Náklady na složitost

7. 6. 2010 / John Michael Greer

V krajním případě, kdy se celá společnost ocitla za bodem záporných výnosů složitosti, může být zhroucení adaptivní odpovědí na rostoucí spirálu krize, kterou nelze ukončit žádným jiným způsobem.

KD│ Vzhledem k událostem nyní plnícím novinové titulky je poněkud ironické, pokud jsem poslední příspěvek začal komentářem, že to byl zajímavý týden pro znalce úpadku a pádu; možná by bylo lepší říci: "Ještě jsi nic neviděl" (You Ain't Seen Nothing Yet). Zhruba v době, kdy se sopečný popel z Islandu začal usazovat mimo evropský vzdušný prostor, další černý mrak začal stoupat z lávových otvorů na Wall Street, což bylo způsobeno spontánním samovznícením toho, co ještě zbylo z reputace Goldmana Sachse ohledně fiskální poctivosti.

Je to fascinující zvrat událostí, v neposlední řadě proto, že Goldman Sachs byl neobyčejně blízký posledním dvěma americkým administrativám. Přesto to nezabránilo komisi SEC v podání žalob pro daňové podvody, a nezabránilo to ani zveřejnění záplavy velmi škodlivých emailů, ve kterých se vedení Goldmana Sachse chlubí prodejem cenných papírů předurčených k selhání vdovám a sirotkům - ano, tu poslední větu skutečně použili - a pak uzavřením krátkodobých smluv na tytéž cenné papíry, takže banka profitovala, když tyto papíry udělaly to, kvůli čemu vznikly, a způsobily ztrátu. Celý svět to vidí tak, že Kongres je šokován asi jako kapitán Renault z Casablancy, šokován, když zjistil, že Goldman Sachs vydělává peníze na úkor svých zákazníků; zajímavou otázkou je, zda tato pěkná imitace rozhořčení je prostě žánrem rituálního divadla používaného dnes tak často vládami coby náhražka konstruktivních opatření, nebo zda dochází ke skutečným mocenským posunům.

Můj názor je, že jde o to druhé. Navzdory cheerleadingu a poupraveným statistikám zevnitř politického systému je americká ekonomika v hlubokých a prohlubujících se potížích; nadále roste počet zabavených domů, komerčních nemovitostí, druhé hypotéky připravují další velký šok, a postupující zhroucení financí státu a místních samospráv nevykazuje žádné známky zpomalování. Agenti Goldmana Sachse, kteří se dostali k moci spolu s Obamovou administrativou, slíbili dát věci do pořádku; naprosto jasně selhali; a jak docela nedávno zjistili neokonzervativci, netolerance k selhání je skoro jediná věc, na které se rozhádané frakce americké politické třídy dokážou shodnout.

Mezitím z Evropy stoupá další oblak dýmu. Úvěrový rating Řecka byl snížen na úroveň podřadné obligace; Portugalsko a Španělsko trpí degradací, a dokonce i jako kámen tvrdé Německo má problémy s prodejem svých dluhopisů, protože investoři si vybírají cenu za ekonomická břemena spojená se záchranou země, které chybí politická vůle udržet své výdaje v souladu s národními příjmy. Je-li odpověď na tuto krizi dost vážně pokažená, není nemožné, že v sázce může být přežití eura; protože je stále ještě otevřenou otázkou, zda jednotná měna bude fungovat bez jednotné vlády, která by za ní stála a řídila ji, a gestikulace a hašteření, které byly na pořadu dne v evropských metropolích, když se krize rozvíjela, nebudí zvláštní důvěru.

Když už mluvíme o chocholech dýmu, samozřejmě to evokuje třetí rozvíjející se katastrofu, havárii ropné plošiny Deepwater Horizon, která v současné době do Mexického zálivu chrlí pět tisíc barelů ropy denně. Pobřežní stráž USA oznámila, že plánuje šířící se ropnou skvrnu zapálit, v naději, že dost velká část shoří a ušetří tak průmysl mořských potravin, který Louisianě přináší ročně dvě miliardy dolarů, od katastrofy. Stoupenci přístupu k energetické bezpečnosti vyjádřeného heslem "vrtej, baby, vrtej", povšimněte si: existují dobré praktické a ekonomické důvody, proč se většina pobřeží USA dlouhou dobu nacházela za hranicemi povolené těžby ropy, a získávání ropy z ložisek ležících takřka dva kilometry pod vodou, a o hodně hlouběji než ze sedimentů mořského dna, není tak blbuvzdorný postup, jak vás o tom chtějí přesvědčit politici a hosté talk show.

Je dost zajímavé, že tyto tři kouřové závoje mají jeden faktor společný, a sice téma, které chci diskutovat v tomto příspěvku - v neposlední řadě proto, že velká část krizí, kterým pravděpodobně budeme čelit s koncem věku levných hojných energií, je také spojena s tímto faktorem. Všechny tři jsou následkem toho, když se lidé ve velmi složité situaci snažili vyřešit problémy tím, že přidali k této složitosti další vrstvu.

Goldman Sachs, abychom něčím začali, činil složité problémy ještě složitějšími pro velmi dlouhý čas. Jedna z kapitol vynikající knihy Johna Kennetha Galbraitha Velký krach: 1929, která by měla být povinnou četbou pro všechny, kdo si myslí, že chápou akciový trh, se jmenuje "Věříme v Goldmana Sachse"; je to výčet absurdních investičních nástrojů - představuje násilí na anglickém jazyce říkat tomu "cenné papíry" ("securities"- odvozeno od latinského "securare", zabezpečit - KD) - jimiž Goldman Sachs v roce 1929 nafouknul bublinu na akciových trzích. Od té doby se každopádně změnilo velmi málo. V roce 1929 Goldman Sachs prodával akcie investičních fondů, které spekulovaly s akciemi jiných investičních fondů; v roce 2009 prodával tranše kolateralizovaných dluhových obligací (CDO) složené z tranší jiných CDO, a v obou případech to sloužilo hlavně jako prostředek, jak mnoho lidí připravit o spoustu peněz, zatímco Goldman Sachs si vedl docela dobře.

Možná se divíte, proč by někdo vkládal své těžce vydělané peníze do investičního nástroje, který sestával ze souboru sázek na to, že další investiční nástroje vydělají peníze z třetího souboru investičních nástrojů. V roce 1929 spočívala odpověď v syrové chamtivosti vystupňované do monumentální intenzity velmi široce rozšířenou iluzí, že makléři chtějí, abyste zbohatli. V roce 2009 byla odpověď složitější. Pro více než dvacet let, počínaje důsledky krachu na Wall Street z roku 1987, se finanční agentury vlády USA snažily zachránit před zhroucením to, co ještě zbylo z americké ekonomiky. Jedním z hlavních nástrojů používaných v tomto boji bylo ponechat úrokové sazby až na samotném dně, což bylo zapojeno do hry kdykoliv jedna spekulativní bublina praskla, a co potom se strojovou pravidelností krmilo novou spekulativní bublinu, která následovala.

Jedním z mnoha problémů vyvolaných touto strategií bylo, že všechny běžné zdroje výnosů z investic byly zredukovány na zdroj ubohých drobných. Pryč jsou halkyónské dny, kdy každá banka ve Spojených státech vyplácela ročně ze zákona 5,25% bonus za spořící účet. (Zdá se, že nějak uniklo pozornosti většiny ekonomických historiků, že konec této éry se časově velmi přesně shodoval s okamžikem, kdy většina Američanů přestala ukládat své peníze na spořící účty.) Vzhledem k tomu, že Fed několikrát odrazil úrokové sazby ode dna, aby nastartoval stále se zdráhající hospodářství, každá osoba a instituce závislé na investičních výnosech čelily prudkému poklesu příjmů. Jednoduché řešení by bylo přistoupit k úsporám, ale z pochopitelných důvodů to není populární; je dobré připomenout, že "jednoduché", je zřídkakdy totéž co "snadné".

Alternativou bylo reagovat na tento složitý soubor okolností tím, že se ke komplexnosti přidá další vrstva, a Goldman Sachs byl připraven s tím pomoci. Komplikované, riskantní investiční strategie, které slibovaly vysoké výnosy, se staly příkazem dne. Ve snaze vydělat více než ubohé drobné ze sebe mnoho lidí udělalo hlupáky.

Situace v Řecku a mnoha dalších jihoevropských zemích byla podobná. Stejné ekonomicky manipulativní návyky, které učinily americkou ekonomiku tak komplexní, byly v Evropě v posledních dvou desetiletích stejně populární, s přidanou složitostí jednotné měny příliš rigidně strukturované, než aby se vypořádala s hospodářskými rozmary více než tuctu popudlivých národních států s různými hospodářskými politikami. Přidejte spekulativní boom ve sféře nemovitostí, jenž zkrachoval v roce 2008, který zaplavil jižní Evropu penězi a pak si vzal všechno zpět i s úroky, a máte velmi složitou situaci, v níž byly všechny obvyklé možnosti zahrazeny hospodářskou politikou EU. Existovalo několik jednoduchých řešení, jako zahodit Euro a umožnit tak nové řecké měně najít její tržní hodnotu, ale opět, "jednoduché" není totéž jako "snadné".

Řecká vláda místo toho reagovala na komplikace tím, že přidala ke stávající komplexitě další vrstvu. Najala Goldmana Sachse - ne, nepřeháním - aby vytvořil soubor složitých investičních nástrojů, díky kterým řecký národní dluh vypadal menší, než jaký skutečně byl, aby tím obešla tíživá omezení hospodářské politiky EU. Tyto nástroje zkrachovaly ve velkém stylu, a vzaly sebou řecké hospodářství. Podobné nástroje byly prodávány celou řadou makléřů - Goldman Sachs zde nebyl zdaleka jediným hráčem - celostátními, krajskými a obecními úřady po celé Evropě, a také státními a místními vládami v USA, a jistě, vlevo i vpravo krachovaly; nemyslím si, že takto hořlavé investiční nástroje byly v takovém počtu pozorovány od doby, kdy byl zrušen Ford Pinto.

Pokud vím, Goldman Sachs neměl nic společného s ropnou plošinou Deepwater Horizon. Přesto, že celá strategie těžby ropy v hlubokých vodách je pokusem o vyřešení odporně složitého problému - problému ropného zlomu - tím, že se ke stávající komplexnosti přidá další vrstva. Existuje jednoduchá odpověď na ropný zlom, samozřejmě; spočívá v používání menšího množství ropy, vystačení s menším množstvím energie na hlavu a v naučení se žít v rámci možností. Nicméně ještě jednou, "jednoduché" neznamená "snadné" o nic více než "příjemné" nebo "politicky přijatelné."

Výsledkem je, že hledáme ropu všude tam, kde ji lze najít, bez ohledu na to, jak složité nebo riskantní vyhlídky to může přinést. Vrt Deepwater je jen jeden z příkladů. Je to složitá věc, daleko dražší a náročnější než metody používané k těžbě ropy, která je vhodně umístěna pod souší, a když nastanou standardní problémy, kterým čelí naftaři všude, reakce představuje zcela nový svět složitosti a rizika. Jedním z těchto standardních problémů je riziko erupce: Náhlého výronu ropy a zemního plynu, který může způsobit roztržení vrtu kdykoliv mezi okamžikem prvního navrtání a chvílí, kdy poměrně robustní konstrukce, která zpracovává produkci, je již na svém místě.

To je téměř jistě to, co se stalo s Deepwater Horizon. Při těžbě ropy je to dost obvyklou událostí, a je to nebezpečné i když se to stane na suché zemi a existuje nějaké místo, kam může posádka utéct. Když ale vrt začíná dva kilometry pod vodou, je tu další problém, a nikdo nemá nástroje ke zvládání hlubinných erupcí, pokud by zastavení podvodních ventilů selhalo. To se také v případě Deepwater Horizon stalo, a pokud snahy o uzavření ventilů prostřednictvím robotické ponorky neuspějí - a zatím nevykazují žádné známky úspěchu - nezbývá než aby posádka BP přizpůsobila techniky určené pro mělké vody a doufala, že budou fungovat 5000 stop pod mořem. Do té doby bude ze zmuchlaného potrubí tryskat do zálivu pět tisíc barelů ropy denně.

Ve všech třech těchto případech bylo rozhodnutí přidat další vrstvu ke komplexnosti již tak složitého problému pokusem udržet věci ve vyjetých kolejích, zatímco jednodušší možnost, která byla zamítnuta, by vyžadovala, aby ti, kdo rozhodují, vyjeté koleje opustili a přijali stupeň strohosti a omezení, jaký je dnes jen velmi málo lidem příjemný. To není vztahu mezi složitostí a jednoduchostí vlastní, ale bývá to velmi obvyklým rysem toho, jaké vztahy fungují v praxi právě nyní. Máme mimořádně složité společnosti; pro zhruba tři století se pokusy řešit problémy tím, že zvýšíme složitost, častěji vyplácely než nevyplácely, což je důvod, proč jsou dnes společnosti tak složité; a to vedlo k druhu pověry diskutovanému v posledním příspěvku - nepromyšleném předpokladu, že co fungovalo v minulosti, bude fungovat také v současnosti a budoucnosti.

Jak ukázal Joseph Tainter v knize Kolaps komplexních společností, zvýšení složitosti podléhá stejnému zákonu klesajících výnosů jako cokoliv jiného, a dříve nebo později společnost, která reaguje na každý problém přidáním nové vrstvy složitosti, dosáhne bodu, kdy další nárůst způsobuje více problémů, než jich vyřeší. Je vhodné zde připojit pár postřehů týkajících se Tainterova pochopení této věci.

Za prvé, klesající výnosy složitosti se vztahují na specifika stejně jako na obecniny, a ze statistických důvodů se specifika obvykle zobrazí jako první. Společnost, která je přetížena složitostí, bude mít tendenci hromadit v některých oblastech života více složitosti než v ostatních, a jedna nebo více těchto oblastí se může překlopit do dysfunkce dříve než ostatní. Takže společnost, která je udolána opakovanými krizemi stejného druhu a snaží se je řešit vrstvami další složitosti, jež, zdá se, důsledně problémy ještě zhoršují, může riskovat zvrat do širší dysfunkce, ve vztahu k níž viditelné krize představují pouhé symptomy.

Za druhé, pokud společnost překročila bod, kde začínají záporné výnosy složitosti, a nadále se snaží přidávat složitost, aby řešila z toho vyplývající problémy, vystavuje se riziku vzniku katastrofální zpětné vazby, v níž se pokusy řešit problémy stávají hlavním zdrojem problémů. To se může vztahovat na specifika stejně jako na obecniny, a ukáže se to poprvé v určitých aspektech kolektivního života společnosti.

Za třetí, jedna z ironií, kterým čelí společnost, jež dosáhla bodu záporných výnosů složitosti jako prostředku řešení problémů, je, že poté jediný způsob, jak problémy vyřešit, je neřešit je. Jakýkoli pokus zavést další složitost prostě věci ještě zhorší, zatímco umožnit zvlášť problematickému nahromadění složitosti zhroutit se může jen snížit složitost celého systému na úroveň, na níž lze skutečně dělat něco konstruktivního. V krajním případě, kdy se celá společnost ocitla za bodem záporných výnosů složitosti, může být zhroucení adaptivní odpovědí na rostoucí spirálu krize, kterou nelze ukončit žádným jiným způsobem.

Konečně, všechny tyto úvahy platí stejně tak na úrovni jednotlivce, rodiny a komunity, jako na úrovni civilizace jako uceleného systému, a je možné použít zjednodušení na úrovni jednotlivce, rodiny a komunity, abychom čelili alespoň některým z důsledků složitosti, kterou chytil amok. Více o tom, jak by to mohlo fungovat, si povíme příště.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 7.6. 2010