Uribe nebo Santos, USA nebo Brazílie, Serra nebo Rousseff - to je, oč tu běží

27. 7. 2010 / Karel Dolejší

Realita bývá zpravidla otevřena více možnostem než jen jedné. Namísto kategorických soudů o tom, co se v důsledku současné krize mezi Kolumbií a Venezuelou musí stát, či naopak co je údajně zaručeně vyloučeno, se podívejme na to, co je v samotném regionu hodnoceno jako reálné nebo nereálné, a jaké jsou na stránkách Britských listů dosud neprozkoumané zájmy jednotlivých stran, které do vyostřeného diplomatického konfliktu prokazatelně vstoupily.

Ve Venezuele vesměs převládá názor, že rozdíl mezi dosluhujícím kolumbijským prezidentem Uribem, který svým čtvrtečním protichavezovským apelem na Organizaci amerických států současnou krizi spustil, a jeho brzkým nástupcem Santosem, je asi stejný rozdíl jako mezi figurami známými coby "zlý policajt" a "hodný policajt". V této perspektivě se ale nezdá moc pravděpodobné, že by krize mohla eskalovat: Až Uribe přestane pouštět hrůzu, nastoupí zkrátka Santos a začne se lísat, jak bylo předem domluveno.

Leč v samotné Kolumbii převládá názor jiný. Zde se řada analytiků domnívá, že rozdíl mezi protivenezuelským Uribem a jeho mnohem smířlivějším nástupcem není něčím hraným nebo zkonstruovaným, ale zakládá se na silné Uribeho antipatii k ochotě bývalého ministra obrany a budoucího prezidenta nabídnout Chavezovi pragmatickou dohodu o vyřešení vzájemných vztahů. Něco takového je prý pro nesmiřitelného Uribeho osobní urážkou. Pokud platí tato verze, není ovšem vyloučeno, že se Uribe ještě před odchodem z úřadu 7. srpna pokusí Santosovi pořádně zavařit. A to by mohlo případně vést i k ozbrojenému incidentu s předem nejasnými důsledky. Analytici společnosti Jane's sice tvrdí, že ani jedna z obou zemí není po doktrinální ani materiální stránce adekvátně připravena na konflikt vysoké intenzity, zároveň však nevylučují, že by Uribeho lidé mohli přece jen "natruc" podniknout letecké útoky na venezuelské území a tím situaci dosti pravděpodobně dostat mimo kontrolu.

Jak bylo zřejmé již z prvních zpráv, Uribeho vláda se obrátila primárně na Organizaci amerických států (OAS) sídlící ve Washingtonu, v níž mají významný vliv Spojené státy, a pokusila se svého sponzora do celé věci zaangažovat. Nakolik se to podařilo nebo nepodařilo, je zatím předčasné soudit: Úřad Hillary Clintonové vydal vyjádření jasně stranící Kolumbii, ale zatím se nezdá, že by po této linii probíhaly nějaké další aktivity, přinejmenším nikoliv diplomatického charakteru. Latinskoamerické státy v čele s Brazílií se navíc usilovně snaží udržet Velkého bratra mimo hru a řešit spor na platformě Unie jihoamerických národů (UNASUR), jejímž členem USA nejsou. Druhá otázka tedy zní, zda se konflikt podaří diplomaticky vyřešit v rámci UNASURu a potvrdit tak soběstačnost regionálních struktur. To si totiž USA zrovna přát nemusejí - a dost možná, že si to nebude přát ani Uribe.

Celá záležitost není nevýznamná ani z hlediska možného výsledku brazilských prezidentských voleb. Ty se mají konat zhruba za čtvrt roku - a odcházející prezident Luiz Inácio Lula da Silva již mnoho měsíců tvrdě pracuje na tom, aby pomohl vyhrát své zvolené nástupkyni Dilmě Rousseff. Na pokusu o předání charismatu pracuje dokonce tak tvrdě, že už byl několikrát nařčen z porušení volebního zákona. Přesto průzkumy ukazují, že Rouseff a jejího pravicového konkurenta Serru dělí pouze několik procent voličských preferencí, a po většinu času navíc vede Serra. A co čert nechce: Jedním z propagandistických kladiv, kterými opozice odcházejícího prezidenta i jeho chráněnkyni soustavně mlátí po hlavě, je obvinění z kolaborace s nebezpečným venezuelským prezidentem Hugem Chavezem. Zdá se, že volby by nakonec mohli rozhodnout "měkcí" voliči, kteří budou hlasovat podle momentální situace. Vypuknutí bratrovražedné války v sousedství, kterému by odcházející Lula nezabránil, by mohlo vrhnout stín na tolik hýčkaný obraz Brazílie coby stále důležitější a uznávanější regionální mocnosti, a tím Lulově chráněnkyni významně uškodit.

Lulovi spolupracovníci - včetně těch "dobře informovaných" - tedy rozhodně nemají zájem na tom, aby se válka slov mezi Bogotou a Caracasem změnila ve válku skutečnou. Jenže Lulova Brazílie není v této hře ani náhodou jediným hráčem - a dost možná, že nakonec nebude ani hráčem nejsilnějším...

Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 27.7. 2010