Immanuel Wallerstein: Čí je to malér -- Řecka, Evropy, Západu, celého světa?

2. 3. 2010 / Immanuel Wallerstein

Této bance se vyčítá, že umožnila řecké vládě zfalšovat národní účetní výkazy, když se Řecko ucházelo o připojení k měnovému systému eura. Dnes je banka obviňována, že se angažuje v obchodech s cennými papíry typu „credit default swaps“, které dál zhoršují finanční situaci řecké vlády, ale bance přinášejí zisk. Šéf odboru úvěrové strategie banky UniCredit v Mnichově říká, že se to podobá „koupi pojistky na dům vašeho souseda – vytváříte tím pobídku k jeho vypálení“. Německá kancléřka Angela Merkelová hodnotí jednání banky Goldman Sachs v roce 2002 jako „skandální“ a francouzská ministryně hospodářství Christine Lagarde vyzývá k přísnější regulaci zmíněných „credit default swaps“.

Britský historik a ekonom Niall Ferguson říká, že „řecká krize přichází do Ameriky“. Nazývá ji „fiskální krizí západního světa“. Ferguson ve svých kázáních odsuzuje veřejný dluh a koncepci „keynesiánského obědu zdarma“, protože v konečných důsledcích vytváří „překážku růstu“. Americký ekonom Paul Krugman říká, že jde o “euromalér“, protože Evropa neměla přijmout jednotnou měnu, pokud nebyla připravena na politické sjednocení. Dnes ale nelze připustit pád eura, protože by způsobil celosvětový finanční kolaps.

Všichni přitom naléhají na řeckou vládu, aby snížila schodek svého rozpočtu, který nyní přesahuje 12% HDP, v průběhu asi čtyř let na přibližně 4% HDP. Je toho schopna? Má to vůbec udělat? Řecká vláda říká, že něco udělá. Stačilo ale ono „něco“, aby vyvolalo masivní stávky zemědělců, pracovníků v nemocnicích, leteckých dispečerů, celníků a všech ostatních, kterým se mají snížit příjmy uprostřed ekonomické krize a rostoucí nezaměstnanosti.

Má něco udělat Německo? Němci nechtějí ze dvou základních důvodů. Prvním z nich je perspektiva, že o totéž budou žádat jiné státy s ekonomickými potížemi (Španělsko, Itálie, Portugalsko, Irsko). Druhým je vnitřní tlak vlastních občanů, kteří vidí jakoukoli pomoc Řecku jako peníze, o které budou připraveni oni sami v době, kdy také pociťují ekonomické potíže.

Na druhé straně jestliže Řecko (a také další země) utáhne svým občanům opasek, aby splatilo dluhy, sníží koupěschopnou poptávku po importech – a to především z Německa. Což bude následně znamenat zhoršení situace pro německou ekonomiku. Josef Joffe, šéfredaktor vlivného německého týdeníku Die Zeit reptá: „Evropa se stala obrovským sociálním státem pro všechny, pro státy stejně jako jednotlivce“.

Euro jde mezitím dolů a „bezpečným přístavem“ se stává opět – na chvíli – dolar. Ferguson nás varuje, že „vládní dluhopisy USA jsou bezpečným přístavem podobně, jako jím byl roku 1941 Pearl Harbor“.

Když ve Financial Times jistý analytik nadhodil, že Německo nakonec přece jen Řecko vykoupí, německý čtenář to komentoval následovně: „Takže vlastně říkáte ,dejte jim své peníze, aby je utratili ve vašem obchodě’“. Nedělají ale přesně totéž Číňané, když kupují dluhopisy ministerstva financí USA?

Co tyto početné a navzájem se křížící analýzy krátkodobých zavinění a krátkodobých zisků nevidí, je skutečnost, že jde o celosvětový a strukturální problém. Banky existují, aby dělaly peníze. Hry, které hrál a hraje Goldman Sachs (stejně jako jiné banky), se nehrají jen s Řeckem, ale s mnoha a mnoha dalšími zeměmi – dokonce i s Německem, Francií a Spojeným královstvím, ba i se Spojenými státy.

Vlády totiž chtějí přežít. Musí proto vydávat dost peněz, aby zabránily vzniku „maelstromu“ a povstání občanů. A jestliže pro tento účel nevyberou dost na daních (jednak proto, že nechtějí dál zvyšovat daně, jednak proto, že slabší ekonomika znamená menší celkové příjmy z daní), musí „namasírovat“ své účty půjčkami. A tajné půjčování (například od bank) je lepší než otevřené, protože se tak vláda může vyhnout kritice, samozřejmě jen do dne, kdy tajnosti vyjdou najevo a nastane „run na banku“.

Řecké problémy jsou vskutku problémy Německa. Problémy Německa jsou doopravdy problémy Spojených států. A co víc, problémy Spojených států jsou problémy celého světa. Analyzovat co kdo udělal v posledních deseti letech je mnohem méně účelné než debatovat o tom, co lze udělat – pokud lze vůbec něco udělat - v příštích deseti letech. V celém světě teď probíhá hra na zbabělce. Všichni jakoby čekali, kdo uhne jako první. Někdo přitom udělá chybu. A pak na nás přijde to, čemu Barry Eichengreen říká „matka všech finančních krizí“. Ta postihne dokonce i Čínu.

Zdroj ve všech jazycích: FERNAND BRAUDEL CENTER
Binghamton University, USA
© Immanuel Wallerstein 2010

© Immanuel Wallerstein, distribuuje Agence Global. Pokud jde o autorská práva a povolení, včetně překladů a umísťování v nekomerčních médiích, kontaktujte rights@agenceglobal.com, 1.336.686.9002 nebo 1.336.286.6606. Je povoleno stahování komentářů a jejich zasílání elektronicky nebo e-mailem třetím osobám za podmínky, že nedojde k zásahům do textu a bude zveřejněna informace o copyrightu. Autora můžete kontaktovat na immanuel.wallerstein@yale.edu.

Tyto komentáře, publikované dvakrát za měsíc, jsou zamýšleny jako reflexe současné světové scény, nahlížené ne z pohledu novinových titulků, ale z dlouhodobé perspektivy.

Vytisknout