"Hlavy do písku!" aneb Poučení z poučení

12. 7. 2010 / Karel Dolejší

Přemysl Janýr kriticky zhodnotil článek Václava Bělohradského v Právu analyzující výsledky voleb. (Janýr ovšem odkazuje na výrazně krácenou verzi; kompletní Bělohradského text je k dispozici například ZDE.)

Nemohu než souhlasit s Janýrovou námitkou, že vtěsnávat vše do dvojhodnotového pravolevého dělení - zejména ovšem tam, kde jde spíše o demonstrativní přihlášení se k "církvi pravé" než o reálné rozdíly v politických programech - je vyloženě nešťastné. Názornou ukázkou nepoužitelnosti podobného filtru je ale koneckonců i sám Bělohradský, z jehož "modrého období" nám zůstala například kniha Kapitalismus a občanské ctnosti či spoluatorství někdejšího politického programu ODS.

Právě proto se domnívám, že podsouvat zrovna Bělohradskému zaslepenost pravolevým dělením je mimořádně nevěrohodné.

A zde je možno pokračovat výčtem některých vážných nepřesností obsažených v Janýrově kritice Bělohradského. Předně: sociálno, respektive politika sociálního státu, se na Západě dostala do sotva řešitelných ekonomických problémů již dávno před pádem 'komunismu' - nejpozději od konce 70. let - s tím, jak se poválečný model hospodářského rozvoje Západu demograficky, environmentálně a hospodářsky (zejména kvůli změněnému chování nadnárodních investorů) vyčerpával. Janýrův ideologizující pohled, který zaměňuje specificky postkomunistické "přilepení" všeho levicového ke 'komunismu' za skutečné, podstatně hlubší příčiny úpadku stran Socialistické internacionály, je dnes už prostě těžké jakkoliv pochopit. Že jsou věci podstatně složitější ukázala dokonce i českému čtenáři už stařičká a velice uměřená kniha Ralfa Dahrendorfa.

Jestliže krize tradiční reformistické levice vyrostla především z faktu, že kapitalismus svým vývojem během třiceti tučných poválečných let vyčerpal a přerostl regulační rámec národního státu a ponechal jen mizivý prostor pro další sociálně orientované politické reformy, pak prakticky o tomtéž lze hovořit i u většiny tradičních evropských konzervativních stran, které postupně tak či onak, v té či oné míře, akceptovaly neoliberální ekonomický program. To se v plné míře týká i české politické scény, na níž "liberální konzervativismus", Mladí konzervativci atd., jsou přítomni již od samotného počátku 90. let. Koneckonců i samotný nástup Petra Nečase do čela ODS představoval výrazné vítězství jejího konzervativního křídla.

Proti Janýrově snaze zkonstruovat pozoru údajně hodný rozdíl mezi TOP 09 a ODS prostřednictvím polarity konzervativní-liberální je brutální výrok jistého pražského aktivisty, jehož politicky korektní verze by zněla "TOP 09 je nový veřejný dům se starým personálem", sám o sobě pozoruhodným příkladem politické analýzy, která se nespokojuje pouze s tím, co leží na samotném povrchu věcí a co je z marketingových důvodů vystavováno na odiv. Přidržme se chvíli zmíněné metafory a dodejme, že pokud někdo s vážnou tváří tvrdí, že v novém veřejném domě očekával přítomnost asketických řádových sester, je buď neuvěřitelný pokrytec, nebo osoba naprosto nesvéprávná. A s TOP 09 se to nemá jinak: Miroslav Kalousek sliboval před volbami napravit potíže, které padají z valné části na jeho hlavu. Hodlá toho dosáhnout s pomocí neoliberálního ekonomického programu. Změna veškerá žádná, a pokud vůbec, tedy pouze ve stylu "vezmi větší kladivo". Komu nedochází absurdita čachrování s politickými logy, zatímco v politické praxi v podstatných věcech přetrvává neochvějná kontinuita, není žádnou nadějí české demokracie, ale jednoduše hlupákem, který chce být klamán.

Nástup nové vlády okamžitě doprovázejí takové věci jako omezení účasti občanských sdružení ve správních řízeních, projekt revize zákoníku práce, plány na přizpůsobení ministerstva životního prostředí požadavkům ministerstva průmyslu a obchodu atd. Je tedy otázka, proč bychom měli tradiční havlózní ideologickou ambaláž TOP 09 v podobě mávání heslem "Občanská společnost" brát vážně déle než nějakých pět vteřin. Reálný prostor pro občanské aktivity se navzdory hezkým řečičkám jednoznačně zužuje - a to v takovém měřítku, že bychom v porevolučních dobách sotva nalezli nějaký precedent. Nynější propagandistické manévry TOP 09 vůči zájmové alianci ČEZ-ODS, jejichž cílem vůbec není posílení občanského sektoru, ale vytlačení ODS z pozice dominantní pravicové strany, jsou naprosto nevěrohodné a málokdo z těch, kdo skutečné občanské aktivity v ČR pozoruje zblízka, o tom má vůbec nějaké pochybnosti.

Janýr má ovšem pravdu v tom, že strana Věci veřejné se v době předvolební definovala jako strana občanské společnosti - totiž do jisté míry. Hlídky "proti asociálům" v pražských ulicích, odkoukané od ultrapravicové Dělnické strany, do takto vymezeného portfolia témat totiž rozhodně nepatří - ale ty také Janýr zřejmě přehlédl... A jak se ukazuje, moc nyní VV chutná natolik, že se postupně vzdávají jednoho programového bodu za druhým, takže už nehledě na teoretických sto dnů hájení stihly získat výmluvnou přezdívku Kecy veřejné. Mohli bychom ovšem vyslovit zajímavou hypotézu, že agenda VV tuto nepovedenou stranu přežije a po historickém znemožnění jedné extenze soukromé bezpečnostní agentury bude působit i nadále. Jenže pokud zde může být jistým vodítkem osud předchozí partaje na jedno použití, to jest Strany zelených, na jejím příkladě lze snadno ukázat, jak se Bursíkovi v rekordně krátkém čase podařilo kromě předpokoje své ložnice skrz naskrz zprofanovat také celou agendu. V tomto směru tedy vyhlídky příliš slibně nevypadají; spíše se zdá, že každá nová ersatznaděje české politiky prostě disponuje pro voliče jen dočasně atraktivním vymezením vůči konkurentům, které odchází na smetiště dějin spolu s ní.

Podle Bělohradského je možno z výsledků květnových voleb odvodit pět důležitých poučení: Že "české veřejné mínění lze manipulovat jednoduchými mediálními strategiemi"; prosadil se "lůzovitý politický diskurz, který čas od času v české politické kultuře získává hegemonii", a to tentokrát v podobě dryáčnického antikomunismu; volby "se odehrávaly ve znamení třídního boje naruby, boje proti chudým a slabým, proti státnímu příspěvku rodičkám, proti pracujícím, kteří svými požadavky "připravují krach státu", proti právu na "bezplatnou" lékařskou péči"; "Lidé jsou nespokojeni s tím, jak funguje kapitalismus, ale nemají odvahu vidět, že kapitalismus jinak fungovat nemůže"; a konečně je indikována všeobecná "nepozornost k podstatnému". Proti těmto závěrům Janýr namítá, že se Bělohradský údajně nechal chytit do pasti pravolevého dělení, načež bere zavděk antikvovaným Peroutkou a pouhou pěnou volební propagandy vládních stran, kterou (raději?) neanalyzuje.

Ponechávám na laskavé úvaze čtenáře, aby si sám odpověděl na otázku, které výše zmíněné Bělohradského body lze vztáhnout i na názory Přemysla Janýra.

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 12.7. 2010