Zrušený paragraf nelze znovu uzákonit

Referentský návrh nového § 15 spočívá v tom, že se nově přiznávané starobní důchody u osob s nižšími příjmy sníží a u osob s vyššími příjmy zvýší. Takové řešení je v souladu s nálezem Ústavního soudu. Je ovšem problematické politicky, protože se ze dne na den (od 1. 10. 2011) citelně mění výše nově přiznávaných důchodů. Fakticky jde o změnu se zpětnou účinností, protože důchody se vypočítávají z výdělků od roku 1986. Změna by byla citelná a příjemci vyšších důchodů z doby do 30. 9. 2011 by začali požadovat odpovídající jednorázové zvýšení důchodů. Aby to bylo spravedlivé, měly by se všechny „staré“ důchody přepočítat podle nového schématu. Pro většinu starodůchodců by to znamenalo snížení důchodů. Je tedy zcela logické stanovisko ministra Jaromíra Drábka – nikomu důchod nesnižovat.

Bezděk navrhuje reagovat na nález Ústavního soudu zcela jinak – snížit strop pro placení pojistného na sociální a zdravotní pojištění z dnešního šestinásobku průměrné celostátní mzdy aspoň na čtyřnásobek. Plně chápu zájmy, které za tímto návrhem jsou. Hlavním zájmem přitom ani nemusí být podstatné zvýšení čistých příjmů pracovníků s vysokými platy. Hlavní je podle mého názoru zájem na vyvedení 3 % z mezd z dnešního výrazně nespravedlivého státního důchodového pojištění, do nového systému „reformovaných“ penzijních fondů, kde důchod bude přímo úměrný zaplacenému pojistnému. Touto operací má podle závěrečné zprávy PES dojít k “určitému zvýšení ekvivalence“. Pan generální Bezděk tedy vlastně navrhuje znovu uzákonit § 15 v podobě, kterou Ústavní soud zrušil jako protiústavní. Takový fór si asi žádný zákonodárce nedovolí.

Podstatně snížit strop pro pojistné, kompenzace daní z příjmů

Stávající strop pro placení pojistného na sociální a zdravotní pojištění je sám o sobě velmi problematický, provizorní. Totéž ale platí i o stropech na úrovni 300 % či 400 % průměrné mzdy, ani ty nemají žádnou logiku, odvozenou z koncepce sociálního či zdravotního pojištění. Stropy pojistného vznikly v systémech sociálního pojištění jako hranice, do níž jsou pracovníci zabezpečeni pro případ stáří či nemoci a nad kterou nejsou zahrnuti do systému vůbec, popř. jen do výše této hranice. V „normálním“ sociálním pojištění se tedy platí pojistné z výdělku do výše stropu a pobírají se dávky vyměřené z výdělku do výše stropu; žádné redukční hranice a procenta – jako v našem § 15 – v “normálním“ systému sociálního pojištění neexistují. Sociálně motivované příplatky a dávky existují samostatně, nejlépe ve zvláštním důchodovém pilíři, který není financován z pojistného, ale ze státního rozpočtu.

Obvyklá výše stropů pro placení pojistného sociálního pojištění je ve světě na úrovni 120 – 200 %. Jde o politicky citlivou problematiku, úzce související s politikou v oblasti daně z příjmů. Pokud bychom při reformě sociálního pojištění u nás nechtěli měnit výši čistých příjmů pracovníků, tak snížení stropu pojistného můžeme kompenzovat zavedením druhé sazby daně z příjmů ze závislé činnosti. To ale Bezděk nenavrhuje, ani tuto možnost nezmiňuje.

Průšvih místo slibovaného zázraku

Hlavním zájmem Bezděkovců je vyvedení 3 % z mezd do „reformovaných“ penzijních fondů. Na rozdíl od privatizátorů veřejných penzijních systémů z 90. let za to nic neslibují. Tedy kromě toho, že by si každý klient mohl vybrat, do kterého investičního či penzijního fondu se „jeho“ prostředky mají investovat. Přitom někteří z nás možná trochu vydělají a většina zaručeně prodělá – to už Bezděkův PES neřekl. Proděláme již z toho důvodu, že vyvedené prostředky budou chybět ve státním rozpočtu; Bezděkovci navrhují zvýšit DPH a státní dluh. Předchozí generace těchto reformátorů slibovala hospodářský zázrak: nově vytvořené úspory v penzijních fondech měly vyvolat produktivní investice a tyto investice měly zvýšit ekonomický růst o asi 1 % ročně! Hodně vydělat měli i pojištěnci: např. v Chile jim slibovali, že za pojistné 10 % z mezd dostanou v 65 let penzi ve výši 70 % předchozího výdělku. To bychom jistě brali skoro všichni. Tento zázrak mělo vyvolat povinné spoření u soukromých penzijních fondů, s reálným průměrným ročním výnosem 10 %. Skutek ale utek'.

Kdyby měli privatizátoři veřejných penzí pravdu, tak by se zázrak dal vyvolat i bez důchodů a důchodové reformy. Stát by si prostě vypůjčil na finančním trhu a obratem by tyto vypůjčené prostředky předal penzijním či investičním fondům, které by mu dlouhodobě vyplácely výnosy cca 10 % ročně, již po odpočtu inflace, nakonec by stát dostal zpět i jistinu. Když to zkombinujeme s výběrem pojistného a s poskytováním penzí, dostaneme to, co vymysleli za Pinocheta v Chile a co nám nyní – ve skromnějším provedení vnucují Bezděkovci. Skromnost spočívá v tom, že chtějí do penzijních fondů vyvádět každoročně „pouze“ 3 % z mezd. Více požadovat si netroufají, protože jsou jim velmi dobře známy dopady na státní rozpočet i na samotné důchody. Pokud vám celý uvedený „manévr“ připadá jako naprostý nesmysl, tak to rozhodně není náhoda. Celá Bezděkova penzijní reforma je na tomto nesmyslu založena a pan Bezděk to jistě velmi dobře ví.

Rezerva na reformu je zbytečná

Jednou z navazujících důchodových báchorek je, že na důchodovou reformu je třeba vytvořit rezervy na důchodovém účtu, nebo shromáždit výnosy z privatizace státního majetku. I toto bylo účelově vymyšleno privatizátory veřejných penzí. Podle nich se rezervy mají vytvořit proto, aby vyvedení prostředků do soukromých penzijních fondů mohlo proběhnout snadněji. My jsme vše – podle Bezděka – prožrali. O to více nás má stát důchodová reforma. I to je absurdní – pro stát a pojištěnce, nikoliv již pro osoby a instituce zainteresované na privatizaci veřejných penzí.

Systém Světové banky je výhodný a řeší náš problém

Návrh důchodové reformy Vladimíra Bezděka a jeho PES dnes již nikdo ve světě nedělá. Spíše naopak: řada států, které se řídily falešnými radami pramenícími z Chile, by se ráda zbavila zátěže, kterou privatizace veřejných penzí způsobuje. Světová banka již od roku 2003 doporučuje – zejména pro EU – tzv. Panevropský penzijní systém, jehož základem je reformované sociální důchodové pojištění (NDC), kterému na „křídlech“ sekundují pilíř sociálních penzí a pilíř dobrovolných soukromých penzí. Podrobné informace o vývoji směrodatné penzijní teorie a politiky ve světě jsme poskytli nejen PES, ale i příslušným ministrům a premiérovi. Panevropský penzijní systém lze u nás realizovat tak, že všechny dosavadní důchodové nároky se zachovají a stávající veřejné „důchodové pojištění“ se s účinností od 1. 10. 2011 rozdělí na pilíř reformovaného sociálního pojištění a na pilíř sociálních penzí. Podstatnou předností reformovaného sociálního pojištění jsou jeho podstatně nižší náklady – ve srovnání s pojištěním u reformovaných soukromých penzijních fondů.

Autor je bývalým generálním ředitelem životní pojišťovny Wüstenrot, nyní je vedoucím katedry veřejné ekonomiky na Vysoké škole finanční a správní.