památník  Ploština na Valašsku

Trampoty s partyzány

19. 4. 2010 / Miloslav Štěrba

Je 18. duben 2010. V areálu památníku Ploština na Valašsku začíná mše, neboť zítra uplyne 65 let od tragického konce osady uvedeného jména. Jména zastřelených, umučených a upálených mužů a žen jsou spolu se stručným historickým přehledem na informačních tabulích. Jsou očíslované, podobně jako křížová cesta, od prvního zastavení k poslednímu, kdy už je Ježíš na kříži. Zastavení č. 1 nabízí jako první jméno: Anna Strušková. V závorce: zastřelena partyzány.

Sakra, kdo tu tedy povraždil obyvatele a vypálil jejich obydlí? Faktem zůstává, že i nedávná televizní italská verze Vojny a míru ukázala partyzány spíše jako korsické bandity než jako národní mstitele. Jenže proč i na Ploštině? Že by se na nás chystalo nové převyprávění Mňačkovy „Smrt si říká Engelchen“? Ladislav byl rovněž zdejší partyzán.

Kde si však čtenář poskytnuté informace ověří, že přítel nebohé Aničky byl kolaborant a za války pak stačí málo, aby se pověstný vlásek života přetrhl... Nechejme to paním učitelkám historie, až budou dětem číst pravdivé historky z dob válečných. Aby také doplnily zámlky u dalších jmen, kde je napsáno pouze a jenom: upálen, upálena, zastřelen, zastřelena. Kým? Že by také partyzány?

V přestávce mezi zastaveními jsem zamířil do muzea. V koutě stojí nadživotní socha Makovského Partyzána. Ještě před pár lety byla umístěna mezi čtyři stylizované stély vymezující prostor pietního místa na nedalekém návrší. Sovětský partyzán nepřežil dobu vládnutí hejtmana za Občanskou demokratickou stranu. V Česku partyzán nemá na růžích ustláno, jak všichni víme. Těm zdejším se vyčítá, že místo boje utekli do lesa, a kromě nějakých těch vyhozených mostů a útoků na zbrojovky vlastně jen chlastali a kradli zbožnému obyvatelstvu potraviny a eráru cigarety.

Zní vojenské fanfáry. Na uvolněné pietní místo kladou společný věnec hejtman za sociální a jeho náměstek za občanské demokraty. Na Ploštině jsme všichni demokrati. Konečně, na vstupu do muzea čteme: Za svobodu a za demokracii jsme odpovědni každý z nás každý den.

Se zalíbením jsem spatřil v první řadě mše sedět bývalé členy Okresního výboru KSČ z dob nepříliš vzdálených. Dnes jsou z nich zastupitelé a poslanci a kandidáti už těch opravdově demokratických stran. K prozření jim blahopřeji. Určitě to pro ně nebylo lehké, když museli jít příkladem v boji proti tmářské ideologii, zastávat významné veřejné funkce, a jak je zřejmé, proti svému nejhlubšímu přesvědčení.


Ploština byla pasekářská osada nedaleko Valašských Klobouk v Česku, kterou 19. dubna 1945 nacisté vypálili a její obyvatele za podporu partyzánů zmasakrovali. Akci provedla zvláštní jednotka SS „Josef“, jejíž štáb byl v dubnu 1945 ve Vizovicích. V Ploštině bylo zaživa upálených 24 osob, další tři osoby byly popraveny, jedna osoba byla umučena při výslechu. O této události píše v knize Smrt si říká Engelchen spisovatel Ladislav Mňačko.

Ploština je osada ležící v katastru obce Drnovice, která leží 3 km severně od Vysokého Pole. Do historie se Ploština zapsala především tím, že byla 19. dubna 1945 vypálena (celkem 10 usedlostí) nacisty a zastřeleno či upáleno zaživa bylo 24 občanů. V listopadu 1944 se ze Slovenska do Vizovických vrchů a Beskyd přesunuly jednotky partyzánů z brigády Jana Žižky pod vedením majora Murzina. Partyzáni si zvolili za novou základnu drnovickou osadu Ploština a samoty v jejím okolí.

Zdroj wikipedie ZDE

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 19.4. 2010