Přepočítávat vše na peníze může být pro společnosti skutečně fatální

3. 6. 2010 / Karel Dolejší

Ve srovnání se společnostmi, s nimiž budou napříště soupeřit, jsou ty evropské znevýhodněny hned několikrát: Menšími přírodními zdroji, nepříhodnou demografickou strukturou i nižší sociální soudržností. Pakliže k tomu ještě rozdmýchají mezigenerační konflikt, jak je to po několikaleté vlně antogerontismu "testováno" na pokusných králících v ČR a jak to v poněkud uhlazenější a zdánlivě nevinnější podobě nyní hlásá i anglický článek Anatolea Kaletského, dost možná že si tím podepíšou vlastní ortel.

Už Kaletského tón není vůbec namístě. Destrukce celoživotního projektu mnoha lidí založeného na všeobecně uznávaném sociálním kontraktu považovaném po řadu dekád za základní kámen veškerého společenského uspořádání - i když Kaletsky pochopitelně ani náhodou "nemádluje" - je citlivá záležitost nejen z hlediska individuálního prožívání postižených, ale zcela všeobecně, zejména pro autora, který se tváří jako konzervativec. Základní poučení vyplývající z "technického" omezení penzistů ve prospěch v české kotlině nikoliv zcela neznámé zásady "Mládí vpřed!" může totiž znít zhruba následovně: "Žádný dlouhodobý celospolečenský projekt nemá smysl, v existenci nějakých stabilních pravidel věří jenom blbec".

Je přitom velice pochybné, zda právě blairovský projekt společnosti vzdělání, jímž implicite Kaletsky "mlátí po hlavě" britské důchodce, prokáže svou životaschopnost v podmínkách po ropném zlomu. Nejsou patrně daleko doby, kdy opět bude mít nezbytně vyšší společenský status dobrý kamnář či instalatér než většina tzv. "analytiků". Udržovat celou další generaci opět v očekávání, že se jeden každý stane příslušníkem přinejmenším středního managementu, a vybavovat ji náročnými specializacemi předpokládajícími existenci komplexní společnosti, jaká v době, kdy tito lidé vstoupí do produktivního pracovního života, velmi pravděpodobně již nebude ve své nynější podobě vůbec existovat, je nanejvýš hloupé a nezodpovědné, a žádné finanční kalkulace to ani náhodou neospravedlňují.

Společnosti, které s použitím inovace nebo tradice naleznou jiný sociální kontrakt a způsob distribuce bohatství, jež jim umožní vyhnout se ochromujícím vnitřním konfliktům, aniž by přitom upadly do bezčasí kasárenského komunismu, budou mít při stejných nebo i menších zdrojích podstatně lepší předpoklady k dlouhodobé stabilitě než ty, jež se budou naopak zcela důsledně řídit heslem 80. let hořce vysloveným Leonardem Cohenem a Sarah Robinsonovou: "And everybody knows that it's now or never / Everybody knows that it's me or you".

Nikoliv - o budoucnosti evropských společností v poslední instanci nerozhodnou finanční faktory. Evropa již brzy bude mít srovnatelně málo nebo mnoho peněz (to záleží na globálních finančních trzích a inflaci) jako její sousedé, a víceméně jí tyto prostředky nebudou v soutěži s ostatními mnoho platné. Je ovšem téměř jisté, že napříště nezůstane ve státní kase dost na zaplacení stávajícího sociálního systému; ovšem rozdělit proto společnost na většinu chudnoucích starých, "kteří jsou zbyteční a všechno zavinili", a menšinu bezmezně ambiciózních "perspektivních" mladých, to může být výhodné leda tak pro management Světové banky a Mezinárodního měnového fondu. I když bude nutno šetřit, je absolutně nezbytné znovu poskytnout starým respektované místo ve společnosti i v srdcích, aby se tito lidé nemuseli za soumraku plížit kanály k popelnicím, jak se k tomu v dnešní ČR pomalu schyluje. Už neolitická tlupa nechávala v tehdejších primitivních podmínkách stařeny alespoň udržovat společný oheň, aby se při pomalejším metabolismu dokázaly vůbec zahřát. I myšlení těchto dávných "primitivů" bylo humánnější než jistě dobře zkalkulovaná, ale destruktivní a zhoubná uhlazená úvaha podle jeho vlastního výměru společensky zbytečného, i když nepochybně na stáří osobně dobře zajištěného osmapadesátiletého hlavního ekonomického editora listu Times.

Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 3.6. 2010