Manažeři -- poučný film o americké hospodářské krizi

8. 7. 2010 / Jan Čulík

Mám pocit, že letos nějak nefungoval v Karlových Varech předvýběr filmů do hlavní soutěže. Snažím se kromě českých filmů chodit především na snímky vybrané pro hlavní soutěž, protože jsem se domníval, že by snad měly být nejlepší. Letos to ale tak úplně neplatí. Jistě, mezi dvanácti soutěžními filmy se vyskytuje i několik dobrých (určitě to není český film Tři sezóny v pekle, poněkud nedotažený portrét Egona Bondyho ze čtyřicátých a padesátých let; ve filmu přitom vůbec není vysvětleno, kdo hlavní hrdina je, recenze tohoto filmu v BL ZDE). Zejména je velmi dobře napsaný a natočený francouzský film Sladké zlo, o patnáctileté dívce, která se vetře do rodiny postaršího soudce, který, jak později vyjde najevo, nespravedlivě odsoudil do vězení její matku, a o katastrofě, která z toho postupem času vznikne.

Docela dobré byly španělský film Moskytiéra, o dočasném rozkladu manželské dvojice středního věku, či argentinský film Bratr a sestra také o dvou postarších lidech, případně kanadský snímek Truchlení pro Annu. Pozoruhodně špatný však byl zmatený a nudný polský film Matka Tereza od koček, český film Kuky se vrací byl infantilní, stejně tak belgicko-francouzsko-italský mystifikační nonsens, nenávistný a dětinský útok na americkou kinematografii Hitler v Hollywoodu a co do příběhu nevýrazný čínský film Diago, o obyvatelích portugalské kolonie Macao, znejistěných tím, že r. 1999 měla kolonie přejít pod čínskou správu.

Chápu, že Kuky se vrací se asi do soutěže dostal z nacionalistických důvodů, ale proč a jak tam byly vybrány naprosté nesmysly, jako je Matka Tereza od koček či Hitler v Hollywoodu, to je nepochopitelné.

Avšak kupodivu nakonec snad nejlepší byly vždycky filmy mimo soutěž. A s ulehčením a se zájmem jsem ve středu večer zhlédl dlouhý a velmi dobře natočený, napsaný i zahraný film amerického režiséra Johna Wellse Manažeři (The Company Men), 2010. Po všech těch zoufalých pokusech mladých českých tvůrců zaznamenávat "jen tak život" bezcílně světem jdoucích třicátníků (dalším z nich byl nevýrazný film Lištičky, a slovenských aupairkách v Dublinu) bylo osvěžením být svědkem toho, jak někdo (=John Wells) dokáže napsat a natočit příběh a jeho prostřednictvím výstižně a přesvědčivě informovat o současné situaci ve Spojených státech. Přece jenom Američani jsou při natočení tradičně koncipovaného příběhu asi opravdu nejlepší. Dobrá je ta anglosaská věcnost.

(Při té příležitosti mě napadá, jak je podivné, že každý konferenciér v Karlových Varech se snaží uvést film nějakou banální průpovídkou či anekdotou. Nikde jinde se to neděje. Z hlediska anglosaské věcnosti to působí docela trapně.)

Film Manažeři byl podle Wellsových slov, pronesených před promítáním, natočen loni v Bostonu uprostřed hospodářské krize. Snímek je doslova učebnicovým poučením o tom, jak drastické katastrofy v lidských situacích páchá současný kapitalismus. Svou velkou částí film The Company Men vlastně ukazuje, že se kapitalismus, určitě kapitalismus amerického stylu, dostal do slepé uličky, a není zřejmé, kam jít dál a co dál dělat.

Jenže, samozřejmě, tohle je komerční film, a tak ve svém závěru od drsné analýzy dnešní americké společnosti Wellsův film ucouvne a skončí sentimentálně, všechno v podstatě dobře dopadne, američtí lidé mají energii a odvahu a všechna protivenství nakonec překonají. Že je to falešný konec, je zřejmé.

Film nicméně doporučuju každému, kdo se k němu dostane. Nevím, zda přijde do distribuce v ČR, je možná pro to příliš podvratný, ukazuje drsné stránky kapitalismu zcela otevřeně. V Karlových Varech se promítala kopie bez českých titulků.

Film sleduje historii tří vysokých pracovníků jedné velké americké firmy, zabývající se dopravou a dopravní infrastrukturou (především stavbou lodí). Firma je v ekonomické krizi ve vážných potížích a aby vypadala dobře u akcionářů snaží se zvýšit hodnotu svých akcií drsným propouštěním lidí, mladých schopných manažerů, ale i lidí, včetně ředitelů, kteří ve firmě pracovali celý život a jsou těsně před důchodem.

Film naprosto jasně a otevřeně zaznamenává, že se podniky, které vyhazují takovýmto způsobem zaměstnance, v liché naději, že se jim snad aspoň o trochu tím zvýší ceny akcií (podle úvahy, že čím méně bude nutno platit zaměstnanců, tím víc peněz dostano akcionáři), a jejich ředitelé chovají naprosto neeticky. Ve filmu je to zdůrazněno mnohokrát. Stejně i to - že podobně jako například rektor Glasgow University - má ředitel firmy, která vyhazuje zaměstnance třistatřicetkrát vyšší plat než její řadový dělník. Skutečně je třistatřicetkrát výkonnější? ptá se jedna postava.

První je vyhozen komerční ředitel, jehož hraje mladý Ben Affleck. Před vyhozením má komerční ředitel plat kolem 160 000 dolarů ročně, žije v obrovském luxusním domě, jezdí drahým autem, atd., atd. Vyhození z práce na něho zprvu nemá vliv. Připomnělo mi to, jak Zdeněk Mlynář, vysoký šéf československé komunistické strany v šedesátých letech a autor Akčního programu KSČ v roce 1968, píše ve svých memoárech, že mu po vyhození z práce a ze strany začátkem sedmdesátých let trvalo asi dva roky, než mu konečně došlo, že už není komunistický papaláš a že už ani není ve straně, že se stal antikomunistickým disidentem, ani nevěděl jak. Mladému manažerovi, kterého hraje Ben Affleck, to trvá taky dost dlouho, než si uvědomí, že je nezaměstnaný.

A pak následují všechny ty známé úzkostné stavy, jaké v takových situacích vznikají. Dům i automobily je nutno prodat, členství v golfovém klubu je nutno zrušit, rodina se i s dětmi nastěhuje do dvou volných pokojů u rodičů. Hrdina po delší zoufalé neúspěšné snaze získat zaměstnání ve svém oboru obchodníka začne pracovat jako dělník na stavbě, kterou řídí bratr jeho manželky. Ten si tím utrhuje od huby, protože jeho firma musela cenu stavby podcenit, aby kontrakt vůbec dostala a nezkrachovala.

Jiný téměř šedesátiletý propuštěný ředitel spáchá sebevraždu.

Film obsahuje celou řadu velmi přesných a hlubokých postřehů. "Nejhorší je, že se vůbec nic nestalo, když mě vyhodili," říká ten ředitel, který posléze spáchá sebevraždu. "Noviny vycházejí dál, jako by se nechumelilo. Soused dál myje auto a seká trávník. Jen můj život skončil."

Na jiném místě se ve filmu hovoří o zaměstnanci telekomunikační společnosti, kterého vyhodili tři měsíce před tím, než měl získat firemní nárok na bezplatnou lékařskou péči po zbytek života. A hned poté ho znovu najali, ale za poloviční plat a bez jakýchkoliv sociálních požitků.

Lidi se takhle nemusejí chovat, argumentuje film.

Ale nakonec (skoro) všechno dobře dopadne -- film -- vzhledem k tomu, že například britský konzervativní deník Daily Telegraph publikuje v těchto dnech pochmurné ekonomické analýzy, že Amerika zapadla do krize hlubší než v třicátých letech -- nepřesvědčivě končí optimisticky. Ze tří vyhozených ředitelů, které film sleduje, dostane mladý obchodník, jehož hraje Ben Affleck, znovu místo, druhý ředitel je sice mrtvý, ale třetí se rozhodne v závěru filmu založit si vlastní nový podnik. Američané jsou neporazitelní, argumentuje komerčně a nepřesvědčivě v závěru tento film.

Zeptal jsem se na začátku diskuse po promítání filmu Johna Wellse, zda má film sentimentální závěr čistě z komerčních důvodů. Odpověděl, že tvůrci zvažovali různá řešení a že výrobní filmová firma chtěla něco dokonce ještě sentimentálnějšího: že by poslední záběr ukázal mladého Afflecka znovu první den v zaměstnání.

Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 8.7. 2010