Běž domů, caudillo, aneb No prasaran!

29. 6. 2010 / Karel Dolejší

Teologie bývala někdy prazvláštní naukou; podle dobrozdání některých autorů - pravda, vesměs již poněkud uleželých - je lepší, aby byl člověk příslušníkem církve třeba i skrznaskrz zkažené, než aby celý život prožil jako nekřtěňátko. V rámci této logiky lze pak již snadno pochopit, že dítě je přece Bohu blíže, pokud ho kněz sexuálně zneužívá, než kdyby jednoduše rostlo jako dříví v lese, vystaveno všem nemravným svodům dnešní prohnilé civilizace. Černí andělé jsou pořád andělé, tedy poslové Boží, a to se počítá. Pámbu je úředním šimlem na nebesích a kdo si cvakne píchačku, má vystaráno.

Stejně jako v mnoha jiných zemích, také ve Španělsku se množí případy odhaleného sexuálního zneužívání v rámci katolických církevních struktur. Shodou okolností k tomu dochází právě v době, kdy je španělská společnost vystavena i dalším - a v jistém smyslu mnohem dotěrnějším - zkouškám, neboť po prasknutí realitní bubliny je každý pátý Španěl bez práce, dluh brzy dosáhne trojnásobku HDP a státní výdaje byly drasticky ořezány. Přízemní lidé jako já se domnívají, že hospodářské problémy spojené s bublinou zapříčinila především nedostatečná regulace finančního trhu plus rizikové chování řady zahraničních bank, mimochodem z velké části německých. Jsou však i tací, co přísahají, že za všechno může laická orientace nynější socialistické vlády...

Michal Semín v článku Španělský pád do propasti aneb "Caudillo, vrať se!" prezentuje názor, jehož jádro je zde třeba citovat v celé "kráse":

Španělský pád, stejně jako úpadek celé naší civilizace, je ve své podstatě pádem duchovním. Řád nadpřirozený je s přirozeným řádem skrze svého Původce organicky spjat, proto má odpad od Boha a opuštění křesťanského mravního řádu důsledky i po výtce praktické -- demografické či hospodářské.

A je to tady: Rodinná rvačka vypukla poté, co babička při spatření nevěsty pronesla "To vás pámbu trestá, že se nemodlíte!".

Podle Michala Semína, jenž se rozhořčuje, že král Juan Carlos "slib daný Francovi hanebně přetavil v alianci s odpůrci frankismu a křesťanského sociálního řádu" neexistuje jiná cesta k obnově, než zastavení a zvrácení procesu laicizace španělského státu. V co vlastně Semín přesně doufá, je zřejmé už z titulku. I zkažená církev má prý tu moc konat zázraky - mravy napravit, dluhy vymazat, nezaměstnané zajistit. Jenom kdyby se už konečně dostavil ten caudillo.

Obyčejný Čech po přečtení takové úvahy pravděpodobně obrátí oči v sloup, pronese "Ježišmarjá" a o Institutu Sv. Josefa už nebude chtít nikdy nic slyšet. Obyčejný Čech zpravidla tuší, že katolická výchova je součástí hry, která působením kontrastu o to více připoutává pozornost ke kdysi zakázanému ovoci, jež nemírným konzumním užíváním zkrátka již poněkud ošuntělo. Stručně řečeno, obyčejný Čech klerofašismus nežere.

Vtip je ovšem v tom, že aliance trůnu a oltáře nebyla jediným špinavým tajemstvím v pozadí Francovy diktatury. To druhé představuje dlouholetá symbióza volnotržního prostředí s politickým útlakem, kombinace respektu k soukromí a tvrdé persekuce všech levicových či "kosmopolitně" liberálních názorů ve veřejném prostoru. Stát, který rozdělil poddané na izolované jednotlivé hříšníky a dovolil jim být veřejně aktivní pouze tehdy, pokud vyjadřovali podporu stávající sakralizované moci, nebyl tak beznadějně sklerotický jako systém, v němž Češi žili mezi lety 1948-1989, protože dovoloval soukromé podnikání. Zároveň to však ani náhodou nebyl systém, v němž by kvetla politická svoboda.

Postnormalizační "individualisté", kteří dnes v České republice horlivě volají po zákazu KSČSSD, jsou vlastně od frankismu vzdáleni méně, než se na první pohled zdá. Také jim by zřejmě vyhovovalo, kdyby opozice, která "ohrožuje systém", byla potlačena a oni si mohli dál ve svém soukromí dělat, co se jim zlíbí, zatímco o zbytky "vyčištěné" veřejné sféry se postarají "experti". Jen za ten katolicismus by se muselo dosadit něco jiného - třeba "euroatlantická civilizace", "prosperita" nebo "národ". Víme ovšem, že ani originální caudillo coby strážce víry pravé nebyl politicky příliš vybíravý, takže v klidu akceptoval třeba pomoc "pohanských" (a mimořádně krutých) koloniálních jednotek tercios či vyloženě protikřesťanských německých nacistů, jichž také na konci války ohromné množství zachránil před spravedlivým trestem.

Když poklesne atmosférický tlak, z kanálů začínají stoupat nejrůznější odporné plyny. Tak se děje i s politickými tendencemi, k nimž by se v lepších časech nikdo nehlásil - v době krize však zřejmě někteří dospěli k názoru, že nikdo neví, po čem ztloustne, a poskytují jim náhle prostor, tak jako Semínovi Hospodářské noviny či Klausův CEP. Je důležité od počátku nazývat věci pravými jmény, jako to v Lidových novinách udělal Jiří Peňás. Zároveň bychom však neměli zapomínat, že klerofašisté Semínova typu nemusejí být jediní, kdo si dnes na naší zvířecí farmě dělají zálusk na neomezenou vládu...

No prasaran!

Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 29.6. 2010