O jemných metodách mrzačení

8. 2. 2010 / František Řezáč

Na svůj článek Neztrácejme paměť! jsem kromě reakcí v BL dostal i několik čtenářských dopisů. Pominu-li vášnivý, třídně vyhraněný text pana Herouta, mohu ty reakce rozdělit na krátké děkovné a na dlouhé, snažící se vysvětlit, že to opravdu za toho "socialismu" nebylo pro některé lidi tak strašné. Pracovali, bavili se, ženili se a vdávaly se, měli a měly děti (aby to bylo korektní). Zaujalo mě v těch vysvětleních opakující se hledisko "obyčejných lidí", lišící se od hlediska tzv. "intelektuálů", kteří holt to měli těžší a, někdy, co si budeme povídat, si za to vlastně mohli sami. Nuže, milé čtenářky a čtenáři, zkusme se nad následujícím textem zamyslet, zdali byl opravdu nějaký rozdíl mezi postavením obyčejného člověka a intelektuála.

Další ze série roztomilých odeonských patálií, zpříjemňujících život čím dál častěji (v poslední době snad nemine měsíc, aby s něčím nebyl průšvih): minulý týden (v polovině roku 1975, pozn. F.Ř.) jsem dělal korekturu Buninových próz, které mají v Odeonu vyjít pod názvem Antonovská jablka. Podíleli se na něm čtyři překladatelé: stařičká Ruda Havránková (reedicí pěkného překladu Vesnice), Táňa Hašková, Psůtková a já. Poněvadž Havránková je vyloučena z partaje, dal J., když před rokem šla kniha do sazby, L., která ji rediguje, instrukci, aby Havránková byla uvedena jen jako R. Havránková, nikoli celým křestním jménem "Ruda", jak překlady celý život podepisovala. Pod touto podmínkou prý ministerstvo povolilo její překlad Vesnice reeditovat. Když přišly asi před třemi měsíci sloupce, bylo na rubu titulního listu uvedeno: Přeložili Taťjana Hašková, R. Havránková, Zdenka Psůtková a Jan Zábrana. Věděl jsem sice důvod, ale přesto jsem L. vzkázal, že to snad vypadá dost nesmyslně a že by tedy měli být jen počátečním písmenem křestního jména uvedeni všichni čtyři překladatelé, nemůže-li být Havránková uvedena jinak. L. to "sjednotila" podle mého návrhu. Když teď přišly stránky, zavětřil nad celou věcí R., který má mentalitu horlivého policejního psa a jemuž žádná "neobvyklost" a "nesprávnost" neujde (korektury mu procházejí rukama), a začal se rozčilovat nad tím, proč jsou překladatelé v knize uvedeni takhle, když ve všech ostatních svazcích Světové knihovny jsou uváděni celými křestními jmény. L. ho informovala o důvodu, to jest zákazu ministerstva uvést Havránkovou plným křestním jménem. R. se s vysvětlením nespokojil a běžel na J., "jak to vlastně je". Ten se rozpomněl jen na to, že už za rok vlastně zapomněl, co měl s K. na ministerstvu ujednáno a začaly se znovu přehrabovat karty a kádrové materiály Havránkové, začalo se zjišťovat, jak je na tom v jiných nakladatelstvích (tj. nemá-li zákaz spolupráce s jinými nakladatelstvími), začalo se telefonovat na ministerstvo... Posléze to J. rozhodl šalamounsky: uvedení překladatelů na rubu titulního listu se zruší celé (R. pojednou bleskově přestalo vadit, že ve všech ostatních svazcích Světové knihovny tam uvedeni jsou) a budou uvedeni všichni jen počátečními písmeny křestních jmen jen v tiráži a značkou (např. RH) u jednotlivých povídek... Jenže kdyby jenom tohle: jakmile se celá věc rozvířila, začal J. listovat korekturou, všiml si, že za každým textem je uvedeno datum napsání, a projevil obavy, zda v knize (výbor jsem sestavoval já) není příliš mnoho věcí z doby, kdy žil Bunin v emigraci, a příliš málo věcí z let, kdy žil ještě v Rusku. L., když mi zavolala o radu, jak má protiargumentovat - mu sdělila, proč rozlišovat mezi tím, co Bunin napsal "doma" a co "venku", někdy před deseti patnácti lety, ale že i tak je poměr 3:2 ve propěch věcí napsaných před Buninovým odchodem do emigrace... Pak už jen X. zauvažoval, zda by se všechna ta data neměla vůbec vyhodit, aby to "někdo" nezačal zkoumat, ale pak z povzdechem: "Von ten Bunin je vlastně celej vo hubu, mám strach, že nás za to nepochválej," od dalších zásahů upustil. Tak tohle jsou poměry, ve kterých dnes překladatelé pracují. Celá tahle pitomá, otravná a rozčilující tahanice vznikla kvůli jedinému písmenu, kvůli tomu velkému R...

( Jan Zábrana, Celý život, TORST 2001, stránky 384 a 385)

Co dodat? Práce překladatele je pořádná, i fyzická dřina, srovnatelná s prací dělníka. Překladatel je dělníkem pera, jak se kdysi říkalo. Jan Zábrana jako dělník v mládí několik let pracoval. I já mohu dosvědčit kuriózní příběhy, kdy blbec, posvěcený stranickou legitimací a správným postojem v té či oné době, mohl mařit práci jiných třeba tím, že byl líný se něčemu novému přiučit a autora zlepšovacího návrhu denuncoval z pravicového oportunismu. To se stávalo. Takže on ten rozdíl mezi obyčejnými lidmi a intelektuály zase tak velký nebyl. Pijavice, v našem případě v nakladatelství a na ministerstvu (čím se proboha dokázali zabývat!) uměly vysávat a mrzačit práci těch i oněch... Čtyřicet let a pod heslem: Práci čest!

Pozn. JČ: Zábranova zkušenost mi živě připomíná dnešní situaci na některých britských univerzitách. Jen blbec rozviřuje v nebezpečné situaci u nadřízených prkotiny do obrovských problémů, kdy vyjdou najevo skutečnosti, které se hloupým nadřízeným nemusejí líbit...

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 8.2. 2010