Pokud se podržíme nedávného tvrzení Keitha Testera, můžeme říci, že nynější stav planety na sobě nese řadu znamení dalšího interregna. Bez pochyby, jak předpokládal Gramsci, 'to staré umírá'. Starý řád, založený na úzkém sjednocení, vzájemném propojení či promíchání (vlastně na praktické jednotě) území, státu a národa, a na moci, která zdánlivě navždy uzavřela sňatek s politickým životem teritoriálního národního státu coby jedinou výkonnou agenturou - řád donedávna považovaný a uplatňovaný coby princip planetární distribuce suverenity a coby její nezrušitelný základ - právě odumírá. Suverenita již nadále není spojena s některým z prvků triády území/stát/národ, natož pak s koordinací a spojením těchto prvků; přinejlepším je s nimi spojena volně a pouze částečně, přičemž tyto části jsou co do své velikosti, obsahu a významu značně omezeny. Suverenita není nikde dovršena; je také všude otevřeně nebo potajmu zpochybňována a rozrušována, přičemž čelí stále novým vyzyvatelům a konkurentům. Údajně nezrušitelný sňatek mezi mocí a politickým životem (kdysi přímo spojenými ve vládních budovách národních států) se na druhé straně blíží svému konci a odloučení, s pravděpodobnou vyhlídkou na rozvod.

Suverenita je dnes, abych tak řekl, nedostatečně definovaná a sporná, děravá a špatně bránitelná, nezakotvená a volně se vznášející. Kritéria její alokace mají sklon stávat se předmětem rozhořčených sporů, zatímco navyklá sekvence principu alokace suverenity a její aplikace se velmi často obrací ve svůj opak (to znamená, že existuje sklon artikulovat princip zpětně až po alokačním rozhodnutí, nebo jej vyvozovat z již existujícího stavu věcí). Národní státy se nacházejí v konfliktní, nesnášenlivé a agresívní společnosti aktuálních, aspirujících či nastupujících, ale pokaždé útočně soupeřivých kvazisuverénních subjektů - entit úspěšně se vyhýbajících uplatnění dosud závazného principu cuius regio, eius potestas, lex et religio (kdo kontroluje území, ten vládne, stanoví zákony a náboženství), a příliš často výslovně ignorujících či kradmo podkopávajících a poškozujích jím zamýšlené objekty. Stále rostoucí počet subjektů soupeřících o suverenitu již přerostl zadržovací a omezující sílu průměrného národního státu - pokud ne jednotlivě, tedy rozhodně ve vzájemné kombinaci (podle Johna Graye mnohonárodní finanční, průmyslové a obchodní společnosti nyní zahrnují 'zhruba třetinu světového [ekonomického] výstupu a dvě třetiny světového obchodu'). Suverenita - právo vyhlašovat zákony, stejně jako je rušit, po libosti stanovovat výjimky z jejich uplatňování a moc zajistit závaznost a účinnost těchto rozhodnutí - je pro kterékoliv území a kteroukoliv danou oblast života rozdrobena, rozházena a rozptýlena mezi množstvím různých center. Proto je též neobyčejně pochybná a vystavená napadení. Mnohonárodní korporace mohou snadno postavit jednu agenturu proti druhé, vyhnout se tak jejich zapojení nebo vměšování a uniknout dohledu kterékoliv z nich. Žádná decizní agentura není s to si nárokovat úplnou suverenitu (to znamená suverenitu neomezenou, nedělitelnou a nesdílenou), natož ji důvěryhodně a účinně uplatnit.

Zdá se, že ve stavu interregna je vlastně nyní planeta jako celek. Dosud existující politické agentury zděděné z dob před globalizací jsou nové skutečnosti v podobě celoplanetární vzájemné závislosti očividně nepřiměřené, zatímco politické nástroje dost silné na to, aby si poradily se soustavně rostoucími kapacitami mocných - i když zjevně a jak samy připouštějí nepolitických - sil, jsou nápadné převážně svou absencí. Síly systematicky unikající kontrole ustavených politických institucí a rozpoznatelné coby síly plně a skutečně globální (jako kapitál a finance, komoditní trhy, informace, kriminální mafie, pašování drog, terorismus a obchod se zbraněmi) jsou tohoto druhu: Nicméně jakkoliv se od sebe ve všech ostatních ohledech mohou lišit, všechny rozhodně, prohnaně a vychytrale ignorují či otevřeně porušují teritoriálně vynucovaná omezení, přísně střežené mezistátní hranice a místní (státem stanovené) zákoníky - přičemž nečelí žádným účinným (natož pak nepoddajným, neprostupným a nepřekročitelným) překážkám.

Odkud mohou vzejít nové, univerzální (a to poprvé v dějinách musí znamenat globální) respektované a dodržované principy lidského soužití, které by znamenaly konec 'interregna'? Kterým směrem se máme ohlížet po možných hybných silách, které by je zformovaly a uvedly v činnost? Tyto rozpaky se vší pravděpodobností tvoří největší z mnoha výzev, s nimiž se bude muset nynější století bezprostředně vypořádat, a věnovat největší část své kreativní energie a pragmatických schopností hledání adekvátní odpovědi. Nepochybně jde o to, co můžeme označit za 'metavýzvu', neboť bez toho, abychom jí čelili, není myslitelné, že bychom odpověděli na výzvy jiné (ať už velké nebo malé). Ať už jde o kterékoliv z nespočetných nebezpečí, rizik a krizí, o nichž uvažujeme, které nastávají či již nám působí potíže, hledání řešení se vždy nezměnitelně obrací k pravdě, kterou můžeme ingorovat jen ke své - společné, sdílené, nedělitelné - škodě: K pravdě, že ke globálním problémům mohou existovat - pokud tedy vůbec existují - jedině globální řešení.

Podrobnosti v angličtině: ZDE