Každý film je manipulace

9. 7. 2010 / Ema Čulík

Nedávno jsem napsala recenze na dva filmy Son of Babylon a Kawasakiho růže. Zdůraznila jsem, že bylo obtížné se na film Son of Babylon dívat, protože bylo tak zjevné, že jeho autoři se snažili diváka zmanipulovat, aby pociťoval s postavami filmu empatii. O Kawasakiho růži jsem napsala, že je to krásný film, že je citlivě napsaný a poctivý.

Jeden čtenář mi napsal, proč si nemyslím, že je i Hřebejkův film manipulativní.

An English version of this article is in CLICK HERE

Musím se přiznat, že jsem nad tím při sledování filmu Kawasakiho růže uvažovala, nejen proto, že Hřebejk rád v minulosti propadal sentimentalitě, a také proto, že mi občas přišlo, že je možná tento film až příliš dokonalý. Avšak, jak film pokračoval dál, snažila jsem se zkoumat tuto teorii. Všechno jsem zhodnotila pečlivě a zjistila jsem, že v tomu filmu nemůžu najít díry.

Nicméně, film Kawasakiho růže manipulativní je. Trochu. To je proto, že každý film je manipulativní. Filmař používá veškerých technik kinematografie -- kompozici, světlo, barvu, styl, střih, hudbu -- aby se divák cítil určitým způsobem. Vytváření atmosféry je manipulací emocí. Film by vás ale měl přimět k přemýšlení -- jinak nestojí za to se na něj dívat.

To, co odlišuje čistou manipulaci od mírné manipulace, která je přítomna v každém umění, je cíl a úmysl. Ve filmu Son of Babylon je zjevné, že režisér neměl přímou osobní vazbu na postavy, postav využíval k svému vyššímu cíli -- na stole před promítacím sálem čekala na podpis vycházejících diváků režisérova petice. Hřebejkův film nás nenutí, abychom udělali jednu konkrétní věc. Hřebejk zkoumá situaci, vznáší otázky o něčem, co lidé prožili. Ano, používá emocí, abychom se na situaci, kterou líčí, osobně podíleli, ale námět filmu je osobní, a tak jsou samozřejmě emoce velmi důležité. Kromě toho, "sentimentální" neznamená vždycky "manipulativní". Je rozdíl mezi tím, je-li něco vysoce emocionální a pomíjí-li to racionální část našeho mozku, a tím, když se film vědomě používá k tomu, aby se jím dosáhlo určitého konkrétního cíle.

Každý filmový tvůrce má k dispozici tytéž prostředky. To, zda je film upřímný, se pozná, jakým způsobem prioritizuje myšlenky a efekty. Al-Daradjiho chtěl zjevně především dosáhnout svých humanitárních cílů (což neodsuzuji) a to bylo pro něj důležitější než snaha vytvořit esteticky účinný (=krásný) film s příběhem, který působí pravdivě, má duchovní obsah a postavy, které divák shledá relevantními.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 9.7. 2010