Vzhledem k zálibě Vladimíra Wagnera v empirii kladu nejprve naprosto jednoduchou empirickou otázku: Kde se na této planetě nachází jedno jediné dlouhodobě testované konečné úložiště vyhořelého jaderného odpadu? (Ať už budeme vyhořelé palivo z reaktorů přepracovávat, nebo ne, nakonec bude nutno nepoužitelný jaderný odpad uložit a izolovat od biosféry na čtvrt milionu let.)

Aby bylo jasno: Nedovolávám se přednášky o tom, že takové úložiště ještě dlouho nebude třeba, ani tvrzení, že se na něm usilovně pracuje. Na perpetuu mobile se, pokud vím, usilovně pracuje již nejméně od renesance, a samo o sobě to o jeho možné existenci ještě nic nedokazuje.

Druhá otázka bude poněkud teoretičtější, ale vzhledem k fyzikálním znalostem pana Wagnera - který proto vůbec nepotřebuje studovat nějaké irelevantní systematické ekology - bude jistě zodpovězena velice snadno: Jakou část z celkového příkonu slunečního záření na Zemi, který se odhaduje na 1,473.10¹⁸ kWh/rok, by mohlo lidstvo ještě spotřebovat pro sebe, aniž by se v důsledku energetického stresu funkčně rozpadly některé vitální podpůrné ekosystémy (zajišťující například dýchatelnost vzduchu...), bez nichž lidstvo na této planetě nepřežije?

V současnosti totiž žijeme z akumulovaných produktů minulé fotosyntézy v podobě fosilních paliv, a navzdory masivnímu zatlačování přirozených ekosystémů jsme je ještě zatím (s výjimkou zemědělské produkce) nemuseli v masivním měřítku obírat o energii, kterou dostávají ze Slunce. To se ale v době postfosilní bude muset velice razantně změnit, jestliže by lidstvo chtělo pokračovat v dosavadní ekonomické expanzi.

Poctivá odpověď na tyto dvě otázky by mohla naznačit leccos o tom, jak je to vlastně s delíriem jaderného fyzika.