K roku 1968

16. 7. 2010 / Jiří Jírovec

Obavy z nespokojenosti některých států Varšavské smlouvy s Pražským jarem pochopitelně existovaly. Viz Šimek a Grosman: "Já jsem osobně rád, že jsou Rusové tady. Alespoň se v noci nebudím hrůzou, že sem vlítnou". Československá veřejnost ale podlehla sebeklamu a věřila, že jsme to Rusům "osladili", tím, že jsme, tedy Dubčekovo vedení, je ignorovali. Heslo "Jsme s vámi, buďte s námi" možná tehdejší papaláše hladilo jejich ego, ale neproměnilo se v umění diplomacie.

O pozadí mezinárodních politických jednání, která 21. srpnu předcházela, píše docela zajímavě Lubomír Štrougal ve svých pamětech. Podle něj byla Varšavská smlouva dosti nejednotná pokud šlo o vojenský zákrok - a to nejen mezi jednotlivými státy (jestřáby údajně byli Ulbricht a Gomulka, kdežto spřízněnou holubicí maďarský Kádár), ale i uvnitř Politbyra KSSS, kde Brežněv byl dlouho nerozhodný.

Podle Štrougala byl viníkem nerozhodný Dubček, který nebyl schopen splnit žádné sliby, které při jednáních dal. Štrougal rovněž zmiňuje asi 13-ti hodinový rozhovor, který měl Dubček s Kádárem. Pozoruhodné je rovněž jeho konstatování, že kdyby Dubčekovo vedení bývalo jelo na schůzku do Varšavy, bylo by našlo atmosféru českému vývoji daleko příznivější, než očekávalo.

Debaty o tom, zda se Dolejší mýlí víc než Čulík a co kdy říkala nějaká babička, jsou krajně nepodstatné. Pražské jaro se vytrácí do minulosti a zůstává zajímavé především proto, že socialismus byl schopen evoluce s lidskou tváří a mohl být nevítanou protiváhou kapitalismu s tváří nelidskou. Noví,(zase prorežimní) historici nestojí o bádání, která by mohla, pánbůh uchovej, naznačit, že úspěch byl skoro na dosah ruky. A tak se archivy asi těžko někdy otevřou.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 16.7. 2010