Je docela dobře možné, že Kimův režim masově používá rasové propagandy; a nelze ani vyloučit, že mezi obyvatelstvem, které je záměrně udržováno v nevědomosti, má i značné úspěchy. Nikdo z nás však nedokáže zjistit, jaké názory skutečně zastává obyvatelstvo naučené a přinucené režim snášet. Neví to Myers, neví to Hitchens, a už vůbec to neví Hillary Clintonová. Co však může nahlédnout kdokoliv je skutečnost, že si Hitchens, stejně jako pchjongjangští propagandisté, osobuje právo stanovit hranici toho, co je a co už prostě není člověk. Nenechejme se mýlit - jde tu o něco jiného než o prosté určení nepřítele: S nepřítelem se bojuje, na fyzické ani ideové frontě se mu neustupuje, ale konflikt s ním je vždy relativní, má svůj začátek a konec, po němž přichází na řadu obnovení předválečných vztahů.

Šmahem dehumanizovat čtyřiadvacet miliónů Severokorejců je ale jako vytáhnout pojistku z granátu. Když v nepříteli přestaneme vidět člověka - možná podlého, možná krutého, možná zaslepeného, ale člověka - dopouštíme se rasismu naruby. Někde hluboko uvnitř sebe jsme odstranili poslední překážku toho, abychom příslušníky cizího národa vybíjeli jako obtížný hmyz.