Monitor Jana Paula:

Malé postní zamyšlení, pouhým rozumem už nelze nazírat život

22. 3. 2010 / Jan Paul

Sotva zmizela z obchodních domů vánoční výzdoba, a poslední Valentýnské srdce našlo šťastného příjemce, už jsou v regálech pečlivě sešikovány řady čokoládových zajíčků a srovnány krabice pestrobarevných cukrovinek vábících oči dětí. Blíží se Velikonoce, nejvýznamnější křesťanské svátky připomínající výjimečnou událost, která podstatně ovlivnila vývoj našeho myšlení a kultury.

Mystérium vzkříšení stálo u zrodu největší proměny světa, avšak kdo ze současníků procházející mezi regály s velikonočním zbožím si uvědomí, že nikoliv rozum a exaktnost, v  dnešní  společnosti tolik protěžované, ale naopak spiritualita stála u kolébky nového směřování lidstva. Opustili jsme vlastní kořeny, a mnohé naše problémy mají původ v rezignaci na duchovní přesah vlastní existence.  

Spiritualita Stvoření, Zjevení a Vzkříšení, základní prvky naší identity, z našich životů vymizely, a lidé za tuto ztrátu platí tvrdou daň nebývalou devalvací morálních hodnot, pocity osamocení, vykořeněnosti a nenalezeného smyslu života. Naší pastí je odklon od duchovního s příklonem k materialismu, avšak rozumnost sebou nutně nese i vědomí konečnosti, a vědomí konečnosti zase trauma vlastního zániku, strachu z nicoty.  

Jestliže lidé zcela opustí duchovní přesah své existence, nezbude jim už nic, co by jejich konečnosti dalo význam a smysl. Zemřou, a nebudou vědět  proč se  narodili. Ztráta identity současného člověka působí destruktivně v osobních životech i v celé společnosti. Lidé hledají útěchu v náhražkách, v nejrůznějších stimulech, a stále cítí, že jim cosi chybí. Neumí to pojmenovat ani vyjádřit, ale čím více se vzdalují sami sobě, tím více jsou nespokojeni.  

Pouhým rozumem už nelze nazírat život, neověřitelné, ono nevěrohodné a nekvantifikovatelné  v newtonském chápání světa je stejně důležité a významné, vždyť věda sama musela uznat transcendentální skutečnost jako původní základ našeho života. Tajemné, neočekávané a nevysvětlitelné vzrušuje stejně jako logika. S rozumem nelze vystačit, mechanistický obraz světa je stejně platný jako spiritualita a mystika.  

Exaktnost a kauzalita není modla, ale jen jedna z mnoha možností a mnohostí, neboť vše je obsaženo ve všem. Západní civilizace nese trauma nadřazenosti člověka nad přírodou, a u jeho zrodu stála církev. Nadřazenost člověka nad světem je chiméra, křesťanství by nemělo vymezovat, ale sjednocovat, mělo by se snažit o návrat k synchronicitě, k "původnímu" člověku a přírodě. Člověk si od všeho může brát, a do všeho by měl vložit svůj díl.   

Člověk ve skutečnosti potřebuje ke svému životu velmi málo. Novým programem naší civilizace by mohla být askeze, humánní paradigma, filosofický, a o to více metafyzický postoj ke světu. Náhled liberální, svobodomyslný, a přesto přirozeně kritický. Lidé budou selhávat, ale nemusí se šlehat kopřivami za zdmi kláštera, aby se vykoupili. Všechna omezení mohou činit z radosti pro sebe, když objeví, co je pro ně skutečně dobré.  

Nemusí konzumovat průmyslově zpracované maso především proto, že jeho výroba už neslouží k uspokojení hladu, ale k přesycení. Z konzumace se stala nová modla, spotřeba daleko převyšuje její potřebu. Bůh dal vše nebeské a pozemské k užitku lidí, ale neřekl jim, aby si z konzumace vytvořili nového Boha. Je absurdní, aby se křesťané modlili a konzumovali víc, než potřebují. Zajímal by mě jídelníček dobrých mužů ve Vatikánu.  

Mnozí káží vodu a pijí víno, tisíce katolíků zná mnohem lépe než já katechismus, a přesto se cpou hmotou zakoupenou v supermarketu, jež po stránce kvality nemá žádnou hodnotu. Gnostici věřili možnosti individuálního setkání s Bohem, a proto byly jejich spisy kdysi ničeny konstituovaným křesťanstvím. Ani současní lidé nepotřebují prostředníka, který by jim interpretoval svět a oni teprve uvěřili. Jaká by to byla víra, a jakou hodnotu by měla?  

Mohou mít svoji cestu, mohou jim být blízké dávné lidové zvyky, ona spiritualita přirozenosti soužití s přírodou stejně, jako eucharistie v chrámu. Mohou tajit dech na místech bývalých pohanských rituálů i při mši svaté. Kámen, dílo přírody, může být pro ně stejně posvátný  jako Svatá Hora. Snažit se mít rád vše nedokonalé by mohlo být novým smyslem lidí, vždyť člověk omylností fascinuje.  

Je možné mít raději víře oddaného Tomáše Akvinského než pragmatického Davida Huma, lze se cítit více křesťanem než katolíkem. Jsme dětmi svých rodičů, i potomky evropské civilizace, vtiskly se do nás předchozí generace, a jsme-li špatní, byli špatní i oni, jsme-li lepší, obdařili nás možností být lepšími. Křesťanská víra může současným lidem pomoci nalézt kontinuitu, nepotřebují důkazy  aby uvěřili, podstata sama sebe nemusí dokazovat.  

Autoritu církve nediskreditují sexuální skandály, ale neschopnost a často neochota zpřehlednit Boží slovo novým generacím nově, tvořivě, v duchu podmínek a potíží, v kterých se současná civilizace nachází. Nejde mi o přepsání Bible či popření stěžejních událostí na nichž stojí křesťanství, mám na mysli způsob jejich výkladu, schopnost zprostředkovat Boží slovo jazykem, kterému by rozuměli. Lidé na to čekají jako nikdy před tím.

Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 23.3. 2010