Honosné výkladní skříně  lákají k zakoupení pro normální život docela zbytečného a přiměřeně předraženého značkového zboží. To v lepším případě. Mnohem více je těch, které lákají do heren, realitních a jiných kanceláří. Městská centra jsou sice na pohled elegantní, ve skutečnosti sterilně vypreparovaná od obyčejného lidského života. O venkovu raději nemluvit. Vesnice, ve kterých hospodařila prosperující JZD, se staly skanzeny nezaměstnaných zemědělců. V lepším případě tu přece jen usilovně bojuje o přežití několik pracovitých sedláků, jejichž produkty nikdo nechce – jsou příliš drahé ve srovnání s těmi, které (ač kvality poněkud nevalné) lacino dovezou kamiony z daleké i ještě vzdálenější ciziny. 

Občané jsou ovšem svobodni. Mají možnost cestovat, kam se jim zlíbí. Myšleno tím ty, kteří na to mají. Těch bezmála 10% nezaměstnaných, kteří zoufale hledají nějakou práci, má starosti poněkud všednější, než cestování za hranice všedních dnů. Také mají svobodu slova. Tedy pokud to slovo je v souladu se státní ideologií. Nakonec zkuste přednést nekonformní  názor na palestinsko-izraelský  konflikt, na mise v Iráku nebo Afganistánu (nedávno na vybudování radaru v Brdech), nebo na domácí romskou otázku. Vsadím se, že  svobodná masmédia pro váš úlet nebudou mít přílišné pochopení. Máte možnost studovat co chcete, léčit se kde chcete, bavit se jak chcete, dělat si co chcete, pokud ovšem nemáte v úmyslu dělat něco, co odporuje naší ústavě.  Nebo co prostě nějak není v souladu. Své by k tomu mohli říci účastníci nepovolených koncertů ve volné přírodě, nebo za zavřenými dveřmi venkovských hospod. Nebo nevhodní demonstranti. Můžete samozřejmě vyjádřit svůj nesouhlas s čímkoliv, co vám vadí. Ale zkuste stávkovat (za vyšší mzdy, za benefity, za  cenu svojí práce) – asi na vás nevyrukují  těžkooděnci v neprůstřelných vestách, ale i tak si užijete dokonalé ideologické masáže, cílené na vás jednotnou frontou svobodných médií a demokratických politiků.

To všechno jsou ovšem  jen drobné potíže, se kterými se musíme vyrovnat na cestě k restauraci  kapitalizmu. Proč tedy tvrdím, že naše země opravdu nevzkvétá? Možná pro těch 10% nezaměstnaných spoluobčanů, nucených bojovat o holé přežití, ponížených, zbavených základních lidských práv a svobod. Nepochybně jsou mezi nimi takoví, kterým se nechce živit normální prací. Ti bývali kdysi „odměňováni“ podle zásluh, protože vyhýbání se práci bylo považováno za porušení normy. Nepochybně by si podobné ocenění zasloužili i dnes. Ale tady jde o ty, kteří  pracovat chtějí, žít bez práce neumí a přece ji nenacházejí, protože jsme se dávno zbavili fungujících podniků, jejichž výrobky bývaly synonymem zlatých českých rukou. Propadli jsme víře ve volný trh, jehož neviditelná ruka… Není nezajímavé, kam  ta všemocná ruka přivedla celý svět.  Kdoví, jak budou fungovat všechny skvělé ekonomické teorie v době, kdy ubývají zdroje, konkurence mnohem výkonnějších a levnějších ekonomik válcují ty naše „vyspělé“, kdy nesmyslná nadprodukce všeho nemá rozumný odbyt, kdy už ani nemůžeme počítat s úspěšným „rozšiřováním demokracie“ do zemí, kde vyznávají zcela jiné ideály, než za jaké se skrýváme my.

Naše země nevzkvétá ani pro dobrých 70% těch, kteří sice mají jakous takous práci, ale jejich příjmy dosahují sotva poloviny deklarované české průměrné mzdy. Nic na tom nemění ani to, že ceny potravin stagnují. Náklady na energie, bydlení, na základní školní potřeby jejich dětí ale i dopravu či telekomunikace tu skutečnou inflaci spolehlivě dohoní.

Naše země nevzkvétá i proto, že skutečná práce, která v celé historii lidské společnosti vytvářela hodnoty a přinášela pokrok, se stala předmětem pohrdání a úšklebků. Profese, které přinášely užitek, jsou k smíchu. Nahradili je  manažeři všeho druhu, nejrůznější  radilové, neproduktivní tlachalové.  Chybějí  schopní  dělníci, slušní lidé ochotní vlastníma rukama udělat, co je potřeba. Ale i kantoři, protože se vytratila přirozená úcta k jejich práci, zdravotní sestry, protože jejich dřinu jim nikdo nezaplatí a je mnohem snazší sedět za bankovní přepážkou, než sloužit nemocným. Především chybí slušní lidé, protože vzorem úspěšných a ještě úspěšnějších jsou „ti nejlepší z nás“, kteří obratně zorganizují svobodné volby a nechají se znovu a znovu vynést do výnosných funkcí, ze kterých je sice možné v nejhorším případě odejít, ale jen na místa dokonale ošetřená velmi slušnými prebendami.

Naše země nevzkvétá především proto, že se ocitla v hluboké morální krizi. Ti, kdo se prohlásili vůdci  národa, sice umně zbořili minulost a usilovně se ji  snaží co nejvíce zhanobit, ale nové hodnoty nenabídli. Jediným Bohem se stalo Zlaté tele. Kdo by chtěl zvednout prapor s heslem „nelhat a nekrást“ by byl k smíchu a hoden opovržení pro neschopnost. Obdivovaná je naopak nestoudnost a všehoschopnost. Dost smutný obraz české společnosti  na prahu druhého desetiletí třetího tisíciletí.

Naše země nevzkvétá! Čím dříve najdeme odvahu to nahlas přiznat, a především se pokusit to napravit, tím lépe pro naši budoucnost.

Vzpomínali jsme 150. výročí narození  filozofa Masaryka, který se zasloužil o vznik našeho státu a sedmnáct roků sváděl, jako jeho první prezident, tvrdý boj o jeho charakter. Úcta k jeho památce by nám měla dodat odvahu, abychom se o  obrození  jeho ideálů alespoň pokusili.