Jak už dnes víme, Lovins se naprosto zmýlil - hybridní automobily představují možná 5% současného vozového parku v USA, a můžete si prohlédnout každý autosalón v Severní Americe, aniž byste narazili na vůz poháněný palivovými články - a je Andrewsovou zásluhou, že na tuto skutečnost Lovinse včas upozornil. Co dělá Lovinsovu falešnou předpověď o to více fascinující je fakt, že nikdy neexistovala významná šance na její naplnění, z důvodů stejně předvídatelných jako pragmatických. Hybridní auta mohou být provozně levnější, ale jsou o mnoho dražší než běžné vozy; auta na palivové články, i když by pravděpodobně mohly být vyráběny za cenu více konkurenceschopnou, by mohla s běžnými vozy soutěžit jen tehdy, pokud by někdo investoval miliardy dolarů do infrastruktury, která by jim poskytovala vodíkové palivo. V obou případech ekonomie znemožňuje, aby každý z těchto typů aut letos představoval více než jen symbolický zlomek automobilů ve Spojených státech, a totéž způsobuje, že šance, že by tyto modely mohly být mnohem populárnější v roce 2020 nebo 2030, nebo v jakémkoliv dalším roce, nebude o mnoho větší.

Tyto konkrétní důvody lze vhodně shrnout pod obecnější závěr, který zní, že halasný optimismus ohledně technologií, které dosud neopustily rýsovací prkna, není vhodnou reakcí na krizi hrozící reálnému světu. To je závěr, který stojí za to udržet v paměti, protože halasný optimismus právě teď sílí, zejména, ačkoliv nikoliv výlučně, v hnutí ropného zlomu. Zmiňte se o tom, že průmyslová společnost se nachází v hlubokých problémech zejména v důsledku naprosté závislosti na rychle vyčerpávaných fosilních palivech, a můžete se spolehnout na příval tvrzení, že Bussardovy reaktory, bionafta z řas, čtvrtá generace štěpných jaderných elektráren, nebo jakýkoliv v současné době populární deus ex machina, se objeví právě včas, aby nás zachránil.

Jednou z věcí, k nimž je třeba se dopracovat, aby naše nesnáze dávaly smysl, je skutečnost, že k tomuhle nikdy nedojde. Některé z důvodů, proč se tak nestane, se případ od případu liší, i když všechny příklady, které jsem právě předložil, sdílejí společnou obtíž ochromujících problémů v oblasti čisté energie. Každý pokus o řešení ve velkém měřítku v tomto bodě křivky poklesu musí čelit dalšímu předvídatelnému problému, který byl prodiskutován již v roce 1973 v Mezích růstu: Jakmile průmyslová civilizace narazí na tvrdé planetární limity, jako je tomu nyní, přebytky zdrojů, které by mohly dovolit řešení ve velkém měřítku, jsou již plně vázány na uspokojování stávajících naléhavých potřeb, a nemohou být využity v nových projektech jakéhokoli rozsahu bez toho, aby způsobily ochromující dezorganizaci hospodářství a společnosti, které jsou i bez toho pod vážným tlakem.

Zelené kouzelnictví rozvíjené v těchto příspěvcích se tedy snaží vypracovat odpovědi na krizi naší doby, které neignorují předvídatelné dopady této krize. Z tohoto důvodu nebudeme zkoumat ten druh nedotaženého imaginativního softwaru, který dnes vyplňuje tolik diskusí o energetické budoucnosti. Místo toho osnovy, které mám na mysli, začínají dostatečně jasným uchopením ekologie, aby došlo k pochopení kouzelnictví, které následuje - a pak přejdeme k praktickým metodám, které se osvědčily v reálném světě a mohou být předloženy k použití bez obrovských sum peněz nebo bez složité technologie. To se může zdát staromódní a nezajímavé, ale takové je zkrátka riziko, jež je tento arcidruid ochoten na sebe vzít; abychom se vrátili ke známé metafoře, pokud vaše loď narazila na skálu a nabírá vodu, rozdávání plovacích vest a spouštění záchranných člunů je daleko méně inovativní a vzrušující, než sedět a mluvit o nějakém úžasně kreativním novém způsobu, jak zachránit lidi z potápějící se lodi - je ale také o dost pravděpodobnější, že právě takto zachráníte lidské životy.

To vše představuje vhodný prolog k hlavnímu tématu tohoto příspěvku. Minulý týden jsme mluvili o energii a prozkoumali způsob, jak termodynamické zákony určují, co můžete nebo nemůžete dělat s energií, která prochází každým fyzickým systémem. Je snadné učinit energii zajímavou, protože je zde vždy vášnivá naděje, kterou si všichni uchováváme od dětství, že by něco mohlo jednoho rána naráz samo rozpadnout na cimprcampr. I když k tomu nedojde, sledovat energii, jak si razí cestu jednotlivými úrovněmi koncentrace až k odpadnímu teplu je vzrušující, většinou z téhož důvodu, proč vzrušuje pohled na stříbrnou kuličku odrážející se od nárazníků hracího automatu.

Tento týden je tomu jinak. Tentokrát budeme mluvit o hmotě, druhém ze tří faktorů, které se pohybují všemi přírodními systémy - a hmota se dotýká jiné dětské vášně, kterou se většině z nás nějak podaří přerůst: Vášni pro bláto. Hmota je bahnitá. Neumí se chovat. Nedělá to, co jí řeknete. Jak jste zjistili někdy kolem dvou let, ke svému nevýslovnému potěšení a k nepříjemné únavě vaší matky, bahno se dostane všude, zvláště když na ně dupnete. Většina lidí to objeví v dětství a pak stráví zbytek života snahou na to zapomenout, a jeden ze způsobů, jak to zapomínají v moderních průmyslových kulturách, je předstírat, že se hmota chová jako energie.

Vezměte kousek papíru a tužku a ukážu vám, jak to funguje. V horní části papíru nakreslete obrázek Santa Clause na saních obklopeného obrovskou hromadou dárků, a nadepište ho "nekonečné materiální zdroje." Ve středu nakreslete obrázek, kde sedíte na hromadě spotřebního zboží; přidejte trochu jiskřivého prachu, také proto, že budeme předstírat (jako v moderních průmyslových společnostech), že zboží se tam nějak dostalo, aniž by proto někdo musel pracovat šestnáct hodin denně v manufaktuře Třetího světa. Dole na okraj papíru nakreslete nějakou opravdu exotickou architekturu s oznámením místní obchodní komory: "Vítejte do Pryč." Víte, Pryč - to je tajemné místo, kde nikdo nikdy nebyl, ale kam věci mizejí, když už je nechcete mít kolem sebe. Nyní nakreslete šipku od Santy k vám, a další od vás do Pryč.

Připadá vám ten obrázek povědomý? Měl by. Je to stejný vzor jako velmi jednoduchý diagram toku energie, jaký jste načrtli minule, se Santou jako zdrojem energie a Pryč na místě rozptýlené tepelné energie pozadí, kde všechno končí. Takové schéma funguje dobře v případě energie. Nefunguje však ani za mák u jakékoliv hmotné substance, nicméně právě tak se lidé v moderních průmyslových společnostech naučili o hmotě přemýšlet.

Poté, co jste nakreslili tento diagram, bych vás - coby protijed vůči zmíněnému myšlenkovému návyku - rád přiměl, abyste papír zmačkali a zahodili přes celou místnost. Bylo by to užitečné zejména v případě, že je s vámi v místnosti váš Punťa a rozhodne se, že jste mu právě hodili míč, který má chytit, a dychtivě přinese diagram zpět, když ho předtím hravě rozkousal a zredukoval ho tak na slinami nasáklou kaši. V okamžiku, kdy se setkáte s jeho důvěřivým pohledem a pokusíte se rozhodnout, zda je obtížnější zajít pro skutečný míč na hraní, nebo vzít tekoucí objekt, který byl kdysi výkresem, a otřít z ruky několik lžic psích slin, pochopíte jedno z velkých tajemství zeleného kouzelnictví: Hmota se pohybuje v cyklech, a zejména tehdy, když o to v nejmenším nestojíte.

Toto tajemství je velmi důležité mít na paměti. V době, kdy jsem chodil do školy, se firemní publikace snažily odvrátit příliv lidové nespokojenosti s tím, co se děje na americkém životním prostředí, úhledným malým sloganem: "Řešením znečištění je rozptýlení." To bylo naprosto špatně, a protože se tento slogan až příliš často dostal do praxe, někteří lidé, a mnohem větší počet jiných živých bytostí, skončili jednoduše mrtví. Zřeďte environmentální toxin jak chcete, a je sázkou na jistotu, že potravinový řetězec ho pro vás někde zpátky zkoncentruje a naservíruje na talíř k snídani. Je těžké vymyslet něco více zředěného než prach obsahující stroncium 90, který byl vyvržen do horních vrstev atmosféry během jaderného testování a roztroušen po celém světě vysokoatmosférickým prouděním; ani to nezabránilo tomu, aby se v nebezpečných koncentracích objevil v kravském mléce, a krátce potom i v kostech dětí.

Podobné potíže doprovázejí klam, že můžeme něco umístit zcela mimo biosféru a dosáhnout toho, aby to tam zůstalo. Zastánci jaderné energie, kteří se problému radioaktivního odpadu jednoduše zcela nevyhýbají, s ním zacházejí jako s vedlejším problémem. Není to vedlejší problém; je to nejdůležitější z půl tuctu katastrofálních chyb v ošuntělé fantazii 50. let o neomezené jaderné energii, kterou menšina z nás stále ještě bere vážně. Štěpný jaderný reaktor, každý štěpný jaderný reaktor, produkuje odpad tak smrtící, že musí být izolován od zbytku toho, co existuje, po dobu čtvrt milionu let - to je padesátkrát tak dlouho než doba, o níž máme historické záznamy. Teoreticky je izolace vysoce radioaktivního jaderného odpadu možná; stejně tak je teoreticky možné těžit ropu v hlubokých vodách bez výbuchu vrtné plošiny, bez toho, aby jedenáct mužů vyletělo do povětří, a bez zaplavení Mexického zálivu desítkami milionů galonů surové ropy.

Naproti tomu v reálném světě je jisté, že pokud se něco může pokazit, dříve nebo později se to pokazí. I přes nejlepší úmysly a ta nejoptimističtější gesta za sto let, nebo za tisíc, nebo za deset tisíc, v důsledku nehody nebo zlomyslnosti nebo naprosté paličatosti přírody, dojde k tomu, že toxický odpad unikne do biosféry, a jakmile se tak stane, kdokoliv a cokoliv, co přijde do styku i s několika miligramy, bude trpět bolestivým a zdlouhavým umíráním. Čím více jaderné energie vyrábíme, tím více těchto hrůzných darů nashromáždíme pro budoucí pokolení. Pokud jeden ze základních pojmů etiky říká, že každý by měl přenechat svět těm, kdo přijdou po něm, coby místo o něco lepší než předtím, pak musí existovat nějaká zlatá medaile za sobeckou zhoubnost pojetí, podle nějž kvůli tomu, abychom poháněli naši současnou civilizaci o trochu déle, máme právo zkrátit a zbídačit život lidem, jejichž vzdálení předkové se dosud ani nenarodili.

Tento extrémní případ ilustruje základní pravidlo zeleného kouzelnictví: Neexistuje žádné takové místo jako Pryč. Můžete vyhazovat věci z předních dveří, jak chcete, ale budou se nevyhnutelně točit v kruhu, a zatímco se nedíváte, přiklusají k vám po zadním schodišti. Je v tom hodně mysticismu, když se dnes hovoří o tom, jak úžasné je, že se vesmír pohybuje v cyklech; je pravda, že hmota se pohybuje v cyklech, i když energie a informace obecně ne, ale není to vždy zrovna nádherné. Pokud znáte chování hmoty a práci s ní, můžete s ní dokázat některé působivé věci, zatímco sleduje své cykly; ale pokud na ni nedáváte dobrý pozor, může vás stejně snadno překvapit zezadu a nandat vám to.

Trik, jak dosáhnout toho, aby hmota cirkulovala způsobem, jenž je pro vás užitečný, má dvě části. První polovina je v tom, zjistit všechny možné způsoby, jak by hmota mohla obíhat; druhá spočívá v tom ujistit se, že zatímco prochází těmito trajektoriemi, prodělává transformace dostatečně významné na to, aby se stala neškodnou. Doufám, že neurazím něčí jemnocit, když zde použiji jako příklad lidské výkaly. Způsob, jakým se ve většině amerických komunit vypořádáváme s výkaly, je upřímně řečeno vysloveně bizarní; vyprazdňujeme se do čerstvé pitné vody, proboha, a pak splachujeme potrubím, aniž bychom alespoň pomysleli na to, kde to končí. Většinou odpad odchází do řeky, jezera nebo oceánu, a i po čištění odpadních vod si můžete být jisti, že většina toho, co je ve vaší stolici, se chystá přistát v biosféře, tak jak je, protože rozmíchání výkalů ve vodě a poté přidání trochy chlóru výsledný nepořádek podstatně nezmění.

Vezměte alternativu v podobě kompostovacího WC a zahrady za domem. Místo toho, abyste potápěli výkaly do pitné vody, krmíte jimi hladové termofilní bakterie. Když jsou bakterie s prací hotovy, můžete přidat výsledek do hlavního kompostu, kde živí různorodější ekosystém mikrobů, červů, hmyzu, hub a podobně. Když jsme hotovi i s tímhle, zakopete kompletně transformovaný kompost do vaší zahrady a půdní organismy a kořeny rostlin ve vaší zahradě se na něm pomějí. Když sklidíte kukuřičný klas, část živin se do něj dostala z vašeho záchodu, ale nemusíte se proto obávat. Patogenní bakterie, které činí výkaly pro člověka nebezpečnými a které vyrostly v chráněném prostředí vašich střev, v darwinovském prostředí kompostovacího záchoda dlouho nepřežijí, a s posledními opozdilci se vypořádá ještě nemilosrdnější ekosystém kompostu.

Stejně tak nepoživatelné části zeleniny lze přidávat do kompostu nebo, ještě lépe, krmit jimi slepice či králíky, jejichž výkaly mohou být pak přidány do kompostu, takže rostlinní škůdci a choroby mají méně příležitostí vrátit se v cyklu zpět k rostlinám v zahradě. Můžete zapojit další části vašeho komunálního odpadu do stejného cyklu; nebo alternativně, pokud potřebujete některé části izolovat - například, když je někdo v domě nemocný a vy nechcete vracet jeho odpad do zahradní zeminy, nebo chcete-li shromáždit a soustředit moč coby bohatý zdroj hnojiva - můžete vytvořit cyklus, který samostatně pokračuje v jiném směru, a podřídit ho odlišným transformacím, takže to, co se cyklem vrací zpátky k vám, je zdrojem spíše než problémem.

Tato logika může být použita na každou část práce zeleného čaroděje. Ne vše lze však tímto způsobem transformovat; jednou ze základních hranic přiměřené technologie je ve skutečnosti hranice mezi záležitostmi, jež můžete změnit pomocí nástrojů, které máte po ruce, a těmi, které takto změnit nemůžete - a pokud něco nelze změnit v něco bezpečného, je především špatný nápad to vůbec produkovat. Je to opravdu jednoduché. Takže, mí čarodějovi učni, máte tři mystické maximy ke kontemplaci:

• Hmota se pohybuje v cyklech, zejména, pokud o to nestojíte;
• Neexistuje žádné takové místo jako "Pryč";
• Pokud se vám něco nedaří transformovat, neprodukujte to.

Kromě toho - jako domácí úkol pro tento týden - bych rád požádal ty z mých čtenářů, kteří sledují projekt zeleného kouzelnictví, aby nahradili dužinatou hmotu, kterou Punťa posledních patnáct minut žvýkal, něčím méně mokrým a určitějším. Vezměte jednu hmotnou položku nebo látku, které se v současné době zbavujete, a zjistěte, tak přesně, jak je to jen možné, kam se vlastně poděje poté, co přestane být vaším majetkem. Nepodvádějte sami sebe vyběrem něčeho, co už znáte, a nespokojujte se s abstrakcemi; s internetem na dosah ruky vyžaduje jen skromné množství práce, abychom zjistili, která skládka se musí vyrovnat s vašimi odpadky, které řeka se musí vyrovnat s vaší odpadní vodou, a tak dále. Vaším konečným cílem je sledovat zvolenou položku nebo látku celou cestu zpět k vašim vlastním dveřím - například sledováním vašich plastových lahví na konkrétní skládku, polymerizátorů v lahvích do podzemních vod v určitém údolí, podzemní vody do konkrétní řeky a řeky do konkrétních pobřežních vod, kde místní rybářská flotila loví čerstvé tresky, které budete mít k večeři.

Může to být znepokojující zážitek. Omlouvám se za to, ale nedá se nic dělat. Jednou z mála účinných protilátek proti halasnému optimismu kritizovanému v úvodu tohoto příspěvku, a ještě jiným způsobem o něco později, je strávit nějaký čas zápasením s blátivými, hmatatelnými podrobnostmi našich kolektivních nesnází. Pokud má vaše kouzelnictví spočívat v něčem více než v zaklínadlech, díky nimž se lidé lépe cítí, zatímco jejich společnost dál spotřebovává svou vlastní budoucnost, je třeba proniknout k jádru problému - nejprve v mysli, pak i rukama. Další kousek základní teorie budeme sledovat příští týden - předtím, než přistoupíme k prvním aplikovaným projektům.

Článek v angličtině: ZDE