Nejsem senior, důchodce, ani klient zdravotníků. Jsem jenom starý

7. 5. 2010 / Stanislav A. Hošek

Dlouho jsem se rozmýšlel, zda mám zveřejňovat tak subjektivní názory, jaké představuje následující text. Poučen dlouhým životem dávno už vím, že objektivita není nic jiného než odborná sumarizace mnoha subjektivit. A jelikož se v poslední době začalo i v Britských listech otvírat téma mezigeneračních vztahů, dovoluji si k takové  debatě přispět osobním stanoviskem.

Nejsem senior?

Nevím, jak by se tvářil kterýkoliv publicista, rád užívající slovo senior, kdyby jej jeho vnučka místo dědo, dědečku, či nářečně třeba stařiku, oslovila seniore, či dokonce mazlivě seniorku. Osobně vnímám, že do uvedeného slova, vyjadřujícího až jakýsi skrývaný stud, odosobnění, ba až odcizení, se promítl celý současný vztah k opravdu starým lidem. Patřím mezi ně. A nepřeji si, aby se o mně psalo a hovořilo jako o seniorovi, postrádám v tom totiž onu dávnou "lidštinu", absenci lidského rozměru vztahů s ostatními generacemi. V běžné mluvě i v publicistice používáme přece docela samozřejmě slova dítě, mladík, třeba i puberťák, ale nikdy ne pojmu junior, snad kromě sportovních rubrik. Tak proč tedy na druhé straně senior?

Již za nadvlády KSČ se vyprávěl vtip. "Víš co je to domov důchodců? Pomsta za jesle". Moc se mi líbil, protože v té největší možné zkratce v sobě zkoncentroval celé dějinné poučení. Rozpad předprůmyslové společnosti přinesl totiž několik zásadních přeměn, které až dodneška neustále dynamizují změny vztahů ke starým lidem. V prvé řadě většinou zanikla tradiční, trojgenerační rodina, čímž se obměnil vztah prarodičů a dětí. Stali se postupně pouze vzájemnými hosty, návštěvníky, i když třeba nejmilejšími, ale přece jenom jakoby chvilkovými příbuznými. Pokud před tím žily generace spolu, tak děti až mladí vnímali věkové proměny prarodičů jako přirozené, protože pro ně nebyly náhlé. V situaci návštěvníků vidíme stárnutí skokově a je v nás tím vytvářen jakýsi psychický blok intenzivněji vnímané jinakosti. K rozkladu tradiční rodiny se dneska přidává vysoká rozvodovost, při níž animozity rodičů se přenáší i na prarodiče, takže děti a mladí mnohdy přichází o některého z nich. Přidáme-li k tomu současnou rozvodovou módu prarodičů, především pak dědků, je rozklad systému dovršen, neboť jen těžce bude mladík vnímat dvacetiletou dědovu partnerku jako babičku.

Hlavní důvod proměny vztahů mladých a starých ovšem vidím v nikdy dosud v dějinách nevídaném vzestupu poznatků vědy a tím pokroku techniky a technologie. Ještě před třemi generacemi mladí většinu svých vědomostí získávali především z osobních celoživotních zkušeností prarodičů. Netýkalo se to jen "dějepisu" rodiny, krajiny, či větších událostí, ale především pracovních návyků, a dnešní hatmatilkou řečeno, know how týkající se činností doma i na poli, vědomostí o přírodních jevech, ba i mezilidských vztahů. Zmíněný vývoj nastartoval překotné tempo. My jsme byli v Evropě tou poslední generací, která ještě mohla využívat znalostí předků. Naše děti už se jen sporadicky zajímaly o naše zkušenosti a naši vnuci naopak musí už učit nás, abychom mohli kupříkladu psát tento text, či si zatelefonovat. Sice bychom se to asi z literatury také naučili, ale proč, když díky zkušeností vnuků se nám to podaří desetkrát rychleji. Takže upřímně řečeno, díky jim moc za to, že nás poučí. Vždyť to tempo doby jsme pomáhali zplodit my, dnešní staříci - a nikdo není povinen nějak nám naši "vinu" ulehčovat.

Jsou ještě další důvody současné větší distance mladých od starých, spočívající třeba i v nebývalém nárůstu počtu starých lidí. Ale zde uvedené považuji za dostatečnou argumentaci k tomu, abych odmítal být považován za seniora a byl prostě okolím vnímán jako starý muž, jak zpívá Jarek Nohavica. Vůbec mne to neuráží, spíše naopak.

Na tomto místě cítím potřebu omluvit se každému, kdo je genderově vnímavý. Musím totiž přiznat, že ani tak dlouhý věk mi nestačil k získání jistoty, že mé názory jsou akceptovatelné i pro ženy, takže bych nerad hovořil o této polovině lidstva. Má zkušenost souhlasí spíše s klasikem, který tvrdí, že mnoho žen prožívá mezi dvacátým devátým a třicátým rokem svého věku nejkrásnějších čtyřicet let svého života. Něco na tom musí být, když prý v "dobré" společnosti, asi celebrit, VIP, či high society, se o věku žen nemluví. Stejně jako o penězích. I když tady je to sporné. Proč bych se přece v dnešní době, velebící úspěch, nepochlubil, že svým úsilím, talentem, neobyčejným nasazením a intenzitou svého rozhodování vydělávám čtvrt miliardy ročně, že ano?

Nejsem důchodce

Zamýšlím-li se nad tímto pojmem, musím si přiznat, že důchodci, až na skrovné výjimky, po celé dějiny vůbec neexistovali. A bohužel, pro současné mladé a především jejich vnuky, mi cosi říká, že jednou zase existovat nebudou. Ale v pravém smyslu toho slova ani já nejsem důchodcem. Nežiji totiž z žádného důchodu. Já jsem si soukromě nešetřil na stáří, ani neinvestoval do nemovitostí, či dokonce do výrobních zdrojů, z nichž bych dneska čerpal důchod.

Po celý můj aktivní život mi společnost, prostřednictvím instituce státu, odebírala část mých příjmů, dokonce nedemokraticky, čili aniž se mne na to zeptala. Navíc jsem se vůbec nepodílel na rozhodování o tom, co s mými penězi státní úředníci provádí. Jen se stát, ve společenské smlouvě definované tehdejší právním řádem, zavazoval, že v případě stáří a nemoci mne existenčně zajistí. Řečeno přesněji, osobně jsem si tedy na stáří, ani na nemoc nešetřil. Pokud jsme spořili, pak jaksi kolektivně, tedy vzájemně jsme se zabezpečovali, pojišťovali, takže jsem nejen věřitelem státu, ale dokonce pojištěncem, vůči kterému má pojišťovatel z pojišťovací smlouvy plynoucí povinnost. Peníze na mně státem vynucené, nebyly ani nějakou odloženou spotřebou, protože od počátku jsme všichni věděli, že ve stáří nám stát neposkytne vyšší, než existenčně nutné prostředky, čili nikterak odpovídající možným spotřebním tužbám ve stáří.

Řečeno současným ekonomickým jazykem nejsem v žádném případě důchodcem, ale věřitelem, či pojištěncem. Stát mi dluží a ne že mi, podle mínění současných Kalousků či Nečasů, milostivě cosi dává. Dluží mi a dokonce daleko víc, než mi dneska poskytuje. Mocní, ať již minulí či dnešní, byli podle právního řádu této země přece povinni hospodařit s cizími prostředky tak, aby je zhodnocovali a ne naopak. Troufám si dokonce tvrdit, že minulí vládci skutečně mé peníze zhodnotili, protože by jinak dnešní předseda Ústavního soudu si nemohl dovolit tvrdit, že současné vlády peníze na důchody, cituji: "prachsprostě ukradli", konec citace, aniž by se tímto vystavoval riziku, že jej kvůli tak silnému názoru někdo požene před soud. Ve slušných zemích je každý, kdo promrhá cizí finanční prostředky, obviněn z trestného činu. Tuto realitu si dovoluji připomenout všem konstruktérům důchodové reformy. Buďte tak laskaví, a napřed odhalte, kdo, proč a jak je vinen tím, že z nás věřitelů státu udělal na jakousi milost čekající důchodce. Pro nás, kdo aktivně pracovali před připravovanou reformou, zachovejte proto podmínky, které budou odpovídat stavu, který nám byl zaručován tehdejším právním řádem. Pro současné, tedy mladé, kteří teprve nastupují do aktivní činnosti, si prosím vymodelujte, co chcete. Jak znám život, tak oni vás, mocné, stejně nakonec donutí naplnit jejich a ne vaše představy. Přece všichni moc dobře víme, že vždycky, když bylo nejhůře, tak se bralo tam, kde skutečně něco bylo.

Nejsem klientem zdravotnictví

Možná je to jenom můj problém, ale když slyším slovo klient, tak pod vlivem současných filmů se mi vybaví žargon prostitutek, které své zákazníky označují za klienty, především pak ty z oboru sado-maso. V každém případě si ale slovo klient oprávněně spojuji s klientelismem, čili s podřízeností mafiánskému kmotrovi.

Jelikož jsem starý, tak jsem samozřejmě nemocný. Troufám si tvrdit, že každý starý je nemocný, ba dokonce si myslím, že opravdové stáří se skutečně začíná teprve trvalými nemocemi. I když třeba jen ztrátou paměti, protože odumírání mozkových buněk je zatím pořád bez výjimky všeobecné a nezvratné. A jak se nestydím za to, že jsem starý, tak se nestydím ani za to, že jsem nemocný. Nemoc je handicap, stejně jako každý jiný. Proto nechci nic jiného, než aby okolí uznalo a respektovalo mou určitou konkrétní nedostatečnost.

Nemoc ve stáří je stále přítomným stavem, takže je důvodem staré lidi podle toho léčit. Jejich léčení bude v mnoha případech sledovat dokonce i jiné cíle, než léčení aktivních lidí. Většinou již nepůjde o návrat do původního stavu, vyjma akutních infekcí a podobných chorob. Staří lidé by proto neměli být zákazníky lékařů, ale doslova partnery. Dokonce i v moderních lékárnách, které se pomalu mění v poradny, přestávají staří být pouhými anonymními zákazníky, ale skutečnými partnery, ba až "starými známými".

Největší problém v tomto směru stojí, podle mého soudu, před úředníky zdravotních pojišťoven, které by se měly v prvé řadě stát partnerem starých lidí. Nestydím se dokonce za požadavek, v němž žádám, aby se pojišťovny staly doslova rodinným rádcem každému starému člověku. Zvláště pak takovému, který dokonce o skutečnou rodinu přišel. Kdejaká banka nabízí osobní bankéře, ale pojišťovny k podobné iniciativě ještě nesáhly. Proč třeba všechny ty charity a dobročinné spolky nemají za povinnost spolupracovat také se zdravotními pojišťovnami?

Triumvirát lékaře, lékárny a pojišťovny je výsostnou službou, vesměs každému potřebnější, čím je věkovitější. Je to služba nejvyššího stupně lidskosti. Je mým osobním názorem, že by vůbec neměla být předmětem zisku. Nesnáším, když se podřizuje současným zvyklostem ba až zákonitostem jobu a byznysu. V tom směru především na lékaře mám velmi přísná měřítka, která vyjadřuji sloganem pro všechny mladé, "když chceš být bohatým, nestuduj medicínu". Na veškeré to "kosmetické údržbářství" bulvár zaplňujících person", bych pak vyčlenil speciální opravářské školy.

Na konec této obecnější části si dovoluji tvrdit: Stáří není nemoc. Vždy to byl pouze vitální stav. Dneska, v době vysoké mezigenerační izolace, se však stáří stalo problémem. Problémem, který si musí v sobě vyřešit každý sám. Víme, že roste počet lidí, kteří tento problém nezvládají, proto ta zvýšená potřeba psychologů až psychiatrů. A známe jistě každý ze svého okolí ty, kteří se rozhodli nedožít se stáří, dokonce vědomě a záměrně. Pro stáří asi nejlépe platí slogan, který je častý zatím jenom na hřbitovech; co jste vy, byli jsme i my, co jsme my, budete i vy. Proto každý mladý by se od doby, kdy začíná rozum bráti, měl ve svém vlastním zájmu učit stárnutí. Nejlépe od starých lidí ve svém okolí. S vysokou pravděpodobností to bude potřebovat. Ale především, začne se opět jakoby přirozeně zaplňovat ona stále se rozšiřující mezera mezi generacemi. A možná, že pak ani nikdo nebudeme považovat slovo starý za žinantní, nepřípadné, snad dokonce pejorativní až urážející. A jeho používání nebudeme podrobovat vnitřní cenzuře. Je to totiž slovo vysoce reálně popisující životní stav. Řečeno jinak, fundamentální a vesměs nevyhnutelná pravda života, na kterou si musí skoro každý zvyknout, zvláště v dobách, kdy se přízeň bohů už dávno neprojevuje smrtí v mládí, ale čím dál více spíše sexuální aktivitou skoro ještě v rakvi.

A nakonec konkrétně k tomu Kauflandu

Klišé o důchodcích usilovně se probíjejících Kauflandem považuji za výtvor stejné propagandistické dílny, z jaké vzešlo klišé o frontách na banány za nadvlády KSČ. Kauza Kaufland má ale jádro, které současní mladí, kteří nezažili dobu nedostatkového zboží všeho druhu, vůbec nedovedou chápat. Mladí už nevědí, že dnešní staří žili v prvé řadě v prostředí, v němž rohlík v Aši stál stejně jako v Medzilaborcích. Nechápou, čemu se my staří divíme, že když chceme koupit pračku, musíme prohlédnout haldu pololživých reklam, probrouzdat na internetu desítky webů mnohdy s pochybnými inzeráty, navštívit obchody nejen ve svém městě, ale i v několika okolních, než se rozhodneme koupit pračku, která nefunguje tak jako ta socialistická čtyřicet let (podotýkám, že jde o osobní zkušenost), ale má problémy už v záruční době. A dobře že je má, protože v ní alespoň mi ještě zdarma vymění za celou čtvrtinu její ceny některé komponenty, abych měl jakous takous šanci, že bude v provozu i další roky po záruce (zase hovořím o osobní zkušenosti se svým již třetím PC).

Za druhé nám starým dalo nějaký čas, než jsme pochopili, že díky fikci o konkurenci jsou rozdíly v cenách za stejné zboží v rozsahu až mnoha desítek procent. Dokonce i u léků, což je pro nás obzvlášť iritující. Ono totiž není nic příjemného, o berli a třeba s horečkou, obcházet několik lékáren a už vůbec ne vyznat se v jejich složitých systémech "dotace" třicetikorunových poplatků, bonusů, zákaznických karet a jiných konkurenčních zbraní.

Osobně považuji tak obrovskou různost cen u léků za výsměch starým lidem. A to v lepším případě, pokud si o ní přímo nemyslím, že jde o neskrývanou šikanu. A vím dokonce, že nejeden starý člověk vnímá obcházení lékáren za účelem získání léku za nejnižší cenu za hluboké ponížení. Jenže co má dělat, především osaměle žijící staruška, které po zaplacení všech měsíčních plateb zůstává na den padesátikoruna. Za třetí: Ještě déle nám starým trvalo, než jsme pochopili nejvýsostnější konkurenční zbraň obchodníků, tak zvané akce, čili slevy. Na začátku jsme si z toho jevu odvozovali, že když může obchod jít s cenou dolů až na třicet procent, tak nás fakticky po celou předcházející dobu natáhl o sedmdesát. Až nám to novoekonomové či neovoobchodníci přijatelně vysvětlili. Pokud si vzpomínám, tak dokonce i v Britských listech. Na příkladu obchodu s kožichy, pokud se pamatuji. Pan podnikatel s živnostenským listem znějícím na pro mne málo pochopitelnou "koupi za účelem dalšího prodeje", nakoupí deset kožichů za sto tisíc, ať se to lépe počítá. Jako správný podnikatel stanoví cenu 15 tisíc za kus. Prodá-li 7 kožichů, má již zisk - a tak další může prodávat se slevou.

A na ten okamžik mi staří právě čekáme, na to, až budeme moci koupit ten osmý či dokonce desátý kožich, který už bude "za facku". Že máme každý z nás kožich doma, protože v čem bychom všechny ty naše námi mnohokrát prožité zimy chodili, vás mladé asi nenapadne. No belhali jsme se ho koupit proto, že možná konkrétně právě vaši rodiče nemají pro samé vydělávání čas ty ceny hlídat a tak nás požádali, abychom jim ten kožich koupili jako dárek pro vás, "issomádlové".

Celkově lze říci, že už jsme se přizpůsobili systému "akcí" v Kauflandu tak dokonale, že zvládáme jezdit s nákupním vozíkem jednoruč, když v druhé musíme držet lísteček se seznamem zlevněného zboží. Adaptovali jsme se dokonale i na tržní systém, který velí všem být efektivní, což v našem případě znamená nakoupit co nejlevněji. Čili ne když věc potřebujeme, ale stačí, když víme, že do doby vypršení záruční lhůty ji potřebovat budeme a to nejen my, nebo naše děti, ale mnohdy až pravnuci. Byl bych velice rád, kdyby některá píár agentura provedla průzkum, kolik toho ti sakramenští "důchodci" nakupují skutečně jen pro sebe a kolik pro jiné, ať již třeba jen pro daleko méně mobilní, staré spolužijící. Vybrali jsme si Kaufland především proto, že je to velký, až obří obchod, prodávající široký sortiment zboží a mající tedy vždycky na něco slevy. Vyhovuje totiž naší snížené pohyblivosti, takže nemusíme kvůli slevám probelhat celé město, ale najdeme všechno na jedné, soustředěné ploše. Když nás staré správně pochopíte, postaráte se proto, aby v době, kdy vy budete to, co my jsme dneska, už nebyly jenom supermarkety, či hypermarkety, ale gigamarkety, ba teramarkety, kde doufám ještě ve větších slevách nakoupíte naprosto všechno, co v té budoucnosti bude k mání. To vám všem, kteří jste nyní těmi, kterými my jsme také kdysi byli, upřímně přeje ne senior, ne důchodce, ne klient, ale opravdu starý muž.

Závěrem: Nejen na hřbitovech platí moudrost "Co jste vy, byli jsme i my, a co jsme my, budete i vy". Platí to především i pro jednotlivé generace. Iluze, že svět bude, třeba podle Žáka, lepší, když si v něm budou rozhodovat mladí, je mnohem větší utopií, než všechny mně dosud známé.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 7.5. 2010