Šlechta a šlechetnost není nutně jenom o výsadách a ekonomické moci. Již od renesance (Baldassare Castiglione) nebo ještě dříve se vedly v Evropě diskuze o šlechetnosti jako něčem, co člověk musí v sobě vypěstovat a na sobě vydobýt a co je v zásadě možné dosáhnout každému bez ohledu na jeho rodový původ.

Ideál urozenosti krve měl v Evropě navíc vždy silnou protiváhu v ideálu křesťanském, kdy jsou si všichni lidé před Bohem rovni a kdy apoštolové stejně jako Kristus a mnoho svatých byli úplně obyčejní lidé z nejnižších vrstev (to je ostatně motiv, díky němuž se v Evropě mohl narodit i socialismus a celá levicová agenda).

Nemyslím si, že zrovna dnes je čas bojovat proti šlechtě a církvi, spíše je podle mého názoru čas hledat něco hodnotného v těch starých tradicích (jistěže i proti tomu, jak by někteří šlechtici či preláti chtěli pojímat sami sebe), co by mohlo být protiváhou stádovité demokracie, jejíž konformity a lhostejnosti se tak děsil i její největší obhájce aristokrat Tocqueville.

Řeknu to ještě jinak: když v rozhovoru (v čase 5:14), nazývá Maria Callas režiséra Luchina Viscontiho, který pocházel ze staré milánské aristokracie, "hrabě Visconti", míní tím návrat ke šlechtickým výsadám a zrušení občanského principu rovnosti před zákonem? To by mohl předpokládat asi jenom blázen.

Visconti je ostatně dokonalým příkladem avantgardní šlechty, která prosazovala v zásadě levicové vidění světa spojené se silným důrazem na umění a autentický životní prožitek (podobně jako jiný italský režisér Piere Paolo Pasolini, který byl pro svou veřejně přiznávanou sexuální orientaci na muže vyloučen z komunistické strany, byl i Visconti homosexuál).

Cituji požadavky na ideálního šlechtice té doby:

"In the Middle Ages, the perfect gentleman had been a chivalrous knight who distinguished himself by his prowess on the battlefield. Castiglione's book changed that; now the perfect gentleman had to also have a classical education in Greek and Latin letters as well. The Ciceronian humanist ideal of the perfect orator (which Cicero called "the honest man"), on which The Courtier is based, prescribes for the orator an active political life of service to country whether in war or peace. Since republics were dying out when Castiglione wrote, this meant in practice that the perfect gentleman had to win the respect and friendship of his peers and of a ruler, i.e., be a courtier, so as to be able to offer valuable assistance and advice on how to rule the city. To do this, he must be accomplished -- in sports, telling jokes, fighting, poetry, music, drawing, and even dancing -- but not too much. To his moral elegance (his personal goodness) must be added the spiritual elegance conferred by familiarity with good literature (i.e., the humanities, including history). He must excel in all without apparent effort and make everything look easy. In a famous passage, Lodovico da Canossa explains "the mysterious source of courtly gracefulness, the quality which makes the courtier seem a natural nobleman": sprezzatura. Theoretically, noble birth is not necessary and anyone can be a perfect courtier, even if lowly born; but in practice, it is easier if one is born into a distinguished family. In any case, the ideal courtier should be able to speak appropriately with people of all stations in life. Ideally, the courtier should be young, about twenty-seven at least mentally, but should give the appearance of being graver and more thoughtful than his years. To do this he should wear subdued rather than bright colors, though in general attire he should follow the prevalent customs of his surroundings."

"Ve středověku byl perfektním gentlemanem odvážný rytíř, který proslul svými schopnostmi na bojišti. Castiglioneho kniha to změnila; teď už musel mít perfektní gentleman i klasické vzdělání v řecké a latinské literatuře. Cicerónský humanistický ideál dokonalého řečníka (jehož Cicero nazýval "poctivým mužem"), na němž je založen Dvořan, požaduje, aby vedl řečník aktivní politický život služby své zemi, ať ve válce či v míru. Protože v době, kdy psal Castiglione, republiky odumíraly, v praxi to znamenalo, že perfektní gentleman si musel vydobýt respekt a přátelství svých současníků a vládce, tedy musel být dvořanem, aby byl schopen nabídnout cenou pomoc a rady jak vládnout městu. Proto musel být všestranně schopný a vzdělaný - ve sportu, při vtipkování, při boji, v poezii, v hudbě, v kreslení a dokonce i při tanci - ale ne příliš. K jeho morální eleganci (jeho osobní dobrotě) musela být přidána duchovní elegance, vzniklá jeho znalostí dobré literatury (tedy humanitních věd, včetně historie). Musel vynikat, aniž by se o to zjevně snažil a všechno, co dělal, muselo vypadat lehce. Ve slavné pasáží vysvětluje Lodovico da Canossa "onen záhadný zdroj dvorské vznešenosti, ona vlastnost, která způsobuje, že se dvořan zdá být přirozeným šlechticem" - sprezzatura. Teoreticky není podmínkou šlechtický původ a dokonalým dvořanem může být každý, i když má původ nízký; v praxi je lehčí, když se člověk narodil do významné rodiny. V každém případě musí být ideální dvořan schopen vhodným způsobem mluvit s lidmi na všech společenských úrovních. Ideálně má být dvořan mladý, asi sedmadvacetiletý, alespoň duševně, ale měl by budit dojem, že je vážnější a přemýšlivější, než kolik má let. Pro má nosit nevýrazné a nikoliv křiklavé barvy, i když ve všeobecném způsobu oblékání by měl následovat převládající zvyklosti svého okolí."