DALŠÍ NOVÉ ČESKÉ FILMY:

Ženský pohled na normalizaci a dnešní ztracení třicátníci

7. 7. 2010 / Jan Čulík

Pod poněkud ironickým názvem Zemský ráj to na pohled (2009) zfilmovala režisérka Irena Pavlásková na motivy románu Terezy Boučkové Indiánský běh (1991) historii rodinných příslušníků dramatika-disidenta Pavla Kohouta z hlediska jeho dospívající dcery Gábiny, od roku 1968 s těžištěm v sedmdesátých letech.

Tohle je typicky ženský film a je to velmi dobře. Ženy-režisérky v posledních letech v České republice vytvářejí ty nejlepší celovečerní hrané filmy. I Pavlásková prokázala pozoruhodnou schopnost empatie a dokázala vytvořit přesvědčivý obraz světa, jak musela vidět patnáctiletá Gábina, kterou kvůli jejímu "kontrarevolučnímu" otci nevzali ani na střední školu, přestože byl rozvedený s její matkou od její tří let a v podstatě se s ním nestýkala.

Pohled mladé Gábiny je oprávněně krutý. Pavel Kohout (ve filmu ve fiktivní verzi herec Hána) je ješitný, rozmazlený a sebestředný sobec. Neváhá do rodiny přivést svou novou, mladou manželku, a když se to jeho dvěma dospívajícím dcerám nelíbí, kritizuje matku, že je měla lépe vychovat. Když se celá rodina stává obětí útlaku komunistické policie, rozvedený otec-herec jim suverénně oznámí, že se za jejich útlak necítí být odpovědným.

Útlak komunistické státní policie je ve filmu sice drsný, ale spíš externí kolorit. Mladou Gábinu trápí spíš, že je opustil otec. Mnohé další rysy mezilidských vztahů jsou pozoruhodné, především všeobecná promiskuita. Poté, co se Gábinina matka rozejde s partnerem, s nímž měla poměr po odchodu otce obou dívek, namluví si kameramana z filmového štábu, kde pracovala, než jí to komunistický režim po roce 1970 znemožnil. Vůbec jí ale nevadí, že se o ni zároveň uchází ženatý disident-dramatik, který jí tvrdí, že on "žije v pravdě", protože o svých avantýrách informuje svou manželku, která je s nimi srozuměna.

V české filmografii existuje celá řada snímků z posledních cca deseti let, v nichž se tvůrci vracejí k invazi r. 1968 a počátku normalizace začátkem sedmdesátých let. Většinou režiséři třicátníci tu dobu vůbec neznají a jejich filmy jsou plné věcných chyb. V Pavláskové snímku se to skoro neděje: mohu svědčit, že její evokace pražské historie od r. 1968 je téměř stoprocentně autentická. Jen stará tramvaj číslo 9 neměla nikdy takový vlečňák, s jakým jezdí po Praze devítka v Pavláskové filmu a provolání "Všemu lidu Československé socialistické republiky" se vysílalo v noci z 20. na 21. srpna 1968, nikoliv pak už někdy dávno během dne 21. srpna dlouho poté, co už proběhly dramatické scény (požár, nájezd tanku do tramvaje) před pražským rozhlasem. Netuším, proč je pro filmaře tak těžké si uvědomit, že v Praze nebylo r. 1977 vůbec možné poslouchat Svobodnou Evropu, protože byla nesmírně silně rušena -- asi Pavlásková, pokud to vůbec zažila, Svobodnou Evropu nikdy neposlouchala. Až do podzimu 1988 nebylo možno slyšet vysílání Svobodné Evropy alespoň s určitou mírou rušiček v pozadí. Že by bylo opravdu tak těžké ten efekt namixovat?

Značným zklamáním byl první celovečerní film Jitky Rudolfové Zoufalci (2009) o šesti přibližně třicátnících, kteří nevědí co se svým životem, a tak se prostě jen bezcílně potloukají vztahy i životem obecně. Tenhle film působí téměř úplně dokumentárně; jenže ono nestačí prostě jen nastavit kameru "životu" a natočit svého druhu program typu Big Brother. Film musí mít také nějaký děj, nestačí jen pár hlášek, jimž se obecenstvo občas usměje. Právě děj je normálně u hraného filmu nositelem sémantického obsahu.

Naopak pozoruhodně dobrý byl film Dvojka režiséra Jaroslava Fuita (2009). Byl to také svým způsobem záznam rozpadu jednoho partnerského vztahu třicátnické dvojice, ale jaký rozdíl mezi tímto filmem a Zoufalci Rudolfové. Dvojka měla děj, napětí, i klaustrofobní prostřední neznámého a potenciálně nepřátelského Dánska.

Milenci Veronika a Michal, kteří jsou spolu "už pět let", a jejich vztah je tedy značně unavený, se vydají na dovolenou do Skandinávie. Michal je naprosto nepraktický, což se projeví především tím, že se nechá okrást při pokusu zamluvit si a zaplatit na internetu ubytování ve Skandinávii. Kromě toho je také nepříjemný a paranoidní -- prostě typický nepraktický, sebestředný muž, jaké nalezneme opět ve všech třech těchto nových českých filmech. Veronika ho už má dost a v Kodani se proti jeho vůli vydá do ulic; skončí v putyce, kde se opije s místními lidmi a utratí větší finanční částky z Michalovy kreditky. Seznámí se tam se záhadnou osobností, mladým dobrodruhem a -- jak se ukáže -- notorickým zlodějem a lhářem Šimonem, který se ve skutečnosti jmenuje Jirka. Dvojka se promění v trojku, paranoidní a nepříjemný Michal žárlí stále víc, až se Veronika s vetřelcem sblíží natolik, že s ním v severské chatě v pustině stráví noc. Film je velmi zralou psychologickou studií a scenérií připomíná v Británii velmi dobře známý skandinávský televizní seriál Wallander, často se odehrávající právě na takovýchto luxusních zapadlých chatách v pustině, takže divák každou chvíli očekává, že do chaty vstoupí zločinec a zastřelí hrdinku čistou ranou do čela. V českých filmech ovšem k takovémuto násilí většinou nedochází -- lidi jsou dezorientovaní, nespokojení se životem a bezradní, ale v nejlepším případě dokážou soupeři -- jako zde Michal Jirkovi -- jen vrazit pár facek.

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 7.7. 2010