Výročí puče v Hondurasu a Haiti půl roku po zemětřesení

2. 7. 2010 / Daniel Veselý

Loni na konci června byl v Hondurasu vojenským pučem smeten demokraticky zvolený prezident Manuel Zelaya. Pučisté se rekrutovali z vojenských kruhů včetně důstojníků-absolventů vycvičených v notoricky známě Škole Amerik (nyní WHINSEC -- pozn. aut.) ve Spojených státech. Prezident Zelaya byl protiprávně odvezen do Kostariky. Vlády v zemi se chopila proamerická elita, aby tak zahubila rodící se demokratické principy v zárodcích. Teatrální volby na podzim loňského roku s podporou Washingtonu upevnily otěže v rukou pučistů, ačkoliv Organizace Amerických států (OAS) a Evropská unie odmítly poslat své pozorovatele. Skupina Rio zahrnující všechny země Latinské Ameriky vydala prohlášení, v němž vyzývala, aby byl Zelaya ihned dosazen zpět do své funkce. Dokonce i pravicové vlády a nejbližší spojenci Washingtonu v Panamě, Kolumbii a Peru se k tomuto prohlášení připojily.

Ihned po státním převratu se v zemi rozpoutaly represálie, které postihly členy občanského hnutí The National Front of Popular Resistence (FNRP) a dalších grassroot hnutí -- bezzemků, farmářů, žen, homosexuálů, odborářů atd. Vládnoucí junta také odpověděla vraždami, masivním zatýkáním, bitím, znásilňováním, mučením a pronásledováním soudců a novinářů. Podle zprávy Amnesty International bylo od března zavražděno sedm novinářů a další čelí výhrůžkám smrtí. Reportéři bez hranic označili Honduras za nejnebezpečnější zemi pro novináře. Organizace Committee of Family Members of the Detained and Disappeared in Honduras (COFADEH) potvrdila v únoru celkově 40 úmrtí souvisejících s násilným převratem. Přesto zde nadále působí odpor proti nelegitimní vládě, který sílí a šíří se po celé zemi, ačkoliv se jeho činnost v očích západních elit neodehrává.

Profesor práva Bill Quigley objasňuje okolnosti, jež v Hondurasu vedly ke státnímu převratu: "V zemi se loni 28. června měly uskutečnit volby, zda vyhlásit, či nevyhlásit referendum o změně ústavy. Řada chudých lidí cítila, že stávající ústava upřednostňuje velké korporace a bohaté vlastníky půdy před jejich zájmy. Díky této ústavě preferující movité a mocné zde existuje jedna z největších propastí mezi bohatými a chudými v Latinské Americe. Washington a honduraská elita byli rovněž pobouřeni tím, že prezident Zelaya podepsal dohodu, díky níž se mohl připojit k Bolivarian Alternative for the Americas (ALBA). Zelayův návrh přeměnit leteckou základnu Soto Cano - historicky důležité místo pro americkou základnu - na tolik potřebné civilní letiště, se ve Washingtonu setkal s nelibostí, stejně jako jeho neochota podpořit privatizaci telekomunikačního průmyslu." Quigley tvrdí, že by se převrat v zemi neuskutečnil bez klíčové podpory Spojených států, nehledě na stranickou příslušnost. Samotný Zelaya v otevřeném dopise napsal, že za převratem stál Washington. Toto tvrzení podpořil i nezávislý novinář Gerardo Torres s tím, že se tři týdny před převratem bývalý americký ambasador v Hondurasu John Negroponte a stávající velvyslanec Hugo Lorenc setkal s hlavními lídry z obchodních a vojenských kruhů včetně zástupců evangelické a katolické církve, a jeden z přítomných zástupců tisku sdělil, že se na tom setkání o puči hovořilo. Takže o tom věděl i Lorenc. Obamova administrativa později uznala jinak velmi hořce odsuzované volby, z nichž vzešla propučistická vláda, přestože je bojkotovala velká část obyvatelstva.

Nová honduraská vláda, která se zformovala v únoru, se pustila do řady drakonických ekonomických opatření, včetně zvýšení regresivní daně a 20% snížení vládních výdajů. Těmito plošnými škrty zůstaly nedotčeny bezpečnostní složky, jejichž financování bylo naopak navýšeno. Scénář je podobný jako v dalších chudých zemích, kde břemeno finanční krize odnesly zbídačené masy. Podle organizace Committee of Family Members of the Detained and Disappeared in Honduras (COFADEH) je 51% lidí v produktivním věku nezaměstnaných, téměř 60% populace žije v chudobě, z čehož 36% se nachází pod úrovní extrémní chudoby. Je tedy jasné, že Zelayův návrh počítající se zvýšením mezd spustil v Bílém domě a mezi honduraskou elitou zběsilý alarm. Tak příšerný zločin přece nemohl zůstat nepotrestán.

Honduras se tak vedle Kolumbie a Peru -- dalších z nejrepresivnějších režimů na západní hemisféře -- stal spojencem Bílého domu, což přerušilo slibný politický vývoj v této zemi, jež byla ochotna se připojit k integrujícímu se a emancipujícím se kontinentu, nehledě na slibné politické a ekonomické reformy, jež vystřídala v regionu důvěrně známá deprese. Jediným lékem proti totalitnímu zřízení v Hondurasu je stále rostoucí hnutí odporu, ať ve městě či na venkově, jež ale potřebuje širší mediální podporu a světovou solidaritu.

***

Uběhlo půl roku od masivního zemětřesení na Haiti, které po sobě zanechalo 200 000 mrtvých. Přes chvástání (zejména západních zemí) o velkorysé pomoci živelnou pohromou paralyzovanému Haiti tu dnes stále žije 1,5 milionu lidí pod improvizovanými přístřešky, plachtami a igelitem. Ačkoliv byla Haiti po zdejší apokalypse přislíbena suma 5,3 miliard dolarů, dodnes pouze Brazílie a Norsko věnovaly cynických 45 milionů dolarů. Spojené státy po vypuknutí tragédie na Haiti vyslaly 20 000 vojáků. Řada komentátorů tento krok hořce kritizovala a označila za nový vojenský převrat a militarizaci této zoufale chudé země. Nyní je v zemi "jen" 6 000 amerických vojáků, vedle početného kontingentu mise OSN (MINUSTAH), který je tu zoufale nepopulární. Rozsah tragédie by dozajista nenabyl tak obludných rozměrů nebýt koloniální a neokoloniální politiky Francie a Spojených států, nově pak Kanady a modrých přileb, o čemž jsem obsáhle psal před několika měsíci.

Je však pravda, že tato nevídaná přírodní pohroma vzbudila vlnu mezinárodní solidarity a pomoci. Dík patří řadě nevládních institucí, mezi nimiž vyzdvihnu organizaci Partners in Health, jež na Haiti působí celá léta a za svou práci si zasloužila neopomenutelný kredit. Tuto zemi po zemětřesení objevil dokonce i náš Člověk v tísni. Paradoxem ale zůstává, že ČvT úzce spolupracuje s americkou organizací National Endowment for Democracy (NED), která se nejen na Haiti podílela na porušování lidských práv.

Ačkoliv začala sezóna dešťů, Světový potravinový program OSN "postupně snižuje" počáteční distribuci potravin s tím, že nové potravinové programy budou zahájeny v "nadcházejících týdnech." Vzhledem k tomu, že jde o naléhavou pomoc a prudké deště nouzový stav zbídačené populace jen zhorší, každý den, ne-li hodina, tu hraje kritickou roli. Člen mise Haiti Emergency Relief Fund Robert Roth komentuje aktuální situaci v krizové zóně: "Je šokující na vlastní oči vidět, že v oblasti postižené zemětřesením je pomoc jen málo zřetelná. Kam šly všechny ty peníze? Členové naší delegace navštívili tři různé uprchlické tábory. V průběhu návštěvy koncem května jsme stále slyšeli tu samou historku: žádné potraviny, špatná ochrana a žádná práce." Roth dále uvádí, že týden před jejich příjezdem na Haiti se v hlavním městě Port-au-Prince a v dalších oblastech země konaly velké demonstrace, kde lidé volali po skutečně demokratických volbách, úplné participaci grassroot hnutí na obnově země a po návratu svrženého prezidenta Aristida z exilu. Je celkem zarážející, že do země mohou beztrestně vyrazit Bush a Clinton, kteří zde dříve rozsévali teror, a stále Haiťany oblíbený Aristide se vrátit do vlasti nemůže a činnost jeho politické platformy LAVALAS je nadále zakázána. Volby pod patronátem "mezinárodního společenství" tudíž nemohou být skutečně demokratické, dokud nebude činnost nejpopulárnější politické síly na Haiti obnovena.

Ačkoli jsme se z médií hlavního proudu mohli leckdy zaslechnout, že Haiťané si sami vládnout nedokáží, že nejsou schopni pracovat a nabízenou pomoc neumějí využít, zemětřesení posílilo aktivity občanských skupin, jako je například Aristide Foundation for Democracy, organizace založená v roce 1996 svrženým prezidentem. Navzdory puči v roce 2004, kdy byl s rozhodující podporou Spojených států, Francie a Kanady prezident Aristide podruhé svržen, a drastické represi, jež haitskou společnost ochromovala, tato nadace s omezenými finančními prostředky dokázala vybudovat mobilní školy v pěti uprchlických táborech, vytvořit malý tým ošetřovatelů nabízejících podporu těm, kteří se nedovedou vyrovnat s následky četných pohrom, vést mobilní kliniku, kde pracují haitští lékaři a zdravotní personál, poskytovat půjčky místním farmářům, které zdecimovala Clintonova zemědělská politika atd.

Bill Clinton coby zvláštní zmocněnec OSN pro Haiti a jeho plán na obnovu zničeného ostrova je také předmětem sporů. Ačkoliv sám přiznal vinu na ekonomickém zbídačení tří milionů haitských farmářů, nabízí zemi opět neoliberální medicínu -- oživení "turistiky", zvýšení produkce textilních sweetshopů, oslabení státní kontroly nad ekonomikou prostřednictvím privatizace a deregulace atd. Pouze participace většiny Haiťanů na chodu jejich země se smysluplnou pomocí ze zahraničí mohou vykonat mnohé - nikoliv militarizace, neoliberální oprátka a dušení demokratických snah, jak tragická historie této země názorně ukazuje.

Vytisknout