STŘEDEČNÍ KRITICKÝ BLOC-NOTES:

Slovanská epopej, Apoteóza lásky a Zatmění

14. 7. 2010 / Josef Brož

Ironie. Mám rád ironii, protože není prvoplánová. Vždy se za ní skrývá i význam, tu větší-tu menší, rozhodně to ale není vždy stejné. Občas mi někdo říká, že jsem sarkastický. Tomu se snad budeme moci věnovat příště. Nemám ale rád ironii, jejímž jediným významem je dát najevo, že rozumím některým věcem lépe než ostatní. Tomu se totiž jinak říká: arogance. Zde bude řeč o něčem jiném...

Cesta, výstava / Moravský Krumlov, Slovanská epopej. Zítra bude naposledy možné vidět Slovanskou epopej, vrcholné a největší dílo slovutného malíře Alfonse Muchy (1860-1939) v místě, kde bylo k vidění od roku 1963. Zítra ho zabalí a povezou do Prahy. Končí tak patrně poslední díl v dlouhotrvajícím zápasu, který Moravský Krumlov nemohl vyhrát. Troufám si tvrdit, že Muchovo dílo je jakýmsi zvláštním způsobem v českém kontextu spíše trpěno a většina intelektuální obce ho považuje patrně za nějakého geniálního kýčaře, jehož je nutné povinně přijmout.

V tomto duchu se nedávno o Slovanské epopeji rozepsal od svého pražského redakčního stolu, byť deklarovaný Sokolovák, vedoucí kulturní rubriky Lidových novin Jiří Peňás, ZDE.

Hlavní ironický Peňásův šleh se týká Muchova blouznění o Slovanstvu, které tu autor nazývá "vyvolené plémě" a Muchův styl (poté, co vysvětlí, že se francouzsky čte: "myša" -- ne, takto se opravdu nečte!), dokonce "velkolepým anachronismem". Pokud se dotyčný někdy v Moravském Krumlově zastavil (ale autor těchto řádek, který uplynulý víkend Moravský Krumlov navštívil, tu nebude ironizovat ve stejném stylu, že tomu patrně nikdy u vedoucího Peňáse nebylo), musel být překvapen zejména silným patriotismem, s jakým Moravané vnímají tuto loupež na svém krajanovi -- Mucha pochází z nedalekých Ivančic...

Možná by vedoucí Peňás zmírnil svůj ironický osten o tom, co dnes pro někoho znamená slovanský odkaz, a možná by si měl nalistovat některý ten ročník od citovaného Karla Havlíčka Borovského, jehož nejznámější časopis se jmenoval, hádejte! -- ano, Slovan. A možná by také nenapsal, že Mucha své dílo považoval za "chef d'ouvre", když i jen letmým pohledem do slovníku i jako nefrancouzštináři zjistíte, že tu nejde o nějakého "otevřeného vedoucího", nýbrž o chef-d'œuvre, tedy mistrovské dílo.

Spor o to, zda své dílo, které maloval dlouhých 18 let, Alfons Mucha Praze odkázal osobně nebo tak učinil smluvně jeho mecenáš Charles Crane, či nakolik jsou transparentní vztahy mezi Muchovou nadací a lichtenštejnským knížectvím (proč tu vedoucí necituje žádného historika umění, který by to řekl naplno, jak to je? nebo se stále totalitně bojí odhalit?); jde tu o velký spletenec dědictví a majetko-právní různice, které tu nerozpleteme.

Měli bychom ale zcela vážně umět vzdát hold malíři a dekoratérovi, který je nejznámějším tvůrcem, a přestat se už konečně smát sami sobě. Po ivančickém rodáku zbude v Moravském Krumlově možná ještě nějaký čas poutač u silnice a název hotelu, pojmenovaném po vrcholném dílu: Epopej. "Budeme si muset tu Epopej sami namalovat," pravila hořce paní v recepci hotelu. Krve by se u mne při těch slovech nedořezal.

Výstava / Apoteóza lásky. Muchovský osten se do mne zasekl, i šel jsem se tedy podívat hned v úterý po příjezdu z Moravského Krumlova do pražského Obecního domu, kde Muchova nadace (to je ten vedoucím Peňásem tolik zneuznávaný John Mucha, protože nepokrevní a vůbec) zorganizovala expozici k výročí narození tvůrce. Bude to v polovině července už 150 let, co se narodil. K tomuto výročí připravila japonská kurátorka Tomoko Sato výstavu, jejíž tisková zpráva je ZDE. Je to výstava putovní a další místa jsou: Kutná Hora, Ostrava, Liberec, Plzeň...

Viděl jsem za poslední roky několik výstav, a toto není nejlepší, jistě. Psal jsem například o té vídeňské, ZDE, ale i o té brněnské, ZDE. Ta současná pražská nabízí velmi přiměřenou měrou to, co se o umělci Alfonsi Muchovi obvykle dozvíme: úvodní video obrací starou slámu, ale fotografie potěší. Ve Vídni například nebyly. Jen nevím, které to jsou, co ještě nebyly vystaveny. Místo Slovanské epopeje si můžete koupit kalendář na rok 2011 -- se Slovanskou epopejí. Nekoupil jsem si nic -- manažer ale personálu vysvětloval v mé přítomnosti, co mají prodávat.

Chvílemi to dokonce působí jako PR na přestěhování Slovanské epopeje -- ale protože víme, že pražský magistrát Johna Muchu právě nebere, vypadá to jako nějaká nová válka nové frakce. Moc tomu nerozumím. Obdivuji ale bojovníky prohraných válek, naprosto neironicky. Opravdu by mne ale zajímalo, kde nakonec Galerie hl. města Prahy vystaví to, co uloupila Moravanův v Moravském Krumlově. Prý bude nejprve výstavka ve Veletržním paláci u nesmrtelného a všemi režimy prošlého Milana Knížáka...

Pokud vím, tak John Mucha chtěl nějaký speciální pavilón -- kdepak bude? Na Letné? Jistě nám o tom něco brzy řeknou, zatím ale neřekli...

Film / Zatmění. Bylo by to vlastně velmi smutné středeční povzdechnutí, kdybych se tu nezmínil o jednom zážitku, kterého se mi dostalo s filmem Zatmění (The Twilight Saga: Eclipse, 2010). Nejsem ani puberťák, ani cynik -- doufám. Ale Zatmění, poslední z opusu o vlkodlacích a upírech, kterak to kdysi napsala americká spisovatelka Stephenie Meyerová, na mne zanechal stopy. Nikoliv ovšem na krku, ale doslova v duši. Tenhle opus pro děti školou povinné je totiž naprosto rafinovanou hrou s city a pocity, bez ironie.

Kino se chvílemi smálo, chvíli plakalo -- a příběh aristokratického upíra Edwarda (Robert Pattinson) a jeho Belly (Kristen Stewartová) doslova prožívalo. Její tápání, její nerovnováhu mezi teplem plebejského vlkodlaka zosobněného Jacobem (Taylor Lautner) a upírem (viz výše) bralo s velkým nadhledem. Marketingová produkce, kterak to celé distribuční společnost SPI prezentuje s velkým nasazením, se prostě sama velmi úspěšně dostala do zcela nového kontextu. Můžeme se tomu smát, protože je to prostě velmi průhledné, můžeme plakat, protože nás už nic nezaujme, ale nelze to ignorovat. Nebo ano?

Slovutná kritička Mirka Spáčilová v Mladé frontě Dnes se tomu ironicky vysmála, ZDE. Film je do 12 let nepřístupný. Možná by stálo za to, aby nebyl přístupný i okoralým, sarkastickým veteránům pera, kteří už necítí nic než únavu nad tím, že po deseti minutách musejí zívat -- přesto odcházejí jenom největší cynici. Sám jsem to prostě nedokázal. Mimochodem, kdo se z vás se kdy cítil jako vlkodlak, nebo upír? Ne, tohle není úvaha o stavu kritického myšlení, tohle je úvaha, která si říká o to, že člověk může být člověku vlkem, nebo upírem.

Není to vlastně ten vážný význam filmu, který natočil režisér zapomenutelného jména? Jmenuje se totiž David Slade. Myslel jsem, že z tohoto jména (bez ironie) udělám nějakou pointu, ale nějak nevím. V češtině je to něco jako... křída. Nebo údolí. Tak nevím.

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 14.7. 2010