O české šlamperaj trochu jinak...

22. 9. 2010 / Ladislav Žák

To, jak popisuje Jan Čulík stav české společnosti ve svém příspěvku "Joch vůbec nechápe...", mne tradičně naplňuje smutkem, který se mísí s určitou zlobou, která o to silnější, oč více se Jan Čulík trefí. Nečtu to rád a i v tom má Jan Čulík pravdu, že bychom se měli vžít lépe do pocitů těch, kterým pořád něco špatného předhazujeme a teď z toho dokonce děláme mnohde základ volební kampaně.

To, proč jsem se rozhodl zareagovat, má svůj původ v tom, že jsem se pondělí v noci projel po novém obchvatu Prahy a to od D5 na D1. V Čulíkově srovnání české a jaksi normální společnosti, které je opřeno o elementární požadavek spravedlnosti, schází poznámka, že v normální spravedlivé společnosti má občan právo spravedlivě požadovat, aby dvacet kilometrů dálnice za dvacet miliard bylo prostě a obyčejně rovných a vy jste neměli v autě pocit, že jste tu na skoku, tu na vlně nebo vlnkách a tu zase na roletě. I v kratších tunelech by se mohla lampička rozsvítit...

Myslím, že tohle nás ničí neméně, než určitá jazyková uzavřenost. Totiž to, že my sami pro sebe si děláme až příliš často zmetky, protože platí všeobecně rozšířený názor, že pro nás je to dobrý... Že to prostě stačí. Německé prostředí se na nás pohrdlivě dívá a hovoří už po staletí o české šlamperaj. Smutné je, že má až příliš často pravdu. Po Pandurech tady máme další miliardový důkaz...

Ale možná jsem byl v noci jenom příliš unavený. Ostatně jeďte se podívat sami.

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 22.9. 2010