtějí nebo ne. Nikdy neopomenou oblíbenou dogmatickou opozici mezi lidem a médii, popřípadě politikou. Podivuhodný fetiš. Jsou tak trochu jako svého druhu hudební skladatelé: umí mistrně syntakticky komponovat z nepřeberného repertoáru pojmů s dobrou ozvěnou; znají přehrávat skladby, tak lahodně znějící levému uchu, absolutně postrádající jakýkoli sémantický rozměr. Já sám ale ani nevím o kom je vlastně v těch tragédiích řeč; kdo jsou ti zlí "oni" a kdo ti dobří, utlačovaní "my"? S kým se to vlastně mám identifikovat? Se všemi, kdo jsou, ať už z jakýchkoli důvodů, registrováni na pracáku? Nebo ono dobrosrdečné "my" označuje množinu jedinců, jejichž plat nepřesahuje šestnáctku hrubého měsíčně? Nevím, dělám vrátného v domově důchodců.

Samozřejmě se tento argument objevuje v mnoha variacích. Jindy jsou zase za rezultáty svobodného trhu považováni bezdomovci, kteří -- jak jinak -- za svou situaci rovněž vůbec nemohou, v žádném případě se s ní nesmiřují a svádějí nekonečný, urputný boj proti větrným mlýnům kapitalismu. Pseudoargument netečného subjektu lze také snadno nalézt i v jiných tématických okruzích, velmi často například u problému nevěry, kde jsou často muži představováni jako pouhé nástroje sobeckých genů, nemohoucí za to, že si občas vrznou i jinde než doma. Tentokrát výjimečně nikoli kapitalismus, ale místo něj geny zcela předurčily chování muže a vzaly mu jakoukoli možnost rozhodování a sebereflexe. Nemá smysl hledat další příklady argumentu o netečném subjektu, ony si ty argumenty totiž najdou nás.

Pozoruhodné ovšem je, že v určitých tématech se netečný subjekt nepoužívá téměř vůbec. Nejzářivějším příkladem je politika nebo podnikání, kde je chování politiků (manažerů) naopak analyzováno do nejmenších detailů. Jakékoli jejich rozhodnutí je pečlivě prozkoumáno, především jsou ihned diagnostikovány chyby, hned se objeví propracované úvahy o možných alternativních krocích a jejich důsledcích a především je vždy zdůrazněna odpovědnost za své jednání a svou volbu. Nevídaná věc! Politik jako netečný subjekt není představen téměř nikdy. Je snad považován za osvíceného nějakou prozřetelností, které se nikomu jinému nedostává? Najednou jakoby veškeré vnější vlivy na jeho osobu a rozhodování přestaly existovat. Viny lze u každého z nich najít na několik nákladních aut. Slitování s jeho postavením neexistuje. Nedokážu si představit, že by se někdo jal stejně zevrubně a ve stejném tónu analyzovat životní anabázi bezdomovce, dlužníka nebo nějakého nezaměstnaného floutka, vděčných to mučedníků doby. Ne, pochopitelně se s takovými články a úvahami nesetkáme, protože u těchto netečných subjektů se drží jakési pietní pomlčení nad podílem viny a úmyslu v jejich chování. Než se natvrdo zeptat, proč nějakého věčně alkoholem upraveného bezďáka vylila manželka z bytu, proč si někdo napůjčoval peníze na nesmysly nebo proč je někdo líný si zvyšovat své schopnosti pro uplatnění na pracovním trhu, tak se to raději hodí na nějaké imaginární viníky -- kapitalismus, politiky, geny, bohy, Měsíc, Aštarovu flotilu, osud a nekvalifikované učitele angličtiny. Důležité je, že netečný subjekt zůstává nevinný.

Otázkou zůstává, co vlastně stojí za nesmírnou oblibu tohoto typu nekorektní argumentace? Proč se netečný subjekt a metanarace s ním spojené těší v českých médiích tak dobrému zdraví? Nelze totiž pochybovat o tom, že se nejedná o pouhý přehmat nebo nezamyšlené vyznění kontextu. Lidé, kteří takovéto obrazy se zástupy nevinných a ublížených představují, nepochybně velice dobře o falešnosti svých obrazů ví. Proč to tedy dělají? Stojí snad za vším nepsané žurnalistické pravidlo o tom, že v médiích se kvůli riziku snížení odběru nemají objevovat články a úvahy, které by mohly v jejich konzumentech probudit pocit viny? Nebo snad média, komentátoři a různí přispěvatelé potřebují udržovat při životě vyumělkované nepřátele lidu, proti kterým vedou za stejně vyumělkovaný prostý lid předstíraný boj podle hesla "každé formě odporu je imanentní touha po uchopení moci", jehož pravým účelem má být vyvolat pocit paternalistické soudružnosti s masami, což opět zajistí věrnost a loajalitu odběratelů? Nebo je netečný subjekt hlavní zbraní nějaké tajné superideologie, mající za cíl odstranit kritické myšlení a připravit půdu pro nějakou novou formu socialismu? Či snad je nářek nad netečným subjektem právě důsledkem konce éry socialismu, takřka patologickým duševním reziduem autorů, kteří ještě stále nepochopili, že všichni lidé přišli na svět nazí, musejí se o své štěstí postarat, že cestičku jim nikdo vyšlapávat nebude? Nepochopili snad, že pracovní místo není nějaké automatické boží nebo přírodní právo, které jim bude kdosi pro ně připravovat a zajišťovat? Nepochopili, že příchod svobody a demokracie (která podle mého názoru funguje ještě velice slušně, uvážíme-li, co je člověk zač) jaksi neznamená, že je ostatní budou automaticky nosit na rukou, ale že i oni sami musejí druhým něco nabídnout, když od nich něco žádají? Možná se jen autoři nechtějí smířit s krutou myšlenkou, že kapitalismus není tolik toužená příčina přirozenosti a morální deformace člověka, jak rádi často vyvozují, nýbrž pouhým jejím odrazem. Anebo jsou podobné články a reportáže znamením masochistického syndromu hnisající rány, kdy právě tření vlastní rány působí nebývalou slast skrytou v předstíraném utrpení? Ale možná je netečný subjekt jen sublimovaným výrazem touhy vymazat tolik nepříjemný, neodstranitelný pocit viny, nejistoty a starosti, jakožto ontologických fenoménů autentického Pobytu, touhy upadnout do neautentického rozvrhu bytí, do svůdného nevinného nevědění. Co já vím...

Zeptejte se studentky.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 5.2. 2010