O nedomyšleném stávkování

28. 2. 2010 / Boris Cvek

V nedělí jsem v Otázkách V. Moravce poslouchal se zájmem diskusi mezi Bendlem, Onderkou a jedním z odborových předáků o chystané stávce za benefity zaměstnanců.

Vždy jsem považoval a považuji odbory a právo na stávku za velkou sociální vymoženost, jež dává pracujícím možnost hájit svá práva před zaměstnavateli. Kapitalismus postavený, na rozdíl od šílené "volné soutěže" 19. století, na konsenzu mezi sociálními vrstvami je hlavní předností moderní demokracie, která vzala vítr z plachet komunistům s jejich teorií třídního boje a zrušení soukromého vlastnictví výrobních prostředků.

Určitý problém mám však chápat odbory a stávky jako prostředek politického boje ve smyslu tlaku na změnu zákonů (chápu, že státní zaměstnanci mohou stávkovat proti státu jako svému zaměstnavateli, ale zde by jim měla být partnerem vláda, nikoli Sněmovna).

Tím spíše u docela kontroverzních zaměstnaneckých benefitů, kde daňové zvýhodnění znamená, že ti plátci daní, kteří benefity nepobírají, jsou méně rovní než ti, kteří je pobírají (ti první přispívají na ty druhé).

Myslím, že existuje politická vůle vrátit situaci s benefity před 1. leden 2010 a že odboráři nemají žádný akutní důvod, zejména v předvolebním období, tlačit na změnu zákona v řádu měsíců. Co ostatně od stávky očekávají?

Bendl v Otázkách jasně řekl, že ODS se nenechá vydírat. Naopak sociální demokraté, kteří jsou zpravidla odborům blízko (ostatně klíčové figury této strany, Škromach a Štěch, jsou bývalí prominentní odboráři), razantní postup předáků podpořili. Je to tedy politická stávka proti ODS, která slibuje nepustit vynucenou změnu přes Senát?

Proč se nevyčkalo na konsenzuální vládní návrh, za nějž se stavěla i ODS? Kde jsou slyšet hlasy zaměstnavatelů (třetí strany Tripartity), jimž by mělo "zdražení" benefitů vadit nejvíce, protože je tak blaho jejich zaměstnanců přijde dráže?

To, že se náš premiér zalekl stávky a přistoupil na možnost vyhlášení legislativní nouze kvůli odborářským benefitům, je ovšem zcela srozumitelné. Pouze totiž administruje stát a nemá žádný mandát od voličů ani od politických stran stavět se partikulárním zájmům skupin, jež mohou svým rozhodnutím velmi znepříjemnit život ostatním občanům ČR.

Tím spíše, že z dnešních Otázek člověk může mít pocit, že odboráři boj o benefity povedou až ke generální stávce srovnatelné se stávkou na sklonku listopadu 1989. Možná i tehdy šlo mnohem víc o ekonomickou úroveň než o svobodu.

V každém případě svoboda je tu a s ní i svobodné odbory a jejich nazadatelné právo na stávku v předvolebním boji proti jedné z hlavních politických stran. A svoboda připouští i možnost vlády na půdorysu ČSSD-KSČM, přičemž nástup komunistů po 20 letech demokracie mi nepřijde vůbec paradoxní. Dvacet let je totiž zoufale málo.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 26.2. 2010