Vivat Roma! Aneb sem patřím, zde je mé místo!

9. 7. 2010 / Jan Paul

Tehdejší umělci, nad jejichž díly dnes stojíme s otevřenou pusou, to vůbec neměli jednoduché. Katolická církev, soustřeďující ve svých rukách nesmírné bohatství i veškerou moc, jim sice práci dala, ale i cenzurovala, a je s podivem, že i přes tento tlak dokázali ve svém díle vyjádřit to, co alespoň já obdivuji - lidský rozměr, identitu člověčenství. To je na jejich díle v pravdě Božské, a v tom ke mně z jejich díla Bůh promlouvá.

Papežství investovalo do umění, aby oslavilo Boha, a umělci oslavili především člověka jako dílo Boží. Je ironií, že dnes musíme prostát kilometrové fronty pod rozpáleným sluncem, abychom viděli jejich obrazy a sochy. Kvalita není snadno dostupná. Bohužel jsem neviděl v obrazárně Vatikánu Caravaggiovo Kladení do hrobu, obraz byl zapůjčený jinam, ale spatřil jsem v kostele San Luigi dei Francesi jeho velkou matoušovskou trilogii.

Než jsem do kostela vstoupil, obdaroval jsem mladou žebračku, a před Caravaggiovou trilogií kdosi vedle mne vhodil do automatu minci, aby rozsvícená světla dopadla na plátna, a odhalila z temnoty kostela zářivou krásu jeho obrazů. Tak mě napadla ta známá a zapomínaná věta : dáš, a dostaneš. Jen o kousek vedle visí v kostele San Agostino Caravaggiova madona z Loreta, dílo, před kterým bych mohl stát hodiny a hodiny, a stále bych se nemohl nabažit.

V Římě je čtyři sta kostelů zasvěcených převážně panně Marii, mariánský kult je v Itálii velmi silný, avšak každý z těch chrámů je něčím výjimečný. Architekturou a interiéry vlastně všechny, jen některé zdobí vrcholní tvůrci, ale v každém zbývajícím lze nalézt ta nejkvalitnější díla, byť o něco méně známých tvůrců. Zvláštní byl kontrast ticha kostelů skrývajících nezměrná bohatství a ruchu římských ulic, kde jsem se cítil tak přirozeně a volně.

Prožil jsem neuvěřitelné věci, třeba jsem mohl naslouchat nádhernému chorálu pěveckého sboru v jediném gotickém kostele Santa Maria Sopra Minerva, v jehož útrobách stojí vedle oltáře Michelangelův Vzkříšený Kristus. V bazilice San Silvestro in Capite jsem zase vstoupil do boční kaple, v níž plakala mladá dívka před sousoším Piety neznámého autora. Ohromila mě autenticita prožitku, hloubka bolesti, s jakou sdílela Ježíšovo utrpení, když hladila jeho k zemi visící paži.

Někdo by si pomyslel, vždyť je to jen socha, kus materiálu, nikoliv tělo mrtvého Krista, jen jeho napodobenina, ale to je právě to, že dílo může evokovat tak silný příběh, v němž můžeme být přítomni a v něm být účastni. Vždy mě bolí, když spatřím k zemi skloněného žebráka, jak své ruce rozprostírá na kamennou dlažbu. V nejkatoličtějším městě světa mě jejich přítomnost v ulicích zvlášť zaráží, a přesto mám s několika žebračkami mystické zážitky.

První jsem potkal v parku po cestě do Galleria Borghese, k zemi shrbená, šátkem zahalená a chromá stařenka držela v třesoucí se ruce plechový hrnek. Cinkala jím na dálku, a bylo v té tragické směšnosti cosi nesmírně silného. Když jsem k ní přistoupil, abych jí vhodil do hrnku mince, zvedla hlavu, a já jsem spatřil nádhernou tvář staré ženy, a veliké, stejně krásné oči, prosebně upřené do mých. Cítil jsem stejné pohnutí, jako když jsem hleděl na plátna Caravaggia.

Tak se mi v Římě propojovalo umění s životem a život s uměním. Druhou žebračku, ve tváři stejně nádhernou starou ženu, jsem potkal na cestě z Vatikánu. Protože jsem neměl drobné, šel jsem si rozměnit do nedalekého stánku s občerstvením, a když jsem se vrátil s darem, ona už na svém místě nebyla. Někdo by si pomyslel náhoda, jenomže já na náhody nevěřím. Když jsem kolem ní procházel, rozhodl jsem se jí pomoci, a právě té zkoušce jsem byl vystaven.

Možná bych už měl zmínit i to, za čím zřejmě přijíždějí turisté do Říma nejčastěji, pozůstatky antického světa, rozvaliny říše římské. Coloseum, Palatino, Forum romanum, Pantheon. Ano, Coloseum je kolosální, vše muselo být kolosální, i svatopetrský chrám je kolosální. V Římě se střetávají a prolínají dvě impéria, která po sobě zanechala zřetelné stopy, moc někdejšího mocného Říma a moc o pár staletí mocné katolické církve. Co z toho všeho zbylo?

Turismus. Davy procházející ulicemi a muzei, hledící na Řím přes display digitálního fotoaparátu. Mají co fotografovat, a mohou se dobře najíst, protože kuchyně i pohostinnost Italů je příslovečná. Jsou příjemní, otevření, bezprostřední, a radostní, ne jako my, zadumaní, mlčenliví, a občas i nesnášenliví. Římské noční ulice jsou plné zábavy, hudby, všeho možného i nemožného. Člověk má pocit že mu je dobře, že na chvilku zapomene.

Mě se zastavil čas před Michelangelovým Posledním soudem v Sixtinské kapli, kam jsem dokráčel propocený v kilometrovém zástupu chodbami muzeí Vatikánu, abych nakonec úzkou uličkou sestoupil hlemýždím krokem do prostoru kaple a zíral na vrcholné dílo renesance. Monumentální freska s vyobrazenými výjevy působí v příšeří kaple opravdu děsivě. A čas se mi zastavil i před Michelangelovou Pietou, hluboce jímavým dílem geniálního umělce.

Šel jsem mu vzdát hold, ale na právě probíhající mši mě bodyguard nechtěl vpustit. Do kteréhokoliv kostela na světě může kdokoliv vejít i při mši svaté. Nenechávám se odbýt, zde je mé místo, argumentuji, jsem křesťan, a sem patřím. Ne, kroutí stále hlavou, a tak jsem i bez jeho souhlasu vstoupil, a on nemohl dělat vůbec nic, aby nenarušil posvátnost liturgie. A tak český protestant v největším katolickém chrámu světa přijal svátost přijímání.

Vytisknout