Krize versus sociální práva

9. 7. 2010 / Karel Dolejší

Zpráva Social Watch 2009. Lidé na prvním místě. Ekumenická akademie, Praha 2009. ISBN 978-80-904405-2-4

Velmi stručně řečeno, moderní koncept sociálních práv je nejpůvodněji idealizací a víceméně deklaratorní kodifikací praxe sociálního státu.

Jako takový je na praxi tohoto dvou- či třígeneračního projektu centra moderního světového systému silně vázán a ani po oddělení od mateřského těla s ním nelze libovolně samostatně nakládat.

Nezhojené pupeční šňůry z dítěte visí leckde; ve výroční zprávě české sekce mezinárodní sítě Social Watch nazvané "Lidé na prvním místě" najdeme tu zřejmě nejnápadnější v příspěvku Marka Hrubce, který nese název Uznání práv chudých: mezinárodní a globální finanční regulace. Krvácející pupeční šňůra má podobu citace jednoho z klíčových dokumentů, Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech.

Zmíněný citát zní následovně:

...[uznává se] právo každého jednotlivce na přiměřenou životní úroveň pro něj, jeho rodinu, zahrnující v to dostatečnou výživu, šatstvo, bydlení, a na neustálé zlepšování životních podmínek (zvýraznil KD).

To co je zde citováno představuje jednoduše jistý neurčitý příslib. Ve svých důsledcích se kdysi reálně týkal širokých vrstev obyvatel jádrových oblastí světového systému, kterým byl výměnou za rezignaci na protisystémové politické aktivity přislíben stále rostoucí podíl na materiálních statcích v centru spotřebovávaných.

Pro obyvatele semiperiferních a periferních oblastí byly deklarace paktu v praxi ponejvíce šidítkem zakrývajícím skutečnost, že světové bohatství je rozdělováno extrémně nerovně nikoliv snad náhodou, ale v daných společenských podmínkách nutně.

Příslib pro nižší vrstvy v centru systému si pak podržel platnost jen potud, pokud systém mohl víceméně nepřetržitě exponenciálně expandovat, tzn. koneckonců, dokud mohl bezohledně plundrovat planetární ekosystém, aniž by ten ze své strany produkoval podstatná omezení a poruchy. A tento předpoklad v éře globální změny klimatu a ropného zlomu již neplatí.

***

Koncept sociálních práv je tedy dnes čímsi jako novorozencem, jehož matka (poválečný sociální stát) krátce po vzájemném oddělení umírá. Je možné, že nová bytost oddělení od těla, které ji vytvořilo a které jí až dosud poskytovalo výživu, přežije; ale jisté, natož pak samozřejmé, to není. Každopádně však nelze počítat s tím, že bude moci nadále čerpat potravu ze zasychajících pupečních šňůr.

Klíčovým problémem v nadcházející éře nedostatku bude rozdělování, nebo - chcete-li vznešeněji - distributivní spravedlnost. Společnosti, které mohly do jisté míry věrohodně slibovat nepřetržitý růst bohatství, mohly také tolerovat extrémní společenské nerovnosti, neboť vždy existovala alespoň teoretická naděje, že i situace těch nejhůře postavených se postupně pomalu zlepší. Nárazem na meze růstu ovšem tato chabá naděje ztrácí veškeré zbytky své věrohodnosti.

Spolu s nadějí odvozenou od ekonomického růstu je třeba opustit i příslib neustálého zlepšování životních podmínek.

Na přelidněné konečné planetě musíme zcela logicky uplatňovat jinou univerzální definici důstojného života než neustálé zlepšování materiálních životních podmínek. Pokud se tato změna během éry rozkladu národních (a tedy i sociálních...) států odrazí také v konceptu sociálních práv, má novorozenec jistou šanci vést úspěšný samostatný život. V opačném případě nelze čekat nic jiného, než že zahyne společně s tělem, v němž a z nějž vyrostl.

***

V úvodních statích zprávy Social Watch z pera Roberta Bissia je jednak vysvětleno, co je účelem zprávy - nikoliv "čistý výzkum" pro hierarchicky uspořádané instituce, ale "zúčastněné pozorování" zdola - jednak lze zhuštěně zjistit, v čem konkrétně spočívají některé dopady hospodářské krize na sociální práva. To je v ČR mimořádně důležité přinejmenším proto, že v hlavních médiích se o těchto záležitostech lze dočíst velmi zřídka. A čtenář se dozví nejen to, že například v Beninu státní programy oživení ekonomiky soupeří s chudými o nedostatkový stavební materiál, nebo že krize v mnoha zemích disproporčně zasáhla ženy. Zjistí také, že i v tzv. vyspělých zemích opět vznikly rozsáhlé skupiny lidí, které mají problém i s pouhým zajišťováním základních potravin, nebo že po započtení osob vypadávajících ze statistik by se česká míra nezaměstnanosti ve skutečnosti zvýšila možná až o 50%. "Dobrá zpráva" z Chile může být velice zajímavá pro budoucí české důchodce, neboť konstatuje, že soukromé důchodové fondy - které mají být největšími vítězi chystané české důchodové reformy - zde díky krizi a riskantním investicím od roku 2008 přišly o 27 miliard dolarů, neboli o více jak čtvrtinu veškerých rezerv...

V oddílu tematických článků nalezneme sondy autorek z Kanady, Srbska, Bulharska a Subsaharské Afriky věnované dopadu finační krize na postavení žen (snad zde jen poněkud chybí protichůdné zprávy z USA...); v dalších příspěvcích jsou stručně prozkoumány krize způsobená růstem cen potravin, otázky sociální spravedlnosti spojené s problematikou globální změny klimatu, dopady krize v nejméně rozvinutých zemích a již zmíněná problematika uznání práv chudých.

Další oddíl obsahuje dvacet vybraných národních zpráv Social Watch; zde se omezím na českou, neboť celkové hodnocení situace a vývojových trendů v ČR v roce 2009 zpracované českou pobočkou se retrospektivně ukazuje jako velice přesné.

Česká zpráva připomíná nejprve památný novoroční projev prezidenta Klause v roce 2008, v němž bylo řečeno, že žijeme v nejlepším období českých dějin; o jedenáct měsíců později dosáhl propad výroby v českém průmyslu historického rekordu a byl celkově pátý nejhorší v EU. Daňová reforma spočívající v nižším daňovém zatížení vrstev s vyššími příjmy a zvýšení spotřebních daní zasáhla především vícečlenné domácnosti; ještě před tím, než se projevila světová ekonomická krize, vzrostly spotřebitelské ceny v ČR kvůli daňové zátěži o 6,3%. Dochází k poklesu reálných mezd, každá druhá menší nebo střední firma propouští, zkracuje úvazky, nebo se k tomu chystá. Státními orgány oficiálně schvalované zadlužování domácností (dávno před zavedením školného a dalším zpoplatněním zdravotnictví) přesáhlo hodnotu jednoho bilionu korun. Úroky v některých případech dosahují i 50% ročně.

Privatizace zdravotnictví v ČR se dosti problamatickým způsobem účastní koncern Agel, který v některých regionech získává víceméně monopolní postavení a jsou doloženy případy jeho zneužívání. Přebytky na účtech zdravotních pojišťoven sice dosahují výše 1/5 plateb pojištěnců, nicméně zdravotnický personál je placen špatně a hromadně odchází, nejčastěji do zahraničí; výdaje na zdravotnictví v roce 2008 klesly pod 7% HDP, což představuje jeden z nejnižších údajů v rámci EU. Celkově krize asymetricky dopadá hlavně na osoby sociálně vyloučené, menšiny a ženy (zejména matky s nízkými příjmy a matky-migrantky).

Ministerstvo práce a sociálních věcí vyloučilo ze seznamu potenciálních žadatelů o granty šmahem všechny feministické organizace, protože "Projekty nemohou mít politický charakter"... Program Česko proti chudobě byl zase vyloučen z tendru britského vládního Know How Fundu kvůli kritice programů tzv. strukturálního přizpůsobení, kterou potenciální donor objevil v jeho materiálech. Na druhé straně ale ministerstvo zahraničí v rámci klesající rozvojové asistence bez problémů financuje politicky zaujatý program "transformační spolupráce" v bývalých svazových republikách SSSR či na Kubě; výběrové řízení v roce 2008 bylo neveřejné a na programu se podílejí zahraniční instituce jako například National Endowment for Democracy, jejíž spojení s americkým State Departmentem a politikou změny režimů prostřednictvím "barevných revolucí" je veřejným tajemstvím.

Poslední věta české národní zprávy Social Watch situaci výstižně shrnuje slovy: "Demokracie v České republice se dostala do slepé uličky."

Závěrečný oddíl české verze souhrnné výroční zprávy je věnován metodologii jejího zpracování; zájemce o podrobnosti odkazuji na samotnou zprávu, případně na text, v němž jsem se této metodologii věnoval dříve - ZDE.

Zprávu Social Watch Lidé na prvním místě, kterou zpracoval redakční tým vedený Tomášem Tožičkou, se vyplatí mít po ruce vždy, kdykoliv narazíme na účelová propagandistická tvrzení typu "globální ekonomickou krizi způsobil příliš štědrý sociální stát a přemíra regulace". Na řadě míst přesvědčivě vyvrací v ČR zavedenou mediální mytologii, která obviňuje z vyvolání krize každého, jen ne její skutečné původce.

Kompletní text zprávy na stránkách Ekumenické akademie ZDE

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 9.7. 2010