Americká PROpaganda

10. 7. 2010

JU│ Pod tímto titulkem se Alexandr Chramčichin, známý ruský specialista na vojenskou problematiku, zabývá v Izvestijích problémy protiraketové obrany (označované zkratkou "PRO"). Uvádí, že v minulém roce se USA vzdaly plánů na rozmístění systémů strategické protiraketové obrany v Polsku a České republice. Dnes se rozvíjejí plány na rozmístění "omezené" PRO v Rumunsku a Bulharsku. Jejím útočným prostředkem se má stát pozemní varianta námořní antirakety "Standard SM-3". Zatím však taková pozemní varianta této rakety neexistuje, ale její sestrojení zjevně není problémem. Předpokládá se, že v budoucnu by systém PRO pokrýval celou Evropu.

Nelze však neuvést, že důvod pro vytvoření takového systému je ve skutečnosti velkou záhadou. Oficiální vysvětlení, že se vytváří jako protiváha íránské raketové hrozby, totiž nelze považovat za věrohodné. Technologická úroveň Íránu je velmi nízká. Tato země je sice světovým lídrem v těžbě ropy a zemního plynu, ale není schopna vlastními silami tyto práce zabezpečovat, stejně jako stavět rafinérie ropy. Výroba raket s dlouhým doletem a tím spíše jaderných hlavic pro tyto rakety je mnohem složitější než těžba ropy či výstavba rafinérií.

Je také nutno vidět, že sériová výroba těchto raket a bojových hlavic vyžaduje mnoho pokusů. Ovšem žádné takové pokusy s raketami, tím spíše jaderné pokusy nebyly zaznamenány. A nemělo by být nejmenších pochybností o tom, že první jaderný pokus v Íránu se stane důvodem k leteckému a jadernému napadení této země - za plné podpory USA - ze strany nejen Izraele, ale i dalších arabských zemí, které považují Írán za větší nebezpečí než Izrael.

Z těchto důvodů je možnost masové výroby raket středního doletu s jadernými hlavicemi v Íránu naprosto vyloučena. Všechna prohlášení íránských armádních představitelů o svých úspěších při výrobě nových raket nejsou ničím jiným než otevřeným blufováním. Všechno, co dosud Írán vytvořil, jsou jen špatné kopie starých sovětských, čínských a severokorejských taktických raket.

Íránské rakety Šaháb: Rakety tisíce a jedné nociPoznámka editora ŠOK: O tom, že vychloubání velitele íránských Revolučních gard brigádního generála Hussajna Salami či ministra obrany Mustafy Muhammada Nadžára patří ke stejnému typu komunikace jako pohádky krásné Šehrezády, jsem psal spolu s Lukášem Visingrem v roce 2007 v analýze íránského raketového programu s názvem "Šaháb - rakety tisíce a jedné noci" pro armádní technický magazín ATM 12/2007. V něm jsme vysvětlili zcela nad jinou pochybnost, že Írán doposud nepřekročil technologickou konstrukční bariéru účinnosti pohonných jednotek, jejichž výkresovou dokumentaci získal od Rusů v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století (kde už tehdy byla zastaralá...). Od prvních raket Šaháb odvozených od R-300, resp. SCUD-B se technologicky nic nezměnilo, jen velikost. "Utluščennyje charaktěristiky", jak vám řekne jakýkoliv letecký konstruktér, nejsou systémovým pokrokem, ale pouze přechodným, nouzovým řešením. Mechanické zvětšení konstrukce o deset či dvacet procent neřeší nárůst váhy a navazující osovou pevnost draku, neřeší limitující účinnost paliva a výkon konstrukčně zastaralého motoru, neřeší účinnost a přesnost ovládání. Za posledních deset let Írán vyvinul (a nebo získal, nejpravděpodobněji od Číňanů) plynové manévrovací trysky (a dostatečně citlivý ovládací systém pro ně). To je doposud největší úspěch, předváděný zahraničním médiím a vojenským specialistům v loňském roce na raketě s názvem Sadžíl 2, která se od původního řešení Šaháb 3B liší jen v tomto detailu. To, co je neotřesitelně známo, je fakt, že Írán se potýká s notorickou nespolehlivostí a nepřesností všech svých raket, takže jejich bojová hodnota může být sporná. Užitečná nosnost rakety, která by měla vynést jakoukoliv jadernou nálož 1. generace (a pokročilejší technologií Írán nebude disponovat ještě mnoho, mnoho let), je ovšem 900-1200 kg (užitečná nosnost rakety Šaháb 3A s teoretickým doletem pouhých 1300 km), což je oproti 150-600 kg posledního stupně Šaháb 3ER (schopného vynést teoreticky malou telekomunikační družici na nízkou orbitu) značný a nepřekonatelný rozdíl. Buď raketa ponese palivo (méně účinné, než je třeba), nebo užitečný náklad. Více paliva nést nemůže, protože by konstrukce draku neudržela jeho váhu. Nosič by s menším množstvím paliva teoreticky snad i mohl vynést náklad o váze jedné tuny na balistickou dráhu, ale ta by byla daleko, daleko kratší, než aby se dal nosič nazvat raketou dlouhého doletu... a byl tak nebezpečím pro kohokoliv jiného, než pro Izrael či Saúdskou Arábii. Alláh je nicméně velký, větší a ještě větší. Jako rakety Šaháb. Hlavně v představách amerických propagandistů z DIA a dolarů nenasytné Agentury pro protiraketovou obranu.

A dokonce - i kdyby se nějakým zázrakem podařilo Íránu vyrobit jaderné rakety s dalekým doletem a zahájit jejich sériovou výrobu, nelze pochopit, proč by měl zahájit raketový úder na Evropu. Hlavními cíli íránských raket by byly Izrael, Saúdská Arábie, možná Turecko, ale už vůbec ne Evropa.

V Rusku mimořádně populární verze, že USA chtějí PRO v Evropě vytvořit proti Rusku, je rovněž neobhajitelná. Dokonce ani strategické antirakety GBI, které měly být rozmístěny v Polsku, ani svými charakteristikami, ani svým zeměpisným umístěním ve vztahu k rozmístění našich strategických raket a pravděpodobné trajektorie jejich letu, nemohou být žádnou reálnou hrozbou ruským strategickým jaderným raketám. A to ještě více platí o antiraketách Standard SM-3, jejichž technicko taktická data jsou ještě horší a jsou umístěny jižněji. Ty nemají v souboji s ruskými strategickými raketami vůbec žádný význam.

Z vojenského hlediska je rozmístění systému PRO v Evropě naprosto nesmyslné. Tím více je ovšem důležité pochopit, proč vůbec na jeho rozmístění v Evropě Spojené státy pracují.

Jedním z vysvětlení jsou zájmy amerického vojensko-průmyslového komplexu. Nikdy nekončící výstavba systému PRO, který dosud reálně neexistuje, to je přece záruka trvalého a určitě ne právě špatného rozpočtového financování. Zda ten systém bude mít praktické použití je v dané situaci naprosto druhořadé.

Další vysvětlení ovšem dává daleko větší smysl. Výstavba evropské PRO je pro Washington čistě politickým projektem. To, že NATO prochází zřetelnou konceptuální krizí, je také očividné. Jeho protivník, kvůli němuž aliance vznikala, zanikl již před dvěma desetiletími. Rozšiřování NATO směrem na východ se již vyčerpalo a dnes přináší ještě více problémů než výhod. Válka v Afghánistánu demonstruje skandálně nízkou úroveň bojeschopnosti ozbrojených sil NATO a velmi vážně staví otázku o smyslu jeho další existence.

K tomu teď přistupují i další krácení vojenských rozpočtů vlivem ekonomické krize a také úsilí, sice pomalé, ale soustavné, o vytváření společných vojenských sil EU. Ve Washingtonu se vážně obávají – a nikoli bezdůvodně – že Evropané prostě odmítnou NATO ve prospěch menší a lacinější „euroarmády“. To by pak vedlo k úplné ztrátě americké kontroly nad Evropou. K tomu, aby k tomu nedošlo, byla vymyšlena PRO, která má „přivázat“ Evropu k Washingtonu. To, že neexistují žádné reálné hrozby, kvůli nimž by se stavěla, nemá v daných okolnostech vůbec žádný význam.

V poslední době Západ stále častěji a aktivněji zve Rusko k účasti na vytváření evropské PRO. Ovšem ve vazbě na to, co bylo řečeno výše, vzniká jediná a zásadní otázka – Proč je to potřeba? Zúčastnit se na však politickém projektu, jehož cílem je připoutání Evropy k USA, nemá Rusko zapotřebí, uzavírá svoji úvahu Chramčichin..

Американская ПРОпаганда ZDE

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 9.7. 2010