Jehovah a kocour v pytli

23. 4. 2010 / Tomáš Koloc

Sleduji spor o kocoura Mikeše, neskutečně se bavím a zároveň se obohacuji. Vůbec poprvé se mi například stalo, že jsem bezvýhradně souhlasil s článkem Štěpána Kotrby, a to jeho reakcí na celo- a obounárodní (česko-romskou) mikešovskou taškařici.

Kromě toho jsem si opravil názor na národního umělce Josefa Ladu, kterého jsem, pozapomenuv od dětství jeho kanonické texty, donedávna pokládal za pouhého tvůrce dojemných vzpomínek ze svého dětství a jím inspirovaných infantilních pohádek, který se jako člověk vyznamenal tím, že se několik let jako spolubydlící dokázal starat o neřáda Haška, a jako malíř tím, že kongeniálně ilustroval jeho Švejka. Když jsem si ale v aparátu článku o zmíněné kauze přečetl těch pár řádek o milých lidech, kteří Mikeše nejdřív pohostí -- a pak ho šoupnou do pytle, zařval jsem smíchy a Josef Lada v mých očích vyrostl.

Naprosto chápu, že ten komu je právě šlapáno na kuří oko nemá smysl pro vtipy o bolavých nohách. Když se ale na celou věc podíváme z nadhledu, z této vyhlídky vyplynou dvě základní pravdy, na které uražený pan Miko, ale tak trochu i korektní Jan Čulík, poněkud pozapomněli.

Za prvé: Dobrá literatura je svébytná umělecká disciplína, která disponuje nesmrtelností, a ten kdo s ní obcuje pomocí moralizování a politického korigování se podobá mému příteli matematikovi, který, když mu bylo šestnáct, vymyslel, vzav v potaz všechny možné vlivy, vzorec, pomocí něhož se dalo vypočítat, co národní kultura dává národnímu hospodářství, a co mu bere.

Za druhé: Pokud už chceme s ČASNOU (toto máchovské slovo by se do dnešní řeči dalo přeložit jako DOČASNOU) platností posuzovat činy či artefakty, musíme je posuzovat v kontextu doby, kdy se udály či vznikly, a nikoli dneškem (tzn. dnem, který už zítra bude včerejškem, což silně relativizuje sám fenomén posuzování). Příkladem je v BL proskribovaná Mary Heimannová, která, v souladu s dnešním pohledem na věc, argumentuje, že meziválečné Československo se mělo chovat lépe ke svým národnostním menšinám, aniž by uvedla jediný příklad země, která by se k nim v té době dokázala chovat líp.

Jan Čulík jako ukázku nekorektnosti v historické české literatuře cituje Jana Nerudu, který napsal, že "Jehovah byl bůh zamračený, zlý a mstivý, ukrutný a krvežíznivý, jako celý národ židovský" . Tuto větu ale musíme vnímat:

a) v kontextu Nerudova životního příběhu, který byl ve své hmotné rovině jedním velkým kyvadlem mezi amty pražských úvěrových finančníků, vyrostlých z tradice, jež evropským Židům po léta zakazovala věnovat se jinému zaměstnání než finančnictví, a řídkými mecenáši, kteří špatně placeného brilantního a nesmírně pilného literáta co chvíli zachraňovali před vězením pro dlužníky. (Pendant k jeho příběhu je příběh libretisty Prodané nevěsty Karla Sabiny, který v českém prostředí tak dlouho nemohl uživit rodinu, až se dal naverbovat k tajné policii.)

b) musíme si uvědomit, že tyto věty byly napsány 65 let před holocaustem, který drastickým způsobem změnil až převrátil způsob náhledu na židovský národ, včetně literárních reflexí. (Způsoby, pomocí nichž se oficiální představitelé státu Izrael snaží tento vývoj opět zvrátit, jsou druhá věc.) Některé věty, které před židovským i romským holocaustem zněly naprosto nevinně, znějí dnes možná neospravedlnitelně -- když si neuvědomíme, kdy byly napsány.

Možná osvěží, uvedeme-li si pár citátů z dalších čítankových autorů, u nichž by nás ani nenapadlo podezřívat je z rasové, třídní či náboženské nenávisti:

Také dráteníka i žida přivítala vždy s laskavou upřímností: byli to vždy ti samí a tudy známí již, jakoby spřáteleni byli s Proškovic rodinou. Jen když jednou do roka se přihodilo, že se toulaví cikáni v sadu ukázali, tu se babička ulekla. Honem vynesla jim jíst ven a říkala: "S užitkem bývá, vyprovodí-li je člověk až na rozcestí."

Božena Němcová: Babička (1855)

"A tihle tepicháři z Arménie nebo ze Smyrny přišli za ním, protože se s nimi dovedl tak po zlodějsku domluvit. Oni to jsou velcí gauneři, tihle Arméni; na ty si musí dát pozor i žid."

Karel Čapek: Povídky z druhé kapsy (1929)

"Člověče drahá, nejste vy ten Vantoch, co se se mnou v Jevíčku prával, když jsme byli kluci?"

"Ja, to budu já, pane Bondy," souhlasil kapitán vážně. "Však mě proto dali z domu do Moravsky Ostravy."

"Často jsme se prali. Ale vy jste býval silnější než já," uznával pan Bondy sportovně.

"Ja, to jsem byl. Tož vy jste býval takové slabé židáček, pane Bondy. A moc jste dostával na prdel. Moc."

"Dostával, to je pravda," rozpomínal se G. H. Bondy pohnutě. "A posaďte se, krajane! To jste hodný, že jste si na mne vzpomněl! Kde jste se tu vzal?"

Kapitán van Toch se důstojně usadil do koženého křesla a čepici položil na zem. "Já tu beru svy prázdniny, pane Bondy. Tož tak, že. That's so."

"Pamatujete se," nořil se do vzpomínek pan Bondy, "jak jste za mnou křičel: Žide, žide, čert si pro tě přijde --?"

Karel Čapek: Válka s mloky (1936)

(Londýnský bohemista, profesor Robert Pynsent, poukazuje na to, že je pozoruhodné, že ve Válce s mloky je viníkem zničení světa, tři roky po nástupu Hitlera k moci židovský kapitalista Bondy. ZDE. Na rozdíl od jiných, potrhlejších úsudků Roberta Pynsenta, s tímto se dá dost obtížně polemizovat. Je to skutečně tak. Pozn. JČ)

Po citátu z autora, který německému židovskému spisovateli Heinrichu Mannovi zachránil život tím, že mu vyjednal občanství předválečné ČSR (tento nesnášenlivý stát byl -- předtím, než byl okousán a zabrán Hitlerovým Německem -- jediným místem, kam se ve Střední Evropě dalo utéct) si nakonec uveďme pasáž, jíž se týká naše nynější kauza (shodou okolností byla napsána ve stejném roce jako Válka s mloky):

Jedna z žen udělala vedle sebe místo a zvala Mikeše, aby si sedl k ohni a ohřál se. Povídala, že mu nocleh dají s radostí a o kousek masa že u nich také není nouze.

Mikeš jim poděkoval za ochotu, odložil raneček posadil se k ohni. Těšil se, že se zase jednou pořádně ohřeje a dostane do žaludku teplé sousto. Tu se ho obě ženy najednou počaly jedna přes druhou vyptávat, odkud je a kam jde, a když jim chtěl odpovědět, že je Mikeš Šveců z Hrusic, ucítil pojednou, že mu byl hozen zezadu přes hlavu pytel. Chtěl se bránit, ale už bylo pozdě. S hrůzou pozoroval, že je někam odnášen a že se z toho pytle už sotva dostane ven. Potom cítil, že byl hozen do toho vozu na slámu a přikryt těžkými hadry.

Ještě zoufale vykřikl: "Babičko!", ale muž jej uhodil a pohrozil mu, že ho zastřelí, jestli ještě mukne.

Milé děti, ti lidé byli cikáni!

Josef Lada: Kocour Mikeš (1936)

Je smutnou pravdou, že etnikum, kterého se týká tento text, už neexistuje; šlo o předválečné české Romy, jejichž populace byla téměř kompletně vyhlazena během holocaustu. Přesto mi tato souvislost nezabránila v tom, abych se ze srdce zasmál pasáži, která je po mém soudu silně inspirována stylem Ladova přítele a spolubydlícího Jaroslava Haška.

Jsem koneckonců Žid, a vím, že nejlepší vtipy o Židech přinesl do naší rodiny můj strýček přímo z koncentačního tábora ve Wulkově, přičemž si u některých ještě pamatoval situace, v nichž vznikly.

Jsem Čech, a přesto mě věta "Přece nebudeme utíkat z každý bitvy jako Češi", která pochází z Hemingwayovy knihy Sbohem armádo, nenutí, abych se zasazoval o odstranění geniálního vypravěče ze školních osnov.

Nevím jak to mají jiní, ale já osobně mám pocit, že politická korektnost nejde od srdce Židům, Čechům, a nejspíš ani Romům. Snad za pár let, až překonáme fázi importované politické korektnosti a dostaneme se do fáze upřímné spontánní empatie, se bude výuka česko-romských dějin začínat tím, jak Romové, kteří odešli z Čech Karla IV. do Francie dali svým temperamentem a svou odpovědí na otázku po zemi svého původu ("De Bohéme") vzniknout pojmu, který měl navěky označovat nejen Čechy a Romy, ale i všechny ostatní svobodné lidi, kteří jsou v jakékoli "slušné společnosti" vnímání jako hluboce nekorektní a nezvladatelně hypersociální.

Pan Miko se se mnou pak zasměje cikánům, kteří strkají do pytle kocourka Mikeše a Jan Čulík pochopí, že i Romové a Židé mají své nekorektní kanonické texty (a kanonickým textem se stane jen ten text, který vychází z hloubi národních dějin a národního charakteru), a těm židovským se dokonce dodnes učí celá křesťanská civilizace, přestože to v některých pasážích Jehovah mydlí hlava nehlava a jedna genocida pro něj není žádná míra.

Někdy si ale říkám, že si tak krásnou pointu snad ani nepřeju, protože to by znamenalo konec vší srandy.

Ale on pro nás dobrý Jehovah určitě zase něco vymyslí:-)

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 23.4. 2010