První dny v Karlových Varech: série belgických filmů a klasický (britsko)americký thriller

3. 7. 2010 / Jan Čulík

Cenným je na karlovarském filmovém festivalu, že přinese - na pár dní - do České republiky možnost zhlédnout filmy, které se tu nikdy nedostanou do distribuce - ačkoliv, jak na to poukazují cynikové mezi filmovými fanjšmekry - vzhledem k tomu, že si dnes stejně může člověk skoro všechny nové filmy stáhnout z internetu, je to skoro jedno.

V první den festivalu zaujal především jeden ze série belgických filmů, které se tu dnes uvádějí. Snímek režiséra Felixe van Groeningena Psanci osudu z r. 2009 vylíčil ze zpětného pohledu úspěšného belgického spisovatele středních let jeho mládí, které chlapec Guenther prožil ve vesnici Reetverdegem v rodině nevycválaných, bezuzdně opileckých, sobeckých a všeobecně infantilních čtyř bratrů - Guentherova otce a jeho tří strýců. Jedinou rozumnou a brzdící silou - nutně nepříliš efektivní - byla v šíleném domě Guentherova babička. Film Psanci osudu byl sebereflektivní, dojemnou, sebeironickou zprávou o lidském osudu, plnou humoru a zároveň vlastně i slz. Vrátí se k němu podrobnější recenzí Emma Čulík.

Tak trochu násilně, nudně a možná až příliš vážně působil belgicko-franczouský film Joachima Lafosseho Soukromé hodiny, v němž se pohledného teenagera, který se špatně učí ve škole, zmocní skupina poněkud cynických, zazobaných pětatřicátníků. Rozhodnou se mu "pomáhat" a "řešit" jeho problémy. Připraví ho tak o jeho dívku, protože se chlapci snaží radit o jeho sexuálním životě, a hlavní "soukromý učitel", homosexuál Pierre, nakonec chlapce znásilní. Film, natočený ve francouzštině, se bere tak trochu příliš vážně, skoro stejně jako se berou příliš vážně jeho postavy.

Další belgicko-francouzský film, Křičící muž (2010), režie Mahamat-Saleh Haroun, byl záslužně z třetího světa, zaznamenával historii obyčejných lidí žijících v Čadu. Více než padesátiletého Adama, který pracoval v luxusním hotelu třicet let u bazénu jako plavčík, z místa stejně jako jeho kolegu dlouholetého kuchaře, drsně vyhodí noví majitelé; plavčíkem v hotelu má zůstat jen Adamův mladý syn. Avšak Adamův syn je donucen armádními důstojníky vstoupit do armády a účastnit se bojů s povstalci na východě země. Režim v Čadu nejprve své obyvatele utlačuje, propagandou a vynucováním "příspěvků" na válku, pak se ale pod náporem vzbouřenecké armády rozloží a všechno skončí špatně. Těhotná dívka Adamova syna a Adamova manželka jsou povstalci usmrceni, Adam se pokusí zraněného syna unést z polní nemocnice, avšak syn při převozu na sajdkáře zemře. Nikdy nebuďte necitliví vůči utrpení jiných lidí, varuje v závěru filmu režisér. Je dobře, že se v Karlových Varech dovídáme o těžkém osudu lidí v Africe, film však připadal jako tisíce obdobných snímků. Je dobře, že se natáčejí, ale stejně se nic nezmění, svět situace v nějakém Čadu zajímá ještě o mnoho méně než v nějaké České republice, takže se zřejmě musejí natáčet takovéto filmy znovu a znovu. Filmovému umění to ale myslím příliš nepřidá.

Velmi profesionálně natočený byl film Killer inside me (Vrah ve mně), 2010, známého britského režiséra Michaela Winterbottoma. (Tento film, na rozdíl od předchozích, do distribuce v ČR jde.) Odehrává se v malém texaském městečku někdy v padesátých letech - dvouhodinový příběh vypráví místní policista, sedmadvacetiletý Lou Ford, který je však sadistickým vrahem. "Neonoirový" (jak ho charakterizuje karlovarský katalog) snímek je velmi profesionálně natočen, udrží napětí, pobaví, ale nepřinese jedinou novou myšlenku. Je sterilní tak, jako to u na západě vznikajících filmů dnes bývá docela často.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 2.7. 2010