Chesterton určitě představuje velmi inteligentní kritiku modernismu, jehož je sám plodem, leč kdyby on byl zakladatelem církve, tato církev by byla všechno jiné, jen ne křesťanská. Já bych „chestertonismus“ přirovnal k římskému státnímu náboženství, které se muselo ctít a udržovat jen z politických a společenských důvodů. Kristus a sv. Pavel jsou z tohoto pohledu nebezpeční blouznivci.

Proto lze také dobře pochopit, proč Joch v odpovědi na první otázku rozhovoru zdůrazňuje, že smyslem lidských práv je ochrana lidí před státem nebo před lynčovaním lůzou. Jak by se při takovém výroku zděsili všichni zakladatelé této vznešené myšlenky, která stojí na křesťanském přesvědčení o nekonečné důstojnosti každé lidské osoby! Jak by se zděsil Burke i von Hayek, pro něž je právo mnohem více než mechanismus zkonstruovaný za nějakým účelem. Právo definuje určitý způsob, jímž společnost porozuměla sama sobě. Lidská práva v tom smyslu jsou práva lidských osob ve společnosti a společnost je mnohem bohatší struktura s mnoha dalšími ohroženími pro důstojnost lidské osoby, než je pouze stát nebo lynčující lůza. Joch má jistě pravdu v tom, že lidská práva jsou práva lidí jako osob a nikoli jako skupin. Je však zřejmé, že určité skupiny nepožívají stejnou důstojnost v lidské společnosti jako jiné, že tyto skupiny jsou nějakým způsobem hendikepované, a jak roste míra naší kultivovanosti, roste i míra rozhořčení nad jejich společensky předurčeným údělem. Je např. chyba společnosti, že se vozíčkář nemůže volně pohybovat bezbariérovým prostorem, protože takový prostor společnost nevybudovala. Je stejně tak chyba společnosti, že děti z chudých a zaostalých, zvláště romských rodin, jsou odsouzeny k chudobě a zaostalosti, protože je společnost posílá do zvláštních škol a nepomáhá jim překonat jejich hendikep. To, že nám na důstojnosti lidské osoby záleží opravdu aktivně, nikoli jen pasivně, v jochovském smyslu, umožnilo dějiny moderního pokroku a emancipace.

V rozhovoru Joch obhajuje aristotelské pojetí homosexuality jako „úchylky“ jako svůj osobní filozofický názor. K tomu je třeba říci dvojí. V Aristotelově době byla homosexualita vesměs normální a jeho učitel Platón homosexuální lásku stavěl nad tu heterosexuální. Do roviny něčeho úchylného se homosexualita dostala až s křesťanstvím a Joch by měl mluvit spíše než o aristotelském o tomistickém pojetí homosexuality (učení sv. Tomáše Akvinského mj. hlásá i popravování kacířů). Krom toho musím zmínit, že od doby Aristotela a sv. Tomáše přírodní věda, medicína i filozofie zaznamenaly jistý vývoj. Např. už jsme pochopili, že masturbace není něco fatálně nezdravého. Jestliže se Joch jako absolvent studia medicíny hlásí ke středověkému pojetí homosexuality jako úchylky, je to skandální. K přemýšlení nad pojetím lidské přirozenosti bych mu radil načíst moderní filozofii (třeba Rortyho) nebo moderní vědu (vynikající je např. The Oxford Handbook of Evolutionary Psychology z roku 2007). V těchto oblastech zastarávají rychle názory pouhých 100 let staré, natož staré pár tisíciletí. Je s podivem, že to Joch nechápe.

Zajímavým tématem rozhovoru je i Jochovo zaujetí tím, kdo má kolik dětí a jak jsou konzervativní rodiny lepší v tom, že mají více dětí. Je jistě velkým tématem naší doby to, že nás ubývá a že evropskou civilizaci čekají problémy s populačním úbytkem. Celosvětově však lidstva výrazně přibývá, a to zejména v chudých zemích. Naším úkolem pro udržení západní civilizace je mnohem spíše umožnit blahobyt pro většinu lidí této planety a vtáhnout je do našeho civilizačního kontextu, aby se podíleli na vývoji a rozvoji, než nějak uměle zvyšovat plodnost zde v Evropě. Problémem planety je přílišná dynamika populačního růstu, nedostatek vody a zdrojů, velká ekologická rizika spojená s globálním zvyšováním životní úrovně klasickými technologiemi. Evropská civilizace nikdy nestála na plodnosti, ale na expanzi technologií a vědění, schopnosti řešit problémy včetně těch, které sama vyvolává, a to je základní předpoklad její udržitelnosti. Potřebujeme dát vzdělání chudým a zanedbaným lidem, ale nikoli zakonzervované vzdělání, nýbrž takové, s nímž lze opravdu ve světě obstát. Je třeba obrovský nevyužitý potenciál zubožených dětí, dětí z dětských domovů, dětí z ulice, dětských vojáků proměnit v zisk pro globální společnost. Mezi nimi mohou být géniové, kteří posunou vývoj značně dopředu a umožní nám řešit naše nejhorší problémy. Je otázka, jestli by k něčemu takovému dokázal děti vychovat a pozvednout Roman Joch.

Honzejk chválí Jocha za jeho vzdělanost a inspirativnost. Svědčí to o Honzejkově vlastní nevzdělanosti, že když se před ním někdo otře o Filozofa (jak nazývá Aristotela sv. Tomáš), padne z toho na zadek a přijde mu to exotické. Ano, v českých luzích a hájích je Joch, navzdory své nevzdělanosti, již stále dokola předvádí, velmi vzdělaný. Většina českých intelektuálů, o novinářích nemluvě, totiž Aristotela ani moderní světovou filozofii nečetla a nemá žádný přehled. Pár filozofů, kteří zase znají Aristotela, nerozumí moderní vědě.

Trochu se mi líbí, jak se dále v rozhovoru Joch zastává středověku. U nás v Česku panuje komunistické pojetí středověku i u mladých lidí, jak jsem se přesvědčil v esejích svých studentů. Středověk opravdu nebyl dobou temna a mnoho nejlepšího ze současnosti, včetně univerzit nebo idejí přirozeného práva (odkud vznikla idea lidských práv), má své kořeny tam. Joch dále mluví o svém pojetí víry, která žádnou vírou není. Pro něj prostě to, že všechno končí biologickou smrtí, vede k zoufalství či totálnímu cynismu (jak by se tomu vysmál takový Epikuros!), a proto věří v křesťanskou nauku (víra v nauku a víra v Boha jsou však dvě zcela odlišné věci). Zde mu Honzejk poněkud absurdně vyčítá, že z této chestertonovské pozice prý plyne Jochovo pojetí lidských práv, a tak prý své náboženské přesvědčení Joch klade politicky nad jiná přesvědčení. Jochovo pojetí lidských práv je ale naopak přísně sekulární a mohlo by mít svůj pozitivní význam, kdyby se – jak se to děje v závěru rozhovoru – soustředilo na praktické otázky místo filozofického mudrování. V praktické rovině Joch představuje názorovou protiváhu socialistickému myšlení EU, které chce stále něco regulovat a podporovat. Zde by se Joch blížil pozicím Václava Klause (je otázka, jak se Joch staví ke globálnímu oteplování, o kreacionismu si však myslí, že ve své sofistikovanější verzi by to mohla být vědecká teorie, čímž se výrazně blamuje, protože „boží zásah“ je mimo veškerou vědeckou teorii a možnost testování), na rozdíl od Klause má však zcela jiný způsob projevu a mnohem zastaralejší myšlenkový arzenál. V zásadě bych si, když už bych si měl vybrat za poradce v oblasti lidských práv mezi Klausem a Jochem, vybral Klause. Ale ani Klaus nemá žádné zvláštní předpoklady pro tuto pozici, má jenom méně negativních vlastností, které jsou s ní neslučitelné.