O dvou vrazích: Film Normal a Killer inside Me

4. 7. 2010 / Ema Čulík

Emma Čulík srovnává v anglické recenzi český film Normal Julia Ševčíka a anglický film The Killer inside Me od známého britského režiséra Michaela Winterbottoma ZDE. Ševčíkův film je ve srovnání s mezinárodním filmovým standardem nesmírně slabý a plný klišé. Srovnání ukazuje, proč jsou české filmy v současnosti často tak chabé.

Winterbottomův film The Killer Inside Me je založen na stejnojmenném románu Jima Thompsona z roku 1952, v němž zabiják v první osobě předkládá své názory na lidi kolem, jejich reakce na sebe, nebo spíše to, jak je on sám vnímá. Winterbottom se v tomto filmu pokouší znovuvytvořit efekt vypravěčovy subjektivity na plátně, přičemž divák nevyhnutelně věří tomu, co je mu předkládáno, pokud mu není výslovně řečeno, aby tak nečinil. Jediný problém tohoto filmu spočívá v tom, že nekonzistence mezi tím, co vidíme spolu s protagonistou, a tím, co vidí zbytek jeho světa, není dostatečně explicitně prezentována. Je možná dobře, že Winterbottom s materiálem pracuje jemně, protože blízkost jeho policistovi Lou Fordovi dovoluje divákovi sledovat jeho akce z psychologického stanoviska. Vidíme, že nemá žádné zvláštní motivy, že je veden sexuálními aspekty jeho vztahů k ženám a pak jejich vražd. Ale to, jak se v něm tyto myšlenkové procesy objevují, vidíme přirozeně, není to vynuceno amatérským psychologickým dotazováním.

An English version of this article is in CLICK HERE

Nicméně film je ve své psychologii poněkud příliš jemný, než aby odpovídal myšlence, kterou se nakonec Winterbottom pokoušel vyjádřit. Předpokládá se, že disparita mezi Louovou perspektivou a skutečností spočívá v tom, že oběti krutě zabíjí pro své vlastní sexuální potěšení a že přitom věří, že i ony si to užívají a chtějí pokračovat, a nikoliv že jsou pouze otupělé, nehledě na to, co s nimi provádí. Barbarské násilí, které lidem působí, by nejspíše mělo být dostatečnou známkou toho, že jeho situace je nerealistická. Rozmlátí tvář ženy na cucky, její nos je zploštěn, v koutku úst jí zeje velký šrám, je jí sotva poznat... a přesto žena z posledních sil sotva znatelně pronese "Miluji tě".

Později se dozvíme, že se neprobrala z anestezie a zemřela, ale pak se na konci filmu objeví znovu, zjizvená a sotva chodící, aby mu přišla říci, že ho miluje. To je rozpor, který by mohl být velmi snadno přehlédnut, ale jestliže si jej všimneme, velice jasně ukazuje, že výčtu událostí, který je nám předkládán, nelze věřit. Winterbottom si hraje s technikou nespolehlivého vypravěče, což je věc, kterou lze obvykle v kinematografii obtížně reprodukovat. Je to samozřejmě film, který je třeba zhlédnout více než jen jednou, abychom ho mohli plně zhodnotit.

Další dnešní film o hromadném vrahovi nepotřebuje ke svému pochopení opakované zhlédnutí. Je nestoudný, přímočarý a mimořádně těžkopádný. Film Julia Ševčíka Normal, Tale of the Dusseldorf Ripper (postavený na stejnojmenné hře Anthonyho Nelsona z roku 1991) neponechá obecenstvu absolutně žádný prostor pro pochybnosti o tom, jaké je jeho poselství. Peter Kurten, titulní düsseldorfský rozparovač, stojí před soudem kvůli řadě krvelačných vražd spáchaných v průběhu několika let. Je mu přidělen nadšený (čerstvě třicetiletý!) obhájce, který má prokázat, že je duševně chorý, a měl by tedy zbytek života strávit na psychiatrické klinice, místo aby byl popraven. Během dlouhých 'psychologických' rozhovorů s klientem jsou altruistické záměry mladého právníka Justa narušeny Kurtenovými otázkami a nedostatkem profesionalismu, o němž byl na samotném počátku přesvědčen, že je mu vlastní, a zářícími světly a zakouřenými bary Německa 30. let.

Přitahuje ho sex s nápadně jednoduchou prostitutkou a dokonce zbije otce první Kurtenovy oběti (mladé dívky, kterou nejprve škrtil, pak bodnul, a nakonec znásilnil). Zatímco Justus z ubohého truchlícího otce div nevymlátí duši, máme si patrně myslet, "panebože, podívejte, kam až ho svět kolem něj zavedl", ale pravděpodobnější reakcí na tyto události je spíše naprostý úžas a zmatek z tohoto chování nepodloženého charakterem ani situací. Na konci filmu třicetiletý puberťák nedokáže přesvědčit krvelačný dav, aby upustil od popravy klienta, a dozvídáme se, že vrah nebyl shledán šíleným, ale naprosto 'normálním'.

Poté se dozvídáme, že během několika málo let provedli němečtí občané celou řadu jiných nemyslitelných věcí, ačkoliv i oni byli zdánlivě 'normální'. Není těžké z toho všeho odvodit, co se snažil režisér říci. Společnost, která je ve stresu, může odsoudit hromadného vraha k vraždě. Bylo by přitom mnohem moudřejší ho zavřít. Jinak se také stáváme vrahy. V tomto filmu existuje větší či menší spojitost mezi skutečností, že německá společnost ve 30. letech odsoudila hromadného vraha k smrti, a že pak o tři roky později zvolila Hitlera hlavou státu. Film obecně trpí určitou sentimentální kauzální zákonitostí, která mi dost připomíná styl hudebních videí současného rockového stylu emo (zkratka za EMOcionální). (Mimo jiné například ZDE.) I zde nalézáme mladíka s havraními vlasy a očima, který se ohromeně rozhlíží, má velice seriózní záměry a jedná unáhleně, zatímco příliš nerozumí tomu, co se kolem něj děje. A co více, tento typ videa (který je tak charakteristicky neupřímný, že představuje takřka samostatný žánr) takřka vždy trpí opravdu nadměrným používáním filtrů a stylizace.

Recenzovaný film bez zjevného důvodu začíná v tyrkysové a purpurové barvě, snad 60% je ho natočeno nablízko s pozlátkovým efektem zdobícím pozadí. Film je natočen výhradně v odstínech šedé, modré a černé, což bylo v letech 1997-1998 tak módní, a proto nadužívané, že se od té doby nikdo neodvážil tuto paletu použít, pokud to není přímo odůvodněno významem filmu. Normal se zhlíží ve své stylizaci a všechno možné deformuje 'uměleckými' technikami, které jsou zřejmě nekoncepční a samoúčelné. Pokud právník vstupuje do budovy, buď ho vidíme v odrazu na karoserii auta, nebo je obklopen výše zmíněným třpytem, nebo opouští budovu a dramaticky se rozhlíží po obloze.

Když Kurtenova manželka odhalí všechny jeho vraždy, vidíme tváře všech žen, které zabil, promítnuté na povrch jejího těla. To bylo opravdu velmi pěkné, ale situace to ve skutečnosti neospravedlňovala. Vedle toho zde je řada velmi dobře známých klišé, jako vítr pohybující závěsy a zhášející svíci umístěnou před keramickými panenkami, a Kurtenovo zatčení: Sedí v první lavici v kostele, ze všech stran přibíhají vojáci, kteří na něj míří puškami. Nikdy nespatříme jeho tvář, kamera zůstává poblíž vojáků, nebo shlíží ze sborové galerie. Když Kurten konečně povstane, kamera zůstává těsně za jeho hlavou, zatímco pomalu zvedá ruce. Nakonec nevím, zda je to pouhá shoda náhod, že Ševčíkův Kurten (kterého hraje Milan Kňažko) co do vzhledu a vystupování podivně připomíná Hanibala Lectora v podání Anthonyho Hopkinse v Mlčení jehňátek Jonathana Demmeho.

Ve srovnání s přemýšlivým a promyšleným portrétem Lou Forda Caseyho Afflecka tento vrah vypadá spíše jako parodie sebe sama, a ne jako nějaký morální milník (třebaže jde o znamení zla). Postavy a přístup v tomto filmu (vyprávění příběhu z pohledu právníka, fiktivní přídavek k příběhu, jenž je jinak založen výlučně na reálných událostech) vzhled a obraznost jsou značně přehnané a nepřesvědčivé, a nebýt tragické hudby, sváděly by ke smíchu. Winterbottomův film naproti tomu nepřehání, spíše naopak. Proto je jeho sledování mnohem zajímavější, ale ani o neuspěl ve snaze ozřejmit to, oč šlo, a vypadá téměř jako pouhé další americké vyprávění o vrahovi.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 2.7. 2010