Politici mají právo rezignovat

10. 5. 2010 / Radek Batelka

Daniel Veselý poukázal na diktátorské a elitářské rysy myšlení významného českého žurnalisty Karla Hvížďaly, které naposledy projevil svým vyjádřením, že vláda většiny končí volbami a po nich už politik, pokud uzná za vhodné, nemusí, či dokonce neměl by brát ohled na mínění této většiny. Tedy těch, kteří si jej jako svého zastupitele vybrali. Veselý tento Hvížďalův přístup kritizuje jako ve svém důsledku formu obhajoby diktatury.

Hvížďaly se zastal František Marčík a pokusil se dokázat, že aplikace Hvížďalova principu není diktaturou, ale naopak je plně v souladu s demokratickými principy. Obávám se však, že Marčíkova obhajoba Hvížďaly selhává a naopak ukazuje zajímavý rys části českého národa: bojíme se osobní zodpovědnosti, chceme si nechat vládnout a doufáme, že už to konečně bude ta správná, dobrá vláda. Neustále jsme připraveni být pokusnou krysou. Ať nová vláda ukáže, co s námi dovede, dejme jí klid na práci. A kdyby se pokus nevyvíjel dobře, zatneme zuby, vydržíme ho do konce a budeme doufat, že za čtyři roky přijde vláda lepší. Jako kdyby krysy nemohly umírat vprostřed experimentu. Abychom si nemuseli přiznat, že chyba není jen v těch nahoře, ale především v nás, v naší netečnosti, lžeme si do kapsy, že tohle je prostě demokracie, takhle vypadá svoboda.

František Marčík se zaštiťuje především úvahami Karla Poppera. Z nich si vybírá jako stěžejní myšlenku, že systém lze považovat za uspokojivě dobrý tehdy, umožňuje-li lidem nenásilně sesadit vládu v řádných volbách, tedy například každé čtyři roky. To považuje za dostatečnou prevenci toho, aby vláda nemohla napáchat nepřiměřeně velké zlo. Lid prý přece nikdy nikde doopravdy nevládl, takže střídání vlád je to maximum, co si máme pod demokracií představovat.

Problém tohoto zdůvodnění začíná tím, že realitu západní zastupitelské demokracie 21. století, jejíž vývoj dosáhl svého korupčního a klientelistického vrcholu, poměřuje úvahami činěnými uprostřed Evropy zmítané druhou světovou válkou. Když to trochu přeženu, tato anachronická aplikace myšlenky přináší podobnou míru porozumění dnešním problémům, jakou by měl poddaný bezzemek právě osvobozený z chalupy nějakého feudálního panství a přenesený do naší doby. Jistě by byl v první řadě ohromen například možností volného pohybu a zbožím v regálech a nechápal by kverulanty, kteří mají problém s takovými maličkostmi, jako nemožnost lidu zasáhnout do výkonu vlády v období mezi volbami. Vždyť on do ní nemohl zasáhnout nikdy!

Marčík tvrdí, že pokud aktuální vláda jedná proti vůli většiny, nejde o diktaturu, pokud mají občané možnost v příštích volbách zvolit vládu jinou. Cožpak ale není možné napáchat velké zlo i během jednoho období výkonu vlády? A co v případě, že všechny vlády po svém zvolení budou jednat proti vůli většiny? Jaký je rozdíl mezí diktaturou a "demokracií", ve které je jedinou svobodou lidu vybrat si, kdo bude nenaplňovat jeho vůli?

Na nejzásadnější omyl ve svém náhledu však ukazuje Marčíkova zmínka, kde dává do souvislosti definici demokracie a Popperovu definici poznání v přírodních vědách, tedy že platná je ta definice, která dosud nebyla vyvrácena. To je naprosté zmatení témat a hledání průniků tam, kde být nemohou. V přírodních vědách jde o poznávání objektivní reality skrze zpřesňování poznatků, o aproximaci k jakési univerzální pravdě, pokud tato vůbec existuje. V politice však nejde o pravdu, ale o zájmy. Různí lidé mají různé zájmy a skrze politiku se je snaží prosazovat. Pokud jsou tyto zájmy v určitém základním rámci (jejich prosazováním příliš nepoškodím někoho jiného), jsou si rovnocenné. Nelze říct, že jeden je dobrý a druhý špatný, jeden pravdivý a druhý mylný.

Jako příklad může sloužit třeba kauza přesunu hlavního vlakového nádraží v Brně. Byly vypracovány dva projekty -- přesun nádraží mimo centrum města a jeho rekonstrukce na stávajícím místě. Obě dvě varianty jsou technicky a ekonomicky možné. Každá má svoje klady a zápory, jsou však rovnocenné. Vedení města se rozhodlo pro přesun, ukázalo se však, že většina veřejnosti zajímající se o tento projekt je pro variantu rekonstrukce ve stávající lokalitě. Vedení města však dál, lidem navzdory, tvrdě prosazovalo svou variantu.

Jelikož zde nešlo o dobro a zlo, pravdu a lež, ale prostě jen o rozdílné zájmy, nelze vyložit chování vedení města jako statečné prošlapávání jediné správné cesty a nepodlehnutí populismu, ale jako obyčejné diktátorství a zradu občanů. Tito občané si totiž vedení města zvolili proto, aby prosazovalo jejich zájmy a spravovalo veřejné záležitosti v jejich prospěch.

Podle pana Marčíka by pak měl politik, který koná to, s čím veřejnost nesouhlasí, tyto své kroky vysvětlovat. Toto spolu s předchozím argumentem dostatečnosti střídání vlád znamená, že demokracie se od diktatury liší tím, že "demokratický" diktátor svolá po svém rozhodnutí tiskovku. Ve výše zmíněném případě přesunu brněnského nádraží mělo "vysvětlování" občanům klasickou formu. Město si za veřejné peníze (peníze občanů) zaplatilo reklamní agenturu, která pak vedla proti těmto občanům PR přesvědčovací kampaň. Tvrdit, že takto funguje sice nedokonalá, ale přece jen demokracie, je zase jen lhaní si do kapsy. Takto funguje diktatura, i když se snaží ukazovat příjemnou tvář vylepováním "informačních" plakátů.

Do říše pohádek patří též argument, že politik nese za své kroky odpovědnost. To je jen prázdná fráze, kterou často používají právě politici, kteří nechtějí, aby jim ti, kteří si je zvolili, do něčeho mluvili. Politik nenese žádnou odpovědnost. Pokud neporuší zákon tak neopatrným způsobem, že by při tom byl přistižen a usvědčen, hrozí mu nanejvýš to, že nebude příště zvolen. Následky jeho kroků však nesou občané. Tony Blair zatáhl Velkou Británii na základě vylhaných argumentů do války v Iráku a Afghánistánu. Její konec je v nedohlednu, umírají (nejen) britští vojáci, iráčtí a afghánští civilisté, Irák je v bezprecedentním bezpečnostním rozkladu, teroristické útoky dosáhly až do Londýna. Důsledek pro Blaira? Odstoupil z funkce. To je vše. Odstoupení z funkce v kontrastu s tisíci mrtvých, zhoršením bezpečnostní situace na Blízkém východě i mimo něj. O jaké odpovědnosti se tu tedy bavíme? Odpovědnost politika je fikce. Odpovědný je ten, kdo nese následky, a to jsou vždy v první řadě občané.

Pan Marčík zakončuje svou definici demokracie takto:

"Politik, který se řídí toliko vůlí, míněním a názorem veřejnosti, nesnese než výstižné označení populista. Politik nejenže má právo rozhodovat se proti vůli veřejnosti, ale v některých případech má dokonce i povinnost rozhodnout proti vůli veřejnosti."

Populista, tak jak ho popsal pan Marčík, je pohádková bytost. Nikdo ho nikdy neviděl. Velice často však vidíme politiky, kteří jsou populističtí pouze ve chvíli, kdy se to jim samotným hodí, když se jejich zájem (např. zájem napojených lobbistů) náhodou kryje se zájmem veřejnosti. Pokud je ale tento zájem jiný, jsou z nich najednou státníci, kteří jsou ochotní jít proti větru.

Politik je zastupitel, zvolený občany proto, aby hájil zájmy těchto občanů. Není to guru, který je má naučit, co je pro ně dobré a co nikoli. O tom je může přesvědčovat před volbami. Politik nemá vysvětlovat, proč nedělá to, co si jeho voliči přejí a proč ho zvolili. Naopak má konat tak, aby hájil zájem jeho voličů. Co je tím zájmem a které kroky jsou s ním v souladu a které ne, o tom můžou rozhodovat jen sami občané. Pokud se nemůže ztotožnit se zájmem a přáním svých voličů, má politik jediné svaté právo -- vzdát se mandátu.

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 10.5. 2010