Seriál o zaměstnanosti a nezaměstnanosti:

Závist a nenávist

10. 3. 2010 / Věra Říhová

Už si nevzpomenu, kdy a jak vlastně začalo šíření všeobecné nenávisti vůči nezaměstnaným.  Nezaměstnanost je přirozeným projevem kapitalismu. V devadesátých letech, kdy se po revoluci začalo masově propouštět ze státních a národních podniků, jsme o této přirozenosti četli ve všech denících, slyšeli od všech politiků.

Předchozí části tohoto seriálu jsouZDE ZDE ZDE ZDE ZDE ZDEZDEZDE

Přirozenost kapitalismu se používala jednak jako výsměch všem, kteří první přišli na řadu - zakladatelé a agitátoři Občanského fóra, hned po nich každý, kdo se už za normalizace nebál mluvit nahlas, mluvit svobodně a racionálně. "Máte, co jste chtěli!" , slýchávali jsme. Pak už se nezaměstnanost stala přirozenou součástí společnosti.

  Postoj k nezaměstnaným se v posledních letech rapidně změnil a já bych si troufla odhadnout, že to začalo po nástupu Topolánkovy ODS do vlády. Někdy v této době se začal měnit postoj zaměstnavatelů k zaměstnancům, nadřízených k podřízeným, podnikajících k nepodnikajícím, zaměstnaných k nezaměstnaným. Barevný svět se najednou stal znovu černobílým, každá společenská pozice začala mít dva protipóly.

  Ještě nikomu před tím se nepodařilo tak rozeštvat občany mezi sebou, žurnalistům všech hlavních médií se podařilo vytvořit pevné stěny škatulek, dát lidem nálepky. Před tím se v naší společnosti vytvořily skupiny privatizujících, restituenti, podnikatelé, zaměstnaní a nezaměstnaní, ale příslušnost lidí k jednotlivým skupinám se prolínala podle toho, co člověk zrovna dělal. Nejhorší nálepku měli podnikatelé a bylo těžké hájit čest těch poctivých.

  A je to ještě těžší dnes. Přechod z jedné skupiny do jiné začal být společností chápán jako změna osobnosti dotyčného člověka, jakoby každý dostal na čelo příslušnou nálepku. Proto dnes také ztrátou zaměstnání nejvíc trpí manažeři pravicově smýšlející. Minulý pátek jsem jednu takovou ženu potkala, chvíli viditelně lhala a až po té, co jsem ji řekla, že já jsem už 9 měsíců nezaměstnaná, se tiše přiznala, že ona teď také.

  Šli jsme chvíli na kafe a prožily jsme spolu dvě hodiny těžkého psychického přerodu. Ta žena se nemohla smířit s tím, že je teď odepsaná, ponížená, špinavá. Měla pocit, jakoby ji někdo vyhnal do emigrace, jako kdyby jí lékař oznámil, že má rakovinu. Cítila se zrazená, opuštěná, potrestaná, aniž by věděla za co. Nebyla první ani poslední a nikomu to nepřeji.

  Jak je možné, že nezaměstnanost už  není běžnou součástí kapitalistického světa ? Jak to, že už není přirozenou odbočkou na pracovní cestě životem ? Jak jsme se dostali ke škatulce plné špíny, bahna a ponížení ? 

  V každé společnosti se vyskytuje určité procento lidí s vysokým koeficientem závisti. Závist není vždy na škodu, je také hnacím motorem lidí k vyšším výkonům, k modernizaci společnosti, k výrobě, službám a obchodu vůbec. Bez závisti bychom nejspíš ještě lezli po stromech nebo žili v jeskyni.

  Přemíra závisti je ale už psychická nemoc jako každá jiná, třeba žárlivost. Ta také může být příjemným projevem lásky nebo motivem k vraždě. O téhle závisti se nikde nahlas nemluví, je možné, že si ji její nositelé ani neuvědomují.

  V loňském roce jsem narazila na tento nový druh závisti, jejíž skutečnosti jsem zpočátku nemohla uvěřit. Od pocitu, že se mi jenom něco zdá, že to vypadá jako závist, jsem se s jejími projevy potýkala stále častěji a u stále většího množství lidí. Někteří jenom klopili zrak a mlčeli, jiní povzdechli: "Ty se máš!". Politikům a mediální scéně se podařilo vytvořit imaginární obrázek nezaměstnanosti jako dlouhé dovolené bohatě placené státem.

  Přetíženost není patrná jenom u zaměstnaných lidí, ale i u živnostníků a drobných podnikatelů. Téměř všichni jsme tím dvacetiletým závoděním vyčerpáni. Kdo něčeho dosáhl, musel něco obětovat a ztratit. Třeba rodinu, výchovu dětí, styk s příbuznými a přáteli, ale především volný čas.

  Také jsem to v devadesátých letech zažila. Když za mnou po revoluci přišli příbuzní a první kamarádi, kteří byli vyhozeni z práce a začali pracovat na živnostenský list, začala jsem se potýkat s prvním daňovým přiznáním, jednoduchým i podvojným účetnictvím, a zjistila jsem, že mi to jde.

  Když někomu něco jde pěkně od ruky, začne ho to bavit. Studovala jsem stále více a více, po nocích a po víkendech, učila jsem se jazyku ekonomů, právníků, úředníků, politiků i angličtiny. Naučila jsem se všechny zákony nutné k podnikání -- daňové, obchodní, živnostenský, zákoník práce, mzdový zákon i zákon o zaměstnanosti, zákony o zdravotním i sociálním pojištění, trestní a přestupkový, dopravní předpisy i bezpečnost a hygienu.

  Jak roste firma, rostou i její potřeby. Už to není jenom krátká účetní osnova a daň z příjmu, hrubá mzda s odpočtem pojištění a daně zaměstnancům, protože zbytek dodělá sociální správa. Naučila jsem se a uvedla do praxe středně velkých firem statistiku, rozpočetnictví, kalkulace, plánování, analýzy, finančnictví -- až jsme si vypracovali celý komplex controlingu, naučila jsem se celý komplex mezd včetně personalistiky, skladové hospodářství i řízení obchodu.

  S růstem obchodů a majetku jsme se dostali k ostatním daním a zákonům, k mezinárodnímu obchodu a ke globálním řetězcům. Poslední kvalifikací byly zákony o insolvenci, konkurzu, exekucích, poslední praxí výpovědi na policii a u soudů. Absence justiční spravedlnosti a všelijaké vyšetřovací metody nezaručující ochranu poškozeného z nás občanů dělají poloviční až plnohodnotné právníky.

  Dvacetiletou praxí v podnikatelském prostředí bez ohledu na to, zda jsme byli majitelé firem či zaměstnanci, jsme získali takovou šíři kvalifikace, která je dnes u zaměstnanců nežádoucí. My zaměstnanci jsme se učili společně s majiteli firem, tehdy ještě potřebovali každou hlavu, která byla učení schopná. Spolu s majiteli firem jsme prací prožili víkendy, obětovali dovolené i nemocenské.

  Manželky prvních živnostníků se pouštěli do administrativy, účetnictví a znalosti zákonů a nikdo se jich neptal, jestli na to mají schopnosti, jestli je to baví a jestli to dělat chtějí. Tíhu kapitalistické daňové problematiky nesly na svých bedrech především ženy. Postupně je nahradily počítače a příslušné programy. Dnes se množí novinové články, které nás přesvědčují, že bychom se my ženy měly vrátit k dětem a ke sporákům.

  Mnohé firmy nemají zájem o člověka, který je schopen širokého rozhledu, potřebují zaměstnance na určitý jednoduchý úsek. Zaměstnance, který bude vykonávat svůj díl práce natolik mechanicky, aby byl schopen vysokých výkonů -- ne na 120, ale na 150 %. Jedině tak může uspět. Tento problém je už tak rozšířený, že se donesl až k profesionálním žurnalistům a přečteme si o něm ve všech denících i na internetu.

  Po dvaceti letech jsme se dostali zpátky na požadavky komunistických funkcionářů, kteří také dbali na to, aby toho zaměstnanci věděli co nejméně. Jakmile se objevil člověk širokého rozhledu a ještě k tomu se schopností racionálního myšlení, stal se nepohodlným socialistickým funkcionářům. Dnes jsme v podobné situaci.

  Závist, že se doma válím a přesto ještě žiji i se svým majetkem, vyvolává nenávist k sociálnímu systému. Dnes si před některými lidmi připadám jako Eva v ráji, které padají boží plody rovnou do klína. Porušuji socialistické heslo "Kdo nepracuje -- ať nejí."

  Posuďte sami obrázek nazvaný "Těšíme se na Vás na úřadech práce". To už není obyčejná kritika, nehledě na to, že na úřady práce chodí i živnostníci i podnikatelé, když nemají právě žádné zakázky nebo úplně zkrachovali. Samozřejmě ne všichni, někteří živoří a zadlužují se, protože stát v řadách nezaměstnaných je pro ně ponižující.  

To už také není odsuzování lenosti, o které jsme mohli mluvit v době, kdy nabídka pracovních míst vysoce převyšovala poptávku. Kdy se museli hájit pouze lidé na trhu práce diskriminovaní -- tedy Romové, matky po mateřské, absolventi a lidé v předdůchodovém věku.   

Tohle už je prachsprostá nenávist vyvěrající ze závisti. Závist lidí, kteří musí pracovat, aby uživili sebe, rodinu a hlavně majetek, který si pořídili, a jsou unavení, často i nemocní, ale kolotoč financí, které ke svému životu potřebují, je žene stále dál a dál, až k celkovému kolapsu. Strach, že by to mohlo skončit, je psychicky vyčerpává a dále zhoršuje jejich zdravotní stav. Pohled na ty, kteří již z kolotoče vystoupili a přesto bídou netrpí, je frustruje.   

Co mi dnes ostatní závidí ? Že nemám deprese  a nepomýšlím na sebevraždu ? Že nechodím špinavá a otrhaná, v zimě bez bot a bez kabátu ? Že nelezu po kolenou a nežebrám ? Tak si totiž nezaměstnané mnoho občanů představuje. Povinností nezaměstnaného člověka je klepat se strachy od rána do večera, den za dnem si být vědom toho, že ten, kdo si nedokáže najít práci do určité doby, je přítěží společnosti, znehodnoceným přebytkem. Když pročítám některé články na internetu, mám pocit, že mojí jedinou vlasteneckou povinností je jít se oběsit.   

Také pár čtenářů mi napsalo, na co si stěžuji, že bych před 100 lety žebrala na mostě. Že nemám právo ještě něco kritizovat. O lidech, kteří přežívají ve skutečné bídě, bez teplé vody, v zimě bez topení, bez pořádného jídla a ve starých pospravovaných šatech se nikde nepíše. Jejich obraz se nikde neukazuje. Mnozí lidé to ani vidět nechtějí, zprávy o nezaměstnaných je obtěžují.   

Nikdo pracujícím lidem neřekne, jak to nezaměstnaní dělají, že ještě vůbec žijí. Životní minimum stačí skutečně tak na suchý chleba a suché brambory. Mnozí prodalo všechno, co měli, nebo je o to připravili exekutoři. Kolik je u nás bohatých nezaměstnaných s plnou náručí peněz, jako to vidíme na zmíněném plakátku ? Žádný.   

Představa, jak se dvěma tisíci v kapse někdo může každý den vymetat bary a herny, každý den se opíjet a vykouřit dvě krabičky cigaret, je absolutně nereálná. K tomu stačí kalkulačka.  Něco takového dělají lidé, kteří mají své zdroje příjmů, například práci "na černo" nebo krádeže, popřípadě výdělečné aktivity, o kterých je lepší nic nevědět. Za skutečnost, že je policie na takové lidi krátká, ale slušní lidé nemohou.   

Nikdo neřekne, že nezaměstnaný člověk potřebuje ke svému životu rodinu. Že je to rodina a nikoliv stát, kdo tyto lidi udržuje v důstojném životě, kdo jim poskytuje domov, živobytí a lásku. Rodinu, která je ochotná se uskromnit spolu s nezaměstnaným členem a postarat se o něho. To s proklamovaným individualismem nejde dohromady. O tom až příště.   

Dva příklady za všechny.  

1)   Byla jsem nedávno s vnučkou v dětském divadle, kde je vstupné dobrovolné. To může být i 0,- Kč a jako pravidelný návštěvník jsem již neplatiče v divadle viděla. Přesto se jedna žena podivovala, že navštěvuji divadlo. Ptala se mě, kde pracuji a blahopřála mi k práci.   

Vysvětlila jsem ji, že jsem ještě doma, čímž jsem ji způsobila zmatek v hlavě. Jaktože nezaměstnaní chodí do divadla ? To si můžou dovolit ? Teprve, když jsem ji připomněla dobrovolné vstupné i to, že vstupné za mě může přeci zaplatit někdo jiný, třeba tatínek dítěte, si uvědomila nesmyslné vnímání situace.   

"Já nemám choleru, já jsem jenom nezaměstnaná, takže mezi lidi chodit můžu," vysvětlila jsem jí tiše a s úsměvem. Omluvila se mi a já jsem jí ubezpečila, že se nic nestalo, že to není její hloupost, ale jenom iluze obrazu z televize a novin, který ji zmátl.   

2)   Jedna známá mi v loni v létě na břehu rybníka (kde se žádné vstupné neplatí) vyčítala, že ona celý týden pracuje 10 hodin denně a pak se stejně musí koukat na prázdný bazén na zahradě (nemůže si dovolit zaplatit vodu a hygienické pomůcky) a jezdit o víkendu na veřejný rybník, kde se já můžu válet každý den. Jaká je to nespravedlnost.   

Upozornila jsem ji, ať nekřičí na mě a dala jsem ji adresu i telefon na mého bývalého zaměstnavatele, protože moji pojistnou událost způsobil ON a ne já. A ona musí svými pojistnými dávkami hradit JEHO podnikatelský neúspěch, nikoliv můj.   

Část sociálního pojištění totiž platíme i pro tyto účely. Pro případy, že úspěšní se stanou neúspěšnými, a ti, kteří jim pomáhali vytvářet zisky, teď ztratí práci. Pojistné je příjmem státního rozpočtu. Každý podnikatel přispívá do státního rozpočtu na státní politiku zaměstnanosti 1,2% z vyměřovacího základu mzdy každého zaměstnance.   

Tahle část je trnem v oku mnoha lidí, především extremistických pravičáků. Je zajímavé, že všichni brojí proti vyplácení sociálních dávek nezaměstnaným, ale proti dotacím na nově vytvořená pracovní místa nebrojí nikdo. Ale i tyto dotace jsou státní politikou zaměstnanosti, je to také sociální dávka, jenom místo občanům se vyplácí majitelům firem. Některým.   

Mít státem dotovaného zaměstnance je jistě příjemnější nežli si zaměstnance platit ze svého a ještě za něho přispívat do státního rozpočtu. Brát sociální dávky na účet firmy nikomu ponižující ani nesprávné nepřipadá, protože jsme si je nazvali dotací. Stačí věci právně nazvat? Ale i růže, byť zvaná jinak, voněla by stejně -- to věděl už Shakespeare.  

Neexistující veřejná kontrola státních dotací na politiku zaměstnanosti diskriminuje firmy, které takové dotace dostávat nemohou. Přesto nejsou předmětem veřejného zájmu a nikdo se o jejich vyplácení nezajímá. Když k tomu ještě přidáme dotace investiční, daňové prázdniny pro zahraniční investory, nemůžeme se divit, že takto cílená ekonomika poškozuje vlastní zemi a přispívá k hospodářské krizi (mimo jiné). Neviditelnou rukou pak zakrýváme zcela viditelné politicko-ekonomické machinace.   

Někdy mám pocit, že někteří lidé nevědí, co vlastně chtějí. Na jednu stranu by chtěli, aby nezaměstnaní nevycházeli z domu s výjimkou hledání práce, na druhou stranu nezaměstnaným vyčítají, že se válejí doma. Ti závistiví mají jednu společnou myšlenku -- dlouhou státem placenou dovolenou. Ale právě na tu nemají nezaměstnaní nárok.   

Některým lidem se těžko vysvětluje, že v době nezaměstnanosti nemají dovolenou. O tom by mohly vyprávět pracovnice úřadu práce. Kde se tento názor vlastně vzal, to nevím. Pamatuji si, že první, kdo zneužíval evidence na úřadech práce, byl resort školství v devadesátých letech, kdy s některými učitelkami uzavíral pracovní smlouvu na dobu určitou -- školní rok.   

Později začali zneužívat nezaměstnanost a nemocenskou někteří podnikatelé na dobu, kdy firmě chyběly zakázky. Aby nikdo neměl chuť o tom příliš mluvit, začalo se všeobecně mluvit o romské problematice. Teprve skandál kolem neplatičů nájemného odhalil, kolik neromů je mezi neplatiči, a že hlavním důvodem je vysoké inkaso, které se nedá z životního minima uhradit.   

Poprvé  od revoluce se začalo mluvit o porušování lidských práv, o právu na vodu, teplo a domov vůbec. Na problém, co s dětmi nezaměstnaných rodičů, na cenu školních pomůcek a tak dále. Také o tom, že Romové si svou situaci vyřešili vysokým počtem dětí, na které pobírají sociální dávky, a o tom, zda dlouhodobě nezaměstnaní mají vůbec nějaké právo na děti.   

Setkala jsem se vloni v létě s takovou mírou závisti, že mám "státem placenou dlouhou dovolenou", až jsem lidem přestala říkat, že jsem nezaměstnaná. Jenom pár starým známým jsem připomněla, že jsem si poslední dovolenou užívala v roce 1993 a za posledních 20 let jsem měla 3 krátké nemocenské. A že jsem za ty roky z platu ve výši státního průměru odvedla do státní "pojišťovny" dostatečně vysokou částku, abych teď měla právo na podporu.   

Dvacet let pomáhám jiným v životní nouzi, proč bych nyní měla cítit vinu za to, že někdo jiný zkrachoval. Je to jako nabourané auto. Proč by řidič měl cítit vinu za to, že hodlá přijmout pojistné plnění, když mu nějaký uličník nabourá auto a způsobí mu pojistnou událost, kterou mu pak pojišťovna vyplatí ? Proč by se měl stydět za to, že od pojišťovny přijme peníze a chodí chvíli pěšky nebo jezdí veřejnou dopravou ?   

Neustále narážím na názor, že nezaměstnaný člověk sedí doma a nemá co dělat. Je to stejné, jako si kdysi každý muž myslel, že žena na mateřské se opaluje na zahradě a občas mrkne do postýlky. Bohužel i svému okolí jsem musela dlouho vysvětlovat, že pokud mají zájem o můj čas, musí se mezi sebou dohodnout a o můj čas se podělit. Protože jich je hodně, ale já jsem pořád jenom jedna a můj čas je také jenom matematickou jednotkou pevně stanovenou na 24 hodin denně.   

Bohužel v naší zemi nemá domácí práce žádnou hodnotu, což se odráží také na trhu práce. Založit si firmu, která by poskytovala služby v domácnosti, je velmi problematické a je to vhodné pouze pro velká města. Na malých městech není potřeba domácí práce považována za práci vhodnou k placení. Domácí práce je povinností žen bez ohledu na to, zda žena pracuje nebo ne.   

Zeptejte se živnostníků, zda ještě provozují živnost nebo spíše živoří. Zeptejte se zaměstnaných občanů a drobných podnikatelů, proč nevyužívají služeb například pro chod domácnosti, proč každý podnikatel nemá doma hospodyni, chůvu k dětem, zahradníka nebo domovníka. Proč většina našich zahrad nehýří stromy a květinami s uměleckými nebo architektonickými díly, ale upřednostňují anglické trávníky maximálně s živým plotem? Proč jsou na mnoha zahradách vidět v létě prázdné nebo poloprázdné bazény ? Protože finanční situace nastavuje hranice spotřeby služeb, protože nedostatek finančních prostředků neumožňuje, aby si lidé mohli dovolit hradit si domácí práce nebo přímo hospodyni, tak jak to bylo v kapitalismu minulého století samozřejmostí, stejně jako je to samozřejmostí v zahraničí. Ale o tom bude také řeč v díle o rodině.   

Dnešní krize dává podnět k takovým otázkám, dnes se už někteří podnikatelé začínají ptát, proč u nich zákazníci nenakupují. Kam ještě mají snižovat náklady, když už ve firmě zůstali sami ? Jak se mají uživit, když markety mají ceny zboží pod hranicí jejich nákupní hodnoty ? Copak můžeme za 100 nakupovat a za 50 prodávat ? Můžeme žít na úvěr, jehož úroky přesahují náš výdělek ? Kolik nezaměstnaných členů rodiny může jeden zaměstnaný uživit ?

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 10.3. 2010