První otázka zní, v jakém rámci by vůbec ČR masivní výzvě v podobě energetické krize po ropném zlomu čelila. Jako jednotlivý stát? Pak si ale pomalu začněme v duchu vyvolávat situaci za první republiky, kdy kromě toho, že cisterny přivezly občas nějaký benzín z Rumunska, většinu dálkové dopravy obstarávaly vlaky (v mnohem menší míře lodě) a na krátkou vzdálenost či v zemědělství byl stále podstatný podíl hipomobilních prostředků... Legrační a dnes nemyslitelné? Zkuste si tedy přečíst něco o ekonomickém fungování Jugoslávie kolem přelomu století, máte-li jako tolik jiných bytostný odpor ke studiu kubánského příkladu.

Bude se ČR spoléhat na to, že jí energetické problémy pomůže vyřešit její hlavní spojenec - USA? Analogická naděje představuje jeden z důvodů, proč se v okruhu tragicky zesnulého polského prezidenta zrodil plán na maximální spolupráci při budování amerického protiraketového systému. Nyní však již Poláci spolehlivě vědí, že se USA za tuto cenu ve prospěch jejich energetické bezpečnosti angažovat nebudou - a to ani v dobách stále relativně poklidných... Kromě toho oxfordskému expertovi na mezinárodní vztahy Jörgu Friedrichsovi v jeho analýze možných odpovědí na ropný zlom vyšlo, že právě USA budou po ropném zlomu nejpravděpodobnějším kandidátem na sledování agresívní militární strategie. Jakékoliv jednostranné prohlubování "atlantické vazby" tak patrně znamená zvyšování rizika nekontrolovaného zatažení ČR do dalších válek o zdroje, čti Iráků a Afghánistánů; už proto jsou jakékoliv schwarzenbergovsko-vondrovské vládní hrátky se "strategickým partnerstvím s USA" něčím naprosto nežádoucím (tím spíše s ohledem na situaci po příštích amerických prezidentských volbách).

Má se ČR spolehnout na dodávky energetických surovin z Ruska? V to Rusové pevně doufají, a snad by to v určitém pevně daném rámci bylo i rozumné; jenomže ani celá EU občas zjevně nebývá pro Moskvu dostatečně silným vyjednávacím partnerem, takže tím spíš ani zde není prostor pro nějaké exkluzívní dvoustranné vztahy. Navíc tvrzení, že Rusko využívá surovin coby energetické zbraně, není pouhým výmyslem pravicové propagandy, ale vychází ze skuitečných a vlivných ruských koncepcí, počínaje proslavenou Putinovou disertací.

Zde se dostávám k jednomu z důvodů, proč nikdy nebudu moci souhlasit s ostře odmítavým postojem Petra Schnura k EU - Unie je totiž jediný alespoň hypotetický potenciální rámec společné racionální odpovědi kontinentu chudého na energetické suroviny na ropný zlom.

Druhá otázka, kterou od první nelze uměle oddělit, zní, kterou ze tří strategií adaptace na ropný zlom identifikovaných Friedrichsem bude ČR nejspíše uplatňovat. Pokud za (v tuto chvíli nejpravděpodobnější) koaliční pravicové vlády dojde k dalšímu extrémnímu a sotva vratnému posilování vazeb na USA, a to na úkor soudržnosti EU a za cenu zhoršování vztahů s Ruskem, může se tento stát brzy volky nevolky posunout do pozice kolečka ve stroji naplno rozpoutané globální agresívní strategie svého spojence. To ovšem ještě vůbec neznamená, že by se přitom obyvatelstvo ve své většině nějak výrazně podílelo na případných ziscích; naopak, ozbrojená konfrontace s nepřítelem patrona skýtá vždy v klientském státě místním správcům ideální příležitost zkombinovat nepopulární kroky v zahraničněpolitické oblasti s nepopulárními kroky doma, "ve jménu vítězství ve válce proti terorismu" či jakéhokoliv jiného srovnatelně stupidního hesla nastolit soustavné utahování opasků pro všechny ty, kdo nepatří ke kompradorské elitě úzce navázané rovnou na strýčka Sama, a nacpat si přitom vydatně vlastní kapsu. Nedávné výroky naší milé Madly o zdvojnásobění výdajů na zbrojení adresované evropským členům NATO by v tomto ohledu mohly představovat opravdu slibný začátek návratu Miroslava Kalouska do vládních funkcí...

Aby bylo jasno: Minimálně po zkušenostech z kauzy radar v Brdech ani náhodou nepovažuji schwarzenbergovsko-vondrovskou pravici za nějakou záruku zachování demokracie v této zemi; tito lidé již dostatečně prokázali, že dávají před zájmy obyvatelstva české kotliny systematicky přednost zájmům úplně jiným, proto jsem také jejich případnou vládu označil za vládu okupační. Pokud jde o strategii totalitárního osekání výdajů pro dolních deset miliónů, netřeba zajisté trvat na přesném dodržování postupů studovaných Friedrichsem v KLDR.

Konečně pokud jde o strategii mobilizace místních komunitních zdrojů použitou na Kubě, Friedrichs konstatuje, že nedostatek sociální koheze v západních zemích činí její sledování zde spíše nepravděpodobným. K tomu lze dodat, že evropské postkomunistické společnosti jsou obecně ještě méně soudržné než jejich západní kolegyně, takže preferování této strategie by bylo každopádně během iniciativní menšiny na dlouhou trať. Jednu z opravdu nezbytných podmínek jejího uskutečnění by navíc představovala zásadní transformace současné individualisticky konzumní mentality; podobná změna je normálně záležitost realizovaná spíše v rozměrech přirozené směny generací než v měřítku pouhých několika let. Za aktuálního rozložení politických sil je kromě toho vysoce nepravděpodobné, že by toto vše vůbec kdy mohlo počítat se sebemenší podporou centrálních státních orgánů. Je nicméně také dost dobře možné, že tuto strategii bude nakonec přece jen nutno realizovat, navzdory všem četným potížím - zkrátka proto, že obě předchozí varianty se ukážou být pro většinu společnosti nefunkční a zůstane pouze poslední možnost...

Jak poznamenává Friedrichs, výzva ropného zlomu je výzvou v moderní době takřka bezprecedentní. Vycházím tedy z toho, že právě typ odpovědi na tuto výzvu do značné míry zformuje evropské společnosti do podoby, jakou budou mít řekněme v příštích třiceti až padesáti letech - tedy pokud budou ještě vůbec existovat. Každopádně je riziko spojené s krizí fosilní energetiky mnohem větší a vážnější než před volbami vykřičený přízrak obdoby státního bankrotu, na jehož pokraj přivedla Řecko pravicová Karamanlisova vláda, nebo stejně vykřičená vojenská konfrontace s Ruskem, jíž by tato země musela tak či onak cíleně vyprovokovat, aby k ní někdy v budoucnosti vůbec mohlo dojít.

Strany pravděpodobné trojčlenné vládní koalice ODS - TOP 09 - VV, o níž ještě poměrně nedávno uvažoval opravdu málokdo, plánují přinejmenším v zahraničně politické oblasti učinit některé velmi významné kroky, které šanci této země úspěšně se adaptovat na ropný zlom omezí podstatně více, než by tomu bylo v případě vládnutí jinak srovnatelně zaslepené ČSSD. Jejich definice budoucích bezpečnostních hrozeb pro ČR je jednoznačně ideologicky předpojatá, tj. apriorně protiruská a svázaná s koncepcemi tradiční atlantické geopolitiky, přičemž tolerance vůči projevům veřejného nesouhlasu se u těchto osob prokazatelně blíží nule, což zase snižuje pravděpodobnost korekce chyb. Právě proto nemohu výsledek víkendových voleb, nad nímž někteří jásají coby nad důkazem fungování politického systému, v žádném případě považovat za nějaký úspěch.