Důchody a nároky

21. 6. 2010

I kdyby ideologie pokroku nebyla v naší společnosti tak všudypřítomná, slabý vliv a moc by určitě vytvořily hluboký pocit nároku. Odchod do důchodu již není něco, pro co pracuji, ale něco, na co čekám - a jako vždy, když očekávání nejsou splněna, nastupuje frustrace a hněv.

KD│ Minulé úterý jsem se zúčastnil demonstrace proti plánované reformě francouzského důchodového systému. Bylo pro mě téměř povinností nechat se vidět, jak stávkuji (ale stále za peníze, což je jedna z výhod profese politika) a držím stranický prapor. Přesto všichni umírnění mezi přítomnými měli pocit, že celá věc je jen otázkou zachování cti před nevyhnutelnou porážkou. Dokonce i ropného zlomu naprosto neznalá Socialistická strana soukromě uznává, že současný francouzský důchodový systém nemůže zůstat beze změny, a kdokoliv jen mlhavě tušící něco o ropném zlomu bude souhlasit, že samotný odchod do důchodu se stane minulostí, napsal na blogu The view from Brittany Damien Perrotin.

Přesto jsme tam stáli a dožadovali se na ulici obrany systému, o němž víme, že je neudržitelný. Pravda byla prostě nepopsatelná i pro několik málo těch, kteří byli s to na ni vůbec pomyslet. Jakýkoliv levičák dost odvážný či hloupý na to, aby zpochybnil toto "poslední zoufalé" obranné postavení, by byl rychle ostrakizován jako spojenec pravice a ztratil postavení uvnitř své organizace. Vypadá to sice absurdně, je to však skutečnost, s níž se musí vyrovnat každý ochotný ke konstruktivní reakci na situaci, které musíme čelit. Hlavní překážkou není nějaké spiknutí elit, ale mnohem rozptýlenější a impozantnější překážka: Pocit nároku, který je ve vyspělých společnostech tak všudypřítomný.

Francouzský důchodový systém představuje složitou směs jednotlivých penzijních schémat, natolik složitou, že se ve skutečnosti týž jedinec možná bude muset vypořádat hned s několika z nich, než dosáhne důchodového věku - to bude (nebo spíše by byl) pravděpodobně můj případ, protože jsem pracoval několik měsíců v soukromém sektoru, než jsem se stal úředníkem. Všechny, nebo téměř všechny, nicméně fungují stejně. Každý měsíc významná část vaší mzdy směřuje do penzijního fondu (v mém případě CNRACL), který ji použije na důchody pojištěných penzistů.

Tento systém funguje dobře, pokud pracujících lidí je výrazně více než důchodců, které podporují, což bohužel platí stále méně a méně. Jak v průběhu sedmdesátých let poklesla porodnost a vysoká nezaměstnanost se stala trvalým rysem ekonomiky (8% je zde absolutní minimum), rostoucí počet důchodců musí být podporován stagnujícím nebo dokonce klesajícím počtem pracovníků. Kromě toho tito důchodci začali svou kariéru v letech rychlého růstu, kdy ještě existovalo mnoho dobře placených pracovních míst, takže životní úroveň většiny z nich je vlastně lepší než většiny pracovníků, kteří je podporují.

To by neměl být neřešitelný problém, kdyby dostupných zdrojů mělo nadále přibývat. Víme však, že k tomu nedojde. Naše civilizace dosáhla hranice, na níž před třiceti lety poukázala zpráva Meadowsových, kdy se pokračování reálného růstu stává kvůli vyčerpání klíčových zdrojů stále obtížnějším. Přidejte meze sociální komplexity jako strategie řešení problémů, na něž poukázal Tainter ve vlivném díle Kolaps komplexních společností, a je zřejmé, že existují pouze dva možné osudy francouzského důchodového systému, oba stejně nepříjemné.

Za prvé si lze vybrat cestu deflace. Jak se bude ekonomika v reálných hodnotách fakticky smršťovat a společnost bude mít k dispozici stále méně a méně zdrojů, nezaměstnanost raketově vzroste a rostoucí počet lidí se kvůli přežití obrátí k domácí nebo černé ekonomice. V důsledku toho bude klesat množství peněz v důchodovém systému a zůstane jen otázkou času, kdy systém skončí v konkurzu. Nejrozumnějším řešením by bylo nechat ho padnout, ale politická cena by byla ohromná. Namísto toho stát zasáhne, převezme dluhy a zavede nižší důchody za vyšší platby. To je v podstatě to, co se děje dnes, až na to, že vláda se nezdá být příliš dychtivá převzít veškeré pohledávky, ale jen své vlastní (a dokonce i ty...)

Vzhledem k tomu, že čistá energie, která je k dispozici, musí klesnout téměř na úroveň před průmyslovou revolucí, neexistují žádné důvody, proč by se tento postup neopakoval znovu a znovu, dokud se celý francouzský důchodový systém nedostane až na čistě symbolickou úroveň. Samozřejmě, v tomto bodě by se už jistě stalo něco opravdu ošklivého, co by celý problém stejně učinilo zcela irelevantním.

Mohli bychom se také rozhodnout pro inflační cestu, vytvořit hodně peněz pohánějících falešný růst a splatit jimi náš dluh. Samozřejmě inflace rychle zvedne svou ošklivou hlavu - ne nutně na úroveň Zimbabwe, ale dostatečně vysoko, aby se každé zvýšení nominálních důchodů stalo iluzorním. Všichno, co budeme muset pak udělat, je nechat důchody - a mzdy - stagnovat; inflace se rychle postará, aby se odchod do důchodu stal historií. To je to, co se stalo v Rusku po rozpadu Sovětského svazu, když si důchody udržovaly nominální hodnotu, zatímco kupní síla rublu prudce klesala.

Kdybych tohle řekl v projevu, který mám napsat pro nadcházející krajské shromáždění levice, asi bych si musel najít jinou práci, a rozhodně ne proto, že bych odkryl zlověstné spiknutí elit s cílem zbavit zaměstnance jejich vrozených práv. Problém je v tom, že důchody byly tak důkladně odděleny od práce, že je většina lidí - včetně politiků - považuje nikoliv za výsledek něčí práce, ale za nezcizitelné právo.

Zpočátku byly důchody považovány za socializované mzdy - a řada odborových a politických skupin se stále ještě drží této myšlenky a opakuje ji jako mantru. Mohly být takto vnímány počátkem padesátých let, ale teď jsou to jen dotace přidělované vzdálenými byrokraty. Výsledkem jsou rozporuplné pocity bezmoci a nároku. Neodehrává-li se vše v rámci lokální větve bratrstského řádu starého stylu, jednotlivý zaměstnanec nemá ve věci důchodové politiky žádné slovo. Rozhoduje buď přímo vláda, nebo nemravná aliance zaměstnanců a korporací, která spravuje většinu francouzského důchodového systému. Všechno, co mohou občané udělat, je přijmout to, jak to je, nebo protestovat.

I kdyby ideologie pokroku nebyla v naší společnosti tak všudypřítomná, slabý vliv a moc by určitě vytvořily hluboký pocit nároku. Odchod do důchodu již není něco, pro co pracuji, ale něco, na co čekám - a jako vždy, když očekávání nejsou splněna, nastupuje frustrace a hněv.

A nepomůže zde, že Francouzi - stejně jako Američané - žijí tak, že by se to středověkému baronovi jevilo coby nepředstavitelný luxus.

Samozřejmě by bylo možné představit si udržitelné řešení důchodů, aniž bychom se vraceli k čistě rodinné solidaritě - což předpokládá, že máte rodinu a ta má prostředky na podporu - nebo charitu - která v podstatě přenechává vaše přežití v rukou místní farnosti, ať už jakékoliv. Islámský systém zakátu by mohl být jedním ze způsobů, ovšem za předpokladu, že by byl organizován na úrovni komunity, a nikoli převzat státem nebo některou velkou soukromou organizací, jak se to v islámském světě často stává. Anglické a americké bratrské řády devatenáctého století by mohly představovat další způsob. Nic z toho se moc dobře nehodí do rámce dnešní francouzské nebo americké společnosti, a obojí by narazilo na vytrvalý odpor ze strany odborů a politických stran - stejně jako tvrzení, že existují myšlenky, které lze nalézt mezi Amiši, Hutterity nebo dalšími skupinami vyšlými z radikální reformace.

Nezbytný přechod od byrokracie a nároků k posilování komunity, lokální odolnosti a osobnímu přístupu bude muset vyrůst lokálně, a to prostřednictvím našich vlastních snah, které mohou znamenat přijetí těžkostí, jež to s sebou přináší. To je přesně to, o čem většina lidí - a politická elita je v této věci dobře zastupuje - nechce slyšet. To je přesně důvod, proč budou lpět na neudržitelných strukturách až do zhroucení... zatímco budeme ve štěrbinách pěstovat alternativy.

Text v angličtině: ZDE

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 21.6. 2010