Nepochopení (nejen) Pavla Urbana

19. 3. 2010 / Karel Dolejší

Pavel Urban v reakci na "zelenou levici jako celek" tvrdí, že tento celek, který ale možná celkem vlastně není (protože "ne vše níže uvedené platí pro všechny"), se dopouští tří nepochopení. Nechápe prý, že součástí kapitalismu je sociální stát, že kapitalismus přináší svobodu, jakou lidé nikdy neměli, a že malé a soběstačné komunity si nemohou dovolit toleranci k jiným názorům.

Jsem přesvědčen, že věci se mají poněkud jinak, než jak na ně růžovými (nebo oranžovými?) brýlemi nahlíží Urban. Předně existují tuny odborné literatury ukazující, že sociální stát byl trojgeneračním projektem, který rozkvetl mezi lety 1945-1975, a protože mocenská rovnováha mezi kapitálem a prací garantovaná státem, stejně jako daňová suverenita, od poloviny 70. let nezadržitelně erodují, s budoucností sociálního státu to vypadá stále hůře. Nikoliv ovšem s budoucností kapitalismu. V Chile generála Pinocheta byl totiž taky kapitalismus... Ale to zřejmě Pavel Urban při četbě soudobé sociologické literatury tak úplně nepochopil.

A tím se dostávám k druhému tématu. V Chile generála Pinocheta nebo v Řecku černých plukovníků té svobody zrovna mnoho nebylo. Nebyla tam demokracie. Ona totiž demokracie taky není úplně totožná s kapitalismem. Uvažuje a píše se o tom poslední dobou stále více. Názor, že současný korporátní kapitalismus je vlastně s demokracií dost špatně slučitelný až neslučitelný, naposledy ve čtvrtek 15. března v článku Návrat levicového diskursu (Salon, literární a kulturní příloha Práva) vyjádřil Jiří Pehe. Podle něj žijeme spíše v postdemokracii, kde se vliv jednotlivého občana na chod věcí veřejných limitně blíží nule, zatímco roste vliv velkých korporací na politický proces. Kapitalismus v době, kdy alespoň vzdáleně připomínal Dahlův koncept polyarchie, patrně přinášel osvobození (jiní autoři než Pehe jsou s ohledem na celou globální strukturu kapitalismu, do níž patřil a patří i podrobený Třetí svět, o dost skeptičtější a tvrdí, že pouze na počátku a vlastně ještě před vznikem kapitalismu, tj. ve fázi prosté zbožní výroby, trh rozkládal rigidní strukturu středověké feudální společnosti a tím lidi osvobozoval). Ale to že otroctví Afričanů na amerických plantážích atd. bylo vedlejším produktem kapitalistické mezinárodní dělby práce, to asi Pavel Urban tak docela nepochopil.

No a komunity? Je pravda, že ten, kdo má dost prostředků, může být za současných poměrů snadno disidentem. Podobná situace panovala ale přece vždy. Nezávislý středověký feudál, který dal dohromady dvacet ozbrojenců, mohl až do okamžiku zřízení stálé armády v regionálním měřítku dělat vážné potíže vzdálenému panovníkovi, který nad ním vykonával pouze symbolickou moc. Pokud jde o politickou svobodu, v době slábnutí sociálního státu a v postdemokracii jí pro řadového občana bude stále méně. Pan Urban měl ale možná na mysli něco jiného. Libovůle ve spotřebitelském a osobním životě sice vždycky tolik jako dnes nebývalo, nicméně najdeme dosti snadno i příklady do značné míry srovnatelné (pozdní Římská říše, vikingská Skandinávie).

A zde můžeme krátkým citátem ze Staré písně o Gudrúně "Tak znovu mě / proroctvím strastí / probouzejí Norny" přejít k okrajovému sice, ale přece jen důležitému tématu lehce souvisejícímu. Ladislav Žák na základě publikace výsledků auditu projektu rekonstrukce elektrárny Prunéřov, jehož shrnutí s příznačným názvem ČEZ šidí opravu Prunéřova a straší lidi, stojí v norské prověrce naleznete ZDE, tvrdí, že pravidla jsou nastavena tak, aby pomáhala těm, kdo nic nového nechtějí. Ono to možná ale úplně přesně takhle nebude. Možná, že pravidla nejsou zatím nastavena tak, aby stála vždy automaticky na straně toho "nového", co by se líbilo panu Žákovi. Říká se tomu princip předběžné opatrnosti. Norská firma DNV poměrně podrobně navrhla konkrétní alternativní řešení modernizace prunéřovské elektrárny s použitím nejlepší dostupné (=nové) technologie. Že se tohle nelíbí ČEZu, který by si rád prolobboval levnější a škodlivější variantu, to je věc jiná - a s tvrzením, že pravidla chrání ty, co nic nového nechtějí, to každopádně nemá co dělat. "Nový" Prunéřov měl být totiž modernizován s použitím zastaralé technologie, jaká se ve vyspělých zemích dávno nepoužívá. Tvrdit, že blokování projektu znamená "nechtít nic nového" ve chvíli, kdy se tu ve skutečnosti nechce něco ukrutně zastaralého, to ovšem takhle k večeru, když se smráká a z chladících věží padají inverzní mlhy, může vypadat skoro úplně stejně jako nejlepší dostupná demagogie...

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 19.3. 2010