Češi, Němci, nacisté, zabíjení a válka

9. 5. 2010 / Stanislav A. Hošek

Reakce na článek Františka Dvořáka-Nevařila Což takhle „zabíjení po německu“? a některé komentáře Jana Čulíka

Jak tak pozoruji, pan Dvořák si zvolil špatný pseudonym, když začal psát pod jménem Nevařil. Rozvíří svými články vůči němu vždy ostře odmítavou debatu. Mají však jeden obrovský klad, který postrádám u současné publicistiky. Každý jeho písemný projev je nejen stranící, a dokonce tak zřetelně, že každý čtenář lehce pochopí, jaká je autorova pozice ve všelidském světě. Ale především se vědomě nevydává za to, čím ani nemůže být, totiž za názor jedině pravdivý, ba dokonce jakýsi nadlidsky objektivní.

Nejsem zdaleka sám, kdo v současné publicistice a žurnalistice odmítá pózu objektivity. Ta je v mých očích neupřímná, protože je fakticky neuskutečnitelná. Každý má přece své přesvědčení, svůj životní názor, své hodnoty, prostě není ničím víc, než reproduktorem svého ega. Stavět se do pozice objektivního posuzovatele, si ve společenských problémech může dovolit jen tak obrovský znalec, který u daného jevu zná všechny okolnosti a souvislosti a takovým není většinou ani vědec, jenž se problémem zabýval celý život. Takže proto má každý raději psát sám za sebe, za své přesvědčení, má být jednoduše sám sebou, čili vysoce subjektivní.

Nevařil ve svém příspěvku Což takhle „zabíjení po německu“? nepíše konkrétně o samotném pořadu v ČT, nazvaném provokativní zkratkou Zabíjení po česku. Já o jeho obsahu také nehodlám psát, snad až někdy později. Spíše se tady jenom zamýšlím nad jeho opožděným zveřejněním. Dokument je podle jeho dědičky autentickým svědectvím, natočeným jejím tatínkem z oken vlastního bytu. Nebyl nikdy zveřejněn, ani předán třeba policii k pozdějšímu prosazení spravedlnosti, údajně proto, že by prý byl za totality zničen. Je to v mých očích velice podivné zdůvodnění. Nebyl přece nikdy problém udělat si, třeba i několik kopií. Spíše si myslím, že s vysokou pravděpodobností měl autor strach. Obyčejný lidský strach o svůj život, strach z pomsty těch, kdo by se z aktérů krutostí na snímku poznali. A to si o autorovi ještě myslím to nejlepší. Kdybych patřil myšlenkově k jinému typu lidí, pak bych si myslel něco mnohem horšího.

Kdo to tedy zabíjel

Nevařila k jeho emotivně vlasteneckému, dle mne nikoliv však nacionalistickému a v žádném případě ne nacistickému, příspěvku vyprovokoval s vysokou pravděpodobností již sám název pořadu České televize, a snad i jeho bombastická reklama. Název je skutečně příliš sugestivní, na první pohled nepravdivý a tím provokativní, jen aby si zajistil sledovanost. Že mnohdy dosáhl pravého opaku, to je již další věc. Proto záměrně i Nevařilova replika hovořila ve zkratce, tedy o Němcích, i když nepochybuji o tom, že on líp než mnohý jiný, umí přesněji, ba až jemněji rozlišovat. Pokud s ním v tomto směru kdokoliv polemizoval, čili vadilo mu slůvko Němci, měl minimálně uznat, že i titulek pořadu ČT byl nevhodnou zkratkou, protože přece neexistuje, ba ani neexistoval, jakýsi specifický, čistě český, způsob zabíjení ani tehdy, nadtož kdykoliv jindy.

Tvrzení Nevařilových oponentů, že nevraždili Němci, ale nacisté, je sice trochu přesnější, ale zase ne tak příliš jak si jeho autoři myslí. V těch hnusných časech vraždili totiž nejen nacisté, ať již z Litvy, Ukrajiny, ale i Ruska, Francie a třeba i Slovenského štátu, ale i obrovské množství lidí nacisty zastrašených a velké počty těch, kdo se chtěli přiživovat na jejich moci. A ani to ještě nebyly všechny motivy k zabíjení. Ve válkách je totiž ideální příležitost vyřizovat se všemožné osobní účty, od nevěry manželky po uorání meze; když už ne přímým zabitím, tak alespoň zprostředkovaným, čti, udáním. Ani ten nejpřesnější sociologický výzkum přímo v oné době, nadtož později, nikdy není schopen odhalit váhu jednotlivých motivů zabíjení za válečné situace. Jakékoliv zobecňovací pokusy jsou proto marné a přít se o ně beznadějné.

Na jednom by se však lidstvo mělo shodnout, zabíjení zajatců je zločinem, který by nikdy neměl být promlčen, protože už nejde o onu situaci, v níž platí prokleté pravidlo každé války; zabij, abys nebyl sám zabit. Ve všech případech zabíjejí zajatce jen a jenom konkrétní a vesměs docela přesně identifikovatelní lidé. Trest by je, po skončení vypjatých období, proto nikdy neměl minout.

Jenže i toto mé tvrzení má několik háčků. Mimo jiné i jeden z hlediska válčení dosti závažný. Jsou v bojových poměrech situace, kdy nelze vojenské zajatce nechat žít. Což by se v žádném případě nemělo týkat civilních zajatců. I když..., ve všeobecné či občanské válce, kdo vůbec ví?! V dalším ať mi čtenáři prominou, že budu až příliš osobní. Jestliže totiž není a ani nemůže být konkrétních čísel ze sociologických výzkumů za časů války, je přínosné analyzovat si každou její konkrétní událost. Zmíním se v této souvislosti jen o jednom problému a tím je, kdy vlastně válka končí?

Něco o konci té „české“ války

Právě minulý týden jsem měl trochu času, abych si zajel za vzpomínkami do rodného kraje, od něhož jsem vzdálen 65 let a kolem sta kilometrů. Několikrát jsem při procházkách krajinou Hané narazil na, vždy udržovaný pomníček, či alespoň kříž s textem: „Zde byl německou kulkou zastřelen dne 9. května...“. Jak je to sakra možné, že ještě 9. května, když podle Zemana a jemu podobných, válka skončila už osmého. A osobně velice dobře vím, že se u nás střílelo i desátého a někde ještě později. V této souvislosti by bylo vhodné vnímat hned alespoň dvě zkratky. Za prvé konstatování, že dotyčného zabila německá kulka. Nikdo, nikdy z nás pamětníků už nebude řešit, zda to byla kulka nacisty, zbabělce, či dokonce jeho kolaborantského souseda. Taková byla jednoduše doba, že kdo tehdy z Čechů padl v boji, byl prostě zabit Němcem, pokud se již tehdy neprovalilo něco úplně jiného - a basta. Dneska se snažit opravovat minulé děje je skutečně donkichotské chování. Tak jako byl pro mnohé současníky minulý režim u nás komunismem, protože to tak nazývá anglicky mluvící svět, tak pro nás, pamětníky války, nás, které za války stříleli a ve vězeních popravovali, či dokonce ubíjeli, to byli prostě Němci, žádní pouze nacisté, či dokonce kolaboranti, ono to totiž tehdy vůbec a později jenom těžko, šlo rozeznat. Jestli to chce někdo pojmově dneska pilovat, ať si napřed provede tomu odpovídající analýzy.

Druhou zkratkou je konstatování o konci vály. Kdy vlastně válka, alespoň ta druhá světová pro nás, konkrétně na Hané skončila? Copak pro nás, obyčejné lidi, válka skončila jenom proto, že několik vojenských pohlavárů kdesi podepsalo, že nařizují zastavit palbu? A copak to zastavení bojů bylo a bývá obecně samo o sobě koncem války? Vždyť ani podle mezinárodního práva dokumentem o příměří, nadtož pouze o kapitulaci, i když třeba bezpodmínečné, žádná válka nekončí. V nejlepším případě ustanou intenzivní boje organizovaných armád, ale válka? Ta podle mezinárodního práva končí teprve podepsáním mírové smlouvy. A celá historie ukazuje, že v mezidobí od vyhlášení příměří, či přijetí kapitulace, až po smlouvu o míru, je vždycky blíže k další válce, než k míru. Že dokonce bývají někdy docela velké vojenské útvary, které se s kapitulací nesmíří, či příměří neuznávají. Kdo přímo v té době bude zjišťovat, jak se protivník bude chovat, když se kupříkladu sám nevzdává? A tak nakonec poslední otázka. Má Česko vůbec skutečnou mírovou smlouvu s Německem? Nejsme náhodou pořád ještě v onom mezidobí? Tak jako Hitler s námi válčil prakticky ještě před tím, než ten akt byl všeobecně samozřejmým a tedy i oficielním, tak my jsme prostě s Němci válčili ještě potom, když vrchní hitlerovci podepsali jakási lejstra.

Na tomto místě už jen jedna poznámka k jazykové přesnosti o okupaci. Kdo to vlastně okupoval Čechy a Moravu? Tvrdit, že to byl totalitní nacistický stát je asi stejně chytré jako říci, že před několika lety byl Afghánistán napaden demokratickými USA. Agresi neuskutečňuje přece politický režim daného státu. Válka je prakticky ve všech případech dlouhodobým výsledkem komplexních, dneska až globálních, mezinárodních vztahů mezi státy a stejně tak i vnitřního společnostního stavu daných států. Řečeno lapidárně. Německo by za situace, ve které bylo po první světové válce, dříve či později stejně začalo válčit, i bez Hitlera a nacismu.

Některé myšlenky o válce

V mém vidění to nebyl nacismus, ale byla to válka, jež dosud vždycky v dějinách vytvořila podmínky, které u velké části lidí, bez ohledu na jejich dosavadní přesvědčení a morálku, zvítězí ztráta lidství nad jejich dosavadním chováním. Vždyť jenom proto si lidstvo dokonce v mezinárodním právním řádu stanovilo pravidla pro úplně odlišné posuzování zabíjení ve válce, od zabití v míru. Aby fakticky ulehčilo svému svědomí.

Válka je fenomén, který všechny, kdo jsou jí dotčení, hluboce a na celý život mění a mnohé definitivně změní. Budu zase příliš osobní. Za války, o níž je řeč, jsem přišel o otce a sestřenici. Když skončily boje, měl jsem teprve osm let. Jenže válka naše dětství zkrátila, takže kupříkladu já jsem se cítil natolik dospělým, že jsem se zúčastňoval i jejich debat. Když se tehdy hovořilo o tom, co po válce s Němci, nikoliv tedy s nacisty, protože to většinou ani nešlo rozlišit, tak jsem ve své mladické divokosti řekl, pamatuji si to dodnes: „Vezměme každého Němce a rozmístěme je po celé zeměkouli kilometr jednoho od druhého. Na koho vyjde moře, nebude mít prostě štěstí a ti ostatní ať jsou jednou provždy tak rozptýleni, že se už nikdy nebudou schopni sjednotit“. Dokonce si pamatuji, že jako náruživý počtář jsem si již tehdy vypočítal, že by to skutečně šlo a dokonce by se napřed mohli ti slušnější Němci rozmísťovat na pevninu, aby přežili. Již tehdy jsem samozřejmě cítil, že je to jak nesmysl, tak špatnost, ale taková byla prostě doba. Vůbec mně v oné době proto nepřipadalo zlým, když v našem městečku hned „den po válce“ vlekli na provaze několikrát kolem náměstí místního kolaboranta zabaleného do vlajky s hákovým křížem s posměšným nápisem na zádech. I když jsem byl nakonec v duchu rád, že ho nelynčovali, nýbrž na zásah lidštější části té doby byl odevzdán soudu. Ten ho v době doznívajících emocí ale stejně nechal popravit, takže mu to vyšlo nastejno. V porovnání s papaláši souzenými v Norimberku byla však jeho smrt krutou, a ve srovnávání se současnými rozsudky mezinárodních soudů nad prokazatelnými válečnými zajatci, doslova zločinnou.

Brzy po tom, co se Havel omluvil Němcům, jsem do jednoho prestižního měsíčníku napsal text, který byl bez cenzury otištěn a nesl titulek, cituji: „Zabíjeli jsme Němce. No a co?“ V té době jsem neměl PC, takže doslovné znění nemám v archivu, ale zhruba si pamatuji, co jsem v něm psal a za čím si stojím dodneška. Tak jak se do konce života nebudu stydět za svůj protiněmecký, poválečný, krutě upřímný, ač už ne dětský a brutálně nenávistný názor, tak se nikdy nehodlám stydět ani za to, co si myslím dodneška o době následující těsně po skončení dunění děl druhé světové války. Válka pro nás Čechy neskončila tím, že se Hitlerovi pohrobci vzdali. Nejen jedoucí auto svou setrvačností jede ještě nějaký čas od chvíle, kdy začne být bržděno. Všechno, nejen hmota jako masa, vykazuje setrvačnost. I lidské děje a především chování jedinců, mají stejnou tendenci, ba ze zkušenosti dokonce ještě silnější. Ne nadarmo byl, je a bude, jedním z významných politických směrů i konzervatismus. Dovoluji si tvrdit, že každá válka je tak krutým fenoménem, tak bolestivě zasahujícím mnoho, ba až všechny jednotlivce, že ji nelze ukončit na cizí rozkaz. Zvláště pak už nikdy ne na rozkaz prominentů, kteří si nejen ve válce žili jak ve vatičce, ale i po ní užívají, dokonce od bývalého nesmiřitelného nepřítele uznávání, vojenských poct a dalších privilegií, zatímco „ti dole“ se ještě zabíjejí, i když už třeba za pomocí hurá soudní „spravedlnosti“.

Ten kdo neprožil válku, ať začíná přemýšlet především nad sebou. Může nás, vystavené válce nechápat, může nám říkat, že jsme „neměli právo“, může se dokonce omlouvat, ale laskavě ne za nás, nýbrž pouze za sebe. Ale musí především umět snášet, když mu my říkáme, že on také nemá právo, nemá v prvé řadě absolutně žádné právo, nás, za onu krutou válečnou dobu soudit. To může jenom bůh. A pro nás, pro něž bůh není přijatelnou hypotézou, nás může soudit jenom mezinárodní soud. Nás, tehdejší obyvatele ČSR tedy nikoliv Němci, Britové či kdokoliv jiný, ale pouze všeobecně uznávaná nadnárodní soudní instituce. Pokud je vůbec lidstvo nějakou takovou vytvořit. Zvláště když dobře víme, že i ta současná nejrespektovanější, může být kupříkladu každému občanu USA „srdečně ukradená“.

A nakonec o brutalitě českého státu

Původně jsem si myslel, že předešlým odstavcem text skončím, ale přece mi to nedá, abych nereagoval ještě na jednu tezi, tentokrát přímo Jana Čulíka. Opakoval ji v poslední době, nemýlím-li se hned dvakrát, takže nejde o náhodu. Cituji: „...československý stát už v letech 1938 - 1939 a pak už v letech 1945 - 1948 byl hodně brutálním režimem, který si v mnohém nezadal s nacistickým státem, jak existoval v Německu od r. 1933“. Konec citace.

K tomuto vypjatému názoru si napřed dovolím jen otázku. Obě jmenovaná období jsou fakticky dobou vzniku nového státu. A tak se ptám, zná vůbec pan Čulík z dějin jiných států, které z nich svůj vznik nezačínaly brutalitou? Pokud ano, pak bych se docela rád dověděl, které to byly či dodnes jsou. A jen jako provokaci připomínám v této souvislosti vznik země zaslíbené Abrahámovi, jak už té vzniklé ještě v biblických dobách, tak i oné, vzniklé za přispění Britů ve dvacátém století. Užívám této provokace proto a právě proto, že mi ani tak nevadí tvrzení o brutalitě režimů ČSR při jejich začátcích, protože brutalita je prostě neměřitelná, čili příliš relativním pojmem. Například to, co já bych už cítil jako brutalitu, tak si sadomasochista ještě užívá s rozkoší. Vadí mi, přesněji, velice mne u člověka prezentujícího se jako přemýšlivý, s touhou po co největší objektivizaci překvapuje, druhá část oné věty, srovnávající hitlerovské Německo s oněmi dvěma zmiňovanými etapami dějin ČSR.

Každý opravdu poctivý odborník v humanitních vědách příliš dobře ví, jak je riskantní srovnávat dvě dějinné události, byť by byly i při bližším zkoumání sebepodobnější. Jak je nebezpečné nejen je srovnávat, ale z nich zobecňovat. Proto ti nejvzdělanější vždycky prosazovali, aby se každý historický jev studoval pouze z podstaty jeho samého a ze souvislostí jej předcházejících. Jen tak lze být skutečnosti co nejblíže. Proto bych se docela rád od Jana Čulíka dočetl, které konkrétní události to byly, v nichž si náš režim, alespoň podle něj, cituji: „v mnohém nezadal s nacistickým státem“, konec citace. A již předem si mu jen dovoluji připomenout, že i do očí bijící či lidově řečeno „na první pohled“ zřejmá stejnost, nikdy není nejen stejností, ale při bližším ohledání dokonce ani zobecnění hodnou podobností. Ve vzpomínaných dvou konkrétních případech již ze samé podstaty jmenovaných jevů je to navíc prostě vyloučeno. Hitlerův režim byl od samého svého počátku a jako celek, založen na ideologii zvrácené, nelidské, na rasismu a antisemitismu, na německém, nebo alespoň árijském nadčlověčenství, takže jeho jednotlivé konkrétní jevy byly jemu zákonité, vyplývající organicky, či chce-li někdo, logicky ze samé jeho podstaty. Zatímco každá eventuální brutalita v ČSR byla jen a jenom výjimkami zaviněnými zvráceností konkrétních lidí. V obou obdobích byly totiž hlavními idejemi onoho státu ty dodnes nejsvětější. Humanismus, demokratismus, ba již tehdy společenstvím národů uznávaných, všelidských práv. Excesy byly proto vždycky výjimkami zla, jimž se neubránil zatím žádný lidský proces sledující třeba i ten nejsvětější cíl.

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 10.5. 2010