ANALÝZA

Boj o Trianon

21. 6. 2010 / Oskar Krejčí

Zákon, který poslední květnový den schválilo Národní shromáždění Maďarské republiky, vyhlásil "4. červen, den trianonského diktátu z roku 1920, za Den národní soudržnosti". Trianonská smlouva je v něm označena za diktát, který "rozkouskoval Maďarsko a maďarský národ zatlačil pod nadvládu vícero států".

Zákon o Trianonu, jak se novému maďarskému zákonu začalo říkat, označuje mírovou smlouvu uzavřenou po 1. světové válce, za "jednu z největších historických tragedií maďarství". Z pohledu nacionálních emocí je to bezesporu pravda...

Smlouva, které po 1. světové válce ve Versailles v paláci Velký Trianon podepsali zástupci Maďarského království s vítěznými mocnostmi i jejich spojenci, včetně Československa, znamenala, že nové Maďarsko, představovalo pouhou třetinu území a dvě pětiny obyvatel předválečných Uher. Téměř třetina Maďarů zůstala za hranicemi nově vzniklého maďarského státu -- na území Rumunska, Československa, Jugoslávie a Rakouska. Tabulka číslo 1 uvádí ztráty území a obyvatel podle srovnání předválečného Uherska a poválečného Maďarska v té podobě, která je v příloze maďarské knihy Geopolitika v podunajské oblasti.

Tabulka č. 1: "Trianonské" Maďarsko viděno z Budapešti

rozdíl mezi Uherskem rokem 1914 a Maďarskem roku 1920
ztráty ve prospěch...území
v km2
počet obyvatel
v tisících
z toho Maďarů
v tisících
Československa61 64635171072
Polska58925--
Rakouska402029226
Rumunska102 81352371664
Srbsko-chorvatsko-slovinského království20 8291528459
Itálie21506

Pramen: Geopolitics in the Danube Region. Hungarian Reconciliation Efforts, 1848-1998. Edited by I. Romsics and B. K. Király. Budapest: Central European University Press; New York: Atlantic Research and Publications, 1999 (příloha).

Základní sdělení zákona o Trianonu je na první pohled spravedlivé: každý národ má přece právo na stát. Otázka ale je, zda všichni příslušníci jednoho národa musejí či mohou žít v jednom státě. Jisté je, že ve světě existuje přibližně 200 států a více než 300 národů. Pokusy naplnit právo národů na sebeurčení v ideální podobě naráží skutečnost, že by se musely rozebírat hranice téměř všech států. V konkrétním případě jižního Slovenska se nabízejí tři možné scénáře pokusů o revizi státní hranice volající po sebeurčení maďarské národnostní menšiny:

  • Mezivládní dohoda. Ta nepřichází do úvahy, protože za 90 let od podpisu Trianonské smlouvy došlo ke psychické identifikaci Slováků (ale i Rumunů, Srbů či Rakušanů) s novou hranicí, změnily se demografické poměry a byla vytvořena infrastruktura integrující dané oblasti s novými státy.
  • Arbitráž pod nátlakem. K té by mohlo dojít v případě vyostření situace například vyvoláním plebiscitních nálad uvnitř maďarské menšiny. I k tomu může směřovat zákon o dvojím občanství, který taktéž v květnu schválil maďarský parlament.
  • Válka.

Hranice a práva menšin

V této chvíli se zdá, že jediným rozumným řešením je rozumný kompromis opřený o naplňování práv menšin. Jenže i rozumní politici dělají chyby, natož politici ovládaní emocemi. Předsudky týkající se národnostní politiky ve střední Evropě mají dlouhou historii. Pařížská mírová konference mohla při dělení Uherska vycházet z ideje práva národů na sebeurčení. Jenže maďarská vládnoucí elita až do porážky ve světové válce dbala na to, aby vnitrostátní administrativní členění neoddělovalo jednotlivé národy.

Návrhy na vnitřní členění Uher podle etnických principů samozřejmě neexistovaly. Už v květnu 1794 vydali maďarští jakobíni Katechismus -- program, jehož autorem byl profesor přírodních věd a františkán Ignác Martinovič. Podle tohoto dokumentu mělo být Uhersko přeměněno z království přímo na federativní republiku. V ní "každý národ má svobodně užívat svůj jazyk, řídit se svými mravy a zvyky a svojí náboženskou svobodou." Martinovič byl ovšem v květnu roku 1795 spolu s dalšími čtyřmi vedoucími osobnostmi jakobínů popraven.

Otázka se stala opět živou v revoluci 1848. Jenže tehdy i maďarští revolucionáři tvrdě odmítali pokusy Nemaďarů o nabytí národnostních práv. Slavnou se stala věta Lájose Kossutha, kterou prý pronesl vůči Srbům dožadujícím se svých práv: "Mezi námi rozhodne meč!" Až po porážce revoluce začal Kossuth v exilu propagovat myšlenku podunajské konfederace; ovšem nikdy zcela neopustil tezi, kterou publikoval v březnu 1848 v Pesti Hírlap, kde tvrdil, že v Uhrách mají právo a povinnost být národem pouze Maďaři -- Slováci, Rumuni a Srbové jsou pouze lid, nikoliv národ.

Slovenské návrhy z roku 1849 na administrativní členění obsahoval nevyslyšený prosbopis císaři, žádající vytvoření Velkoknížectví Slovenska či uznání slovenské zemské svébytnosti. V druhé polovině 19. století se pak představitelé slovenského národa už pokusili o teritoriální vymezení autonomní oblasti, kterou pro samosprávu požadovali. Na počátku těchto snah bylo Memorandum národa slovenského, které bylo přijato v Turčianském Sv. Martině v červnu 1861; jeho hlavním autorem byl Štefan Marko Daxner, slovenský právník a publicista. V prosinci roku 1861 přijal císař slovenskou delegaci, která předala panovníkovi nově upravené Memorandum, text známý jako Vídeňské memorandum slovenské. Zároveň delegace jako přílohu předala Návrh na privilegiální listinu na zřízení a organizaci speciálního Hornouherského slovenského Okolí (distriktu).

I tato prosba zůstala nevyslyšena. Reprezentanti maďarské politiky i uherských dvorských úřadů označili toto Memorandum za protiústavní. Problémem byl fakt, že nejen maďarští konzervativci, ale ve své většině i liberálové odmítali administrativní vymezení samosprávných oblastí, kde žila většina z občanů patřících k národnostní menšině. K obhajobě tohoto stanoviska používali argumenty dvojího typu. Předně tvrdili, že neexistuje žádná etnicky čistá oblast. Vymezení a samospráva autonomních oblastí Uher, které byly obývány menšinami, by tak prý poškodilo práva Maďarů tam žijících. Zároveň maďarští liberálové dávali najevo obavu, že národnostní autonomie povede k secesi.

Etnické rozhraní

Přestože chyběla historická hranice, bylo možné v Paříži linii etnického rozhraní, která by oddělila většinové maďarské a nemaďarské území. Jako podklad se nabízelo sčítání lidu z roku 1910, které mohlo vymezit území, na nichž by žila nadpoloviční či relativní většina Maďarů, Slováků nebo Rumunů. Základem tohoto sčítání lidu však byla zvláštní definice národnosti: zjišťována byla mateřská řeč, přičemž podle instrukcí z roku 1900 se "za mateřskou řeč má považovat ta řeč, kterou daná osoba pokládá za svoji a kterou nejlépe a nejraději hovoří". Tento subjektivismus doprovázela tvrdá maďarizace.

Slovenský historik a politolog Ladislav Deák dovozuje, že k oficiálním statistikám uvádějícím počet Slováků je nutné připočíst i Maďary, kteří uváděli, že umějí slovensky. A jejichž počet neustále rostl -- v roce 1880 to bylo 219 404 "údajných Maďarů", v roce 1910 již 547 802 takto spočítaných Maďarů. Jelikož je logické, že rodilí Maďaři necítili potřebu učit se slovensky, jednalo se -- alespoň převážně -- o lidi, kteří měli slovenské rodiče a pod politickým nebo kulturním tlakem se při sčítání lidu prohlásili za Maďary.

Věrohodnost uherských statistik se oprávněně jevila autorům Trianonské smlouvy jako sporná. Proto v Paříži převládl názor, že etnické pohyby v Uhrách před a po turecké nadvládě, ale i tvrdá asimilace nemaďarských etnik, narušily původní politické a národní celky a vytvořily národnostní enklávy. Nelze též zapomínat, že po vytvoření Československa zůstalo v Maďarsku poměrně velké množství Slováků. Československá delegace na mírových jednáních v Paříži odhadla roku 1919 jejich počet na 450 tisíc.

Radikální rozhodnutí

Když před 90. lety představitelé vítězů přijímali rozhodnutí o hranicích nového Maďarska, neměli v řadě případů k dispozici historické hranice ani jasnou vizi etnického rozhraní. Měli ale strach. Strach z šířící se revoluce. V lednu 1919 byla poražena revoluce v Německu, ale bolševická Rudá armáda byla odražena od Varšavy až v srpnu 1920 -- a březnu 1919 vznikla Maďarské republiky rad, která nahradila Maďarskou republiku. Revoluční maďarská vojska se netajila přáním šířit revoluci na celém území někdejších Uher. Až po porážce Maďarské republiky rad bylo v srpnu 1919 vytvořeno nové Maďarské království.

Premiér Karel Kramář a ministr zahraničí Edvard Beneš novou situaci v květnu 1919 využili k apelu na Francii, v němž charakterizovali nové Československo jako ostrov v záplavě bolševického moře -- Československo se prý bude moci bránit proti bolševismu jen tehdy, když budou naplněny jeho územní nároky a bude znemožněn přímý kontakt mezi Maďary a Rusy. Navíc se nové Maďarské království hlásilo k poslednímu korunovanému uherskému králi, tedy rakouskému císaři Karlu I. -- což se v Evropě nelíbilo snad nikomu, nejméně pak novému republikánskému Rakousku.

Váhání mocností skončilo. Nejvyšší rada mírové konference rozhodla o československo-maďarské hranici v červnu 1919. Toto rozhodnutí bylo s některými drobnými úpravami převzato do 27. článku Trianonské mírové smlouvy.

Maďarský revizionismus

V meziválečném období nebyla v Maďarsku politická skupina, která by vnímala nové hranice jako spravedlivé a konečné. Zformulovaly se dvě revizionistické koncepce:

  • Obnova Uher. Tato vize předpokládala návrat k hranicím předválečného státu-říši svatoštěpánské koruny. Dlužno dodat, že jazykové rozlišení Uher a Maďarska je záležitost češtiny a slovenštiny, ne maďarštiny, angličtiny či ruštiny.
  • Národní revize. Tato vize usilovala o spojení území, které je obývané maďarským obyvatelstvem nebo maďarskou většinou.

Mapa č. 1: Uhry a Maďarsko, 1920

Hrozbám maďarských revizionistů měla čelit Malá dohoda, vojensko-politické uskupení Československa, Jugoslávie a Rumunska zformované počátkem 20. let. Avšak v okamžiku, kdy mocnosti, zvláště Francie, změnily politiku vůči střední Evropě, státy v tomto regionu ztratily společné cíle. Mnichovská smlouva pak v dodatku stanovila tříměsíční lhůtu k řešení problematiky maďarské menšiny v Československu. Tento dodatek hrozil, že když nedojde k dohodě Prahy a Budapešti, Nedojde-li k takovéto dohodě mezi Československem a Maďarskem, tato otázka se stane předmětem jednání zmíněných mocností. A k dohodě Československa a Maďarska nedošlo.

  • První Vídeňská arbitráž byla podepsaná listopadu 1938 zástupci Německa, Itálie, Maďarska Československa. Přiřkla Maďarsku území, na němž bylo podle problematického sčítání lidu v roce 1910 více než 50 % Maďarů. V důsledku tohoto rozhodnutí Slovensko ztratilo 10 390 km2 svého území obývaného 854 218 lidmi, z nichž podle sčítání lidu v roce 1930 bylo 503 980 maďarské a 272 147 slovenské a české národnosti. Zároveň na tomto území žilo 26 151 Židů, 8074 Němců, 1826 Rusínů a dalších.
  • Po vídeňské arbitráži následovala tzv. Malá válka. Maďarská armáda vtrhla od východu na území Slovenského státu, který Budapešť diplomaticky uznával, a v březnu až dubnu 1939 odtrhla od Slovenska dalších 1600 km2 s přibližně 41 tisíci obyvateli. Vymezení nové hranice Slovenska s Maďarskem pak určila dvoustranná dohoda z dubna 1939.
  • Druhá Vídeňská arbitráž ze srpna 1940 vedla k úpravě hranic s Rumunskem. K Maďarsku bylo připojeno území o rozloze přibližně 43 tisíc km2, na němž žilo 2,5 milionů obyvatel. Podle maďarského sčítání lidu z následujícího roku se k maďarskému jazyku jako mateřštině přihlásilo 52 % z těchto obyvatel.
  • Přestože Maďarsko v prosinci 1940 podepsalo s Jugoslávií smlouvu "o věčném přátelství", o čtyři měsíce později, tedy v dubnu 1941, vstoupila maďarská armáda po boku wehrmachtu na území Jugoslávie. Za odměnu dostalo Maďarsko od Hitlera Bačku, trojúhelník v oblasti Barynye a Mezimuří -- tedy území o celkové rozloze 11,5 tisíc km2. Podle maďarských údajů bylo z 1,3 milionu obyvatel tohoto území pouze 39 % Maďarů.

Výsledkem všech teritoriálních úprav bylo, že podle maďarských údajů tak Maďarsko získalo více než polovinu "ztraceného území Uher". Tabulka číslo 2, kterou vypracoval Zoltán Fogarasi, ukazuje územní a demografické přírůstky Maďarska v letech 1938 až 1941 -- přičemž zachovává původní terminologii. Horná zem, maďarsky Felvidék, je výraz, který po roce 1918 označuje v širším smyslu část Uherska, která byla připojena k Československu, v užším pak jižní část Slovenska obývanou převážně Maďary. Tyto údaje se liší od údajů československých statistik. I podle maďarských údajů expandující Maďarsko se z národně homogenního státu měnilo na stát s velkými menšinami.

Tabulka č. 2: Změny rozlohy a počtu obyvatel Maďarska v letech 1938 -- 1941

územírozloha
v km2
počet obyvatel * z toho
Maďarů
*
%
trianonské Maďarsko93 0739 319 99292,9
Horní zem, Felvidék,
2. listopad 1938
11 9271 062 02284,1
Podkarpatská Rus,
březen 1939
12 061694 02210,1
Severní Sedmihradsko,
srpen 1940
43 1042 577 26052,1
Dolní zem,
duben 1941
11 4751 030 02739,0
Maďarsko,
konec roku 1941
171 73514 683 32377,4

Poznámka: * Na základě údajů o mateřském jazyce ze sčítání lidu roku 1941.

Pramen: ROMSICS, Ignác: Parížska mierová zmluva z roku 1947. Bratislava: KALLIGRAM, 2008.

Mapa č. 2: Změny hranic Maďarska, 1938-41

Teritoriální rozpínavost plus působení maďarských vojáků v Sovětském svazu, Rumunsku a Jugoslávii ztížily postavení Maďarska při jednání po 2. světové válce. Vymezení hranic Maďarska se tehdy týkala dvě ujednání. Na základě dohody o příměří mezi Spojenci a Maďarskem, podepsané v lednu 1945 v Moskvě, se Maďarsko mimo jiné zavázalo, že stáhne svá vojska a úřednictvo na hranice, které platily k 31. prosinci 1937. Vídeňská arbitráž byla v tomto dokumentu kvalifikována jako agrese, jejíž platnost se ruší. O konečném uspořádání pak jednala Pařížská mírová konference. Výsledkem jejího jednání byla Mírová smlouva mezi spojenými a přidruženými mocnostmi a Maďarskem, která byla podepsána v Paříži v únoru 1947. V ní se říká, že "rozhodnutí vídeňské arbitráže z 2. listopadu 1938 se vyhlašují za nulitní". Obdobně mírová smlouva charakterizovala i druhou vídeňskou arbitráž. Dlužno dodat, že i dnes se v maďarské odborné literatuře v souvislosti s vídeňskou arbitráží hovoří o "znovupřipojení" či "vrácení území".

Jak čelit revizionismu

V důsledku vývoje, který předcházel podpisu Trianonské smlouvy, nemohla být slovensko-maďarská hranice stanovena ani jako historická, ani jako přirozenoprávní. Vymezena byla jako strategická hranice. Jestliže ji autoři Trianonské smlouvy chápali jako nalezení hranice, která by v případě vojenského konfliktu působila jako přírodní překážka, pak při pohledu na mapu svého cíle v zásadě dosáhli. Zároveň však vytvořili konfliktní linii -- hranici, kterou dodnes doprovází rozporuplná hodnocení. Navíc vymezení hranice jako strategické znamená, že při změně mocenské rovnováhy bývá snadno zpochybněna. Tak tomu bylo v době Mnichovské dohody a Vídeňské arbitráže.

Obstát proti arbitrážním snahám zle jen za předpokladu aktivizace slovenské diplomacie, která má v tuto chvíli na své straně tři výhody. Především je to společný zájem "trianonských" sousedů Maďarska na zablokování revizionismu. Pak je zde Česká republika. Tu spojují se Slovenskem jak nadstandardní vztahy, ale i obava, že dalším krokem revizionistů bude útok na tzv. Benešovy dekrety. Tento postoj nedvojsmyslně vyjádřil prezident Václav Klaus během svého přijeti slovenského velvyslance po schválení zákona o dvojím občanství maďarským parlamentem. K tomu je nutné připojit oprávněný požadavek, aby mezinárodní organizace jako je Evropská unie či NATO, daly jednoznačně najevo, že pokusy o překreslení hranic nejsou bilaterální záležitostí, ale týkají se všech.

Článek vychází v pondělí v Literárních novinách

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 21.6. 2010