Nebreč, vždyť ty přece žádný Čech nejsi

28. 4. 2010 / Přemysl Janýr

Jaké že jsou to Češi měkoty, které nevydrží ani pět minut toho, v čem jsou naši Romové nuceni prožít celý život , komentuje Petra Mrtková reakce na článek Fabiana Golgo o tom, že Češi smrdí.

Děkuji jí za její příspěvek. Připomněl mi lepší, sebevědomější doby, kdy Cikáni byli samozřejmou součást české společnosti. Ano, máme problém s jazykem, který nám zákeřně předstírá, že země a národ mají společného praotce. Chybí nám německé Böhm , které by -- na rozdíl od Tscheche -- zahrnovalo obyvatele Čech bez rozdílu. Mohli bychom si alespoň částečně (a jen v písemné podobě) odpomoci rozlišováním mezi Čechy a čechy , mezi příslušníky etnika a občany země. Ale hlavně bychom si mohli odpomoci tím, kdybychom sami sebe chápali jako národ a ne jako etnikum.

Byli samozřejmou součástí i naší hippieské společnosti, scházející se na jaře a v létě 1968 na Staroměstském náměstí. Nazdar Cikáni , zdravíval jsem halasně jejich skupinku. Ahoj Cikáne , odpovídali stejně halasně i oni -- podle dnešních měřítek korektnosti jsme si tenkrát asi nadávali. Mnohé z tehdejších cikánských přátel si pamatuji dodnes, Vojtu (Marcela) Fabiána, Evu Gondolánovou, bratry Ejnické... nejednou jsem u nich přespával a některé jsem potkával ještě po letech.

Pak se atmosféra změnila, sebevědomí společnosti vystřídalo pokoření okupací, normalizací, kádrovými prověrkami, občanskou prostitucí.

Jen o málo let později jsem byl nočním recepčním ve smíchovském hotýlku. Prodával jsem také nápoje a několik místních Cikánů, které přestali vpouštět do okolních restaurací, začalo chodit ke mně. Obzvlášť jsme spřátelili se s jedním párem, ona starší se synem z prvního manželství. Byl konec léta a vyprávěli mi, jak už se těší do školy, jak už má připravenou tašku, penál, barvičky...

Počátkem září přišli jako spráskaní psi. Syn se z prvního školního dne vrátil s pláčem, ostatní děti mu nadávaly, že je Cikán. Tak jsem ho hladila po hlavě, popisovala mi to maminka, a říkala jsem mu nebreč, oni jsou blbí, vždyť ty přece žádný Cikán nejsi...

A já jsem nevěděl, co na to mám říct, jen jsem si v té chvíli vroucně přál, aby z něho vyrostl pořádný grázl a aby to těm svým bílým spolužákům jednou pořádně vrátil.

Opravdu jsme tak neschopní jakéhokoli pochopení pro druhé bez toho, aby i české maminky musely své děti jednou takhle utěšovat?

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 28.4. 2010