Klausova drzost

27. 9. 2010 / Lukáš Zelenka

Měl bych malou připomínku či doplnění k článku pana Jírovce "Jak psát cestopisy". Jeho glosy jsou občas velmi vtipné, i když si myslím, že místy (zejména ve svém starším článku, na nějž odkazuje) kritizuje spíše formu. Forma logicky nemůže být dobrá, protože Klaus není spisovatel, pohled na formu může být také velmi subjektivní. I kdybychom se shodli, že jeho cestopisy jsou co do písemných kvalit řekněme "strohé", neukazuje to spíše na čtenáře, který si takový elaborát rád počte?

Ale proč vám vůbec píšu: Jak jste asi pochopili, zaujaly mě především narážky na obsahové nelogičnosti či výmysly. Myslím, že mám dokonalou ukázku této klausoviny (myslím, že stejně jako jsou švejkoviny, mohly by být i klausoviny). Zasílám vám výňatek z jedné své nakonec neodevzdané školní práce o Ludvíku Vaculíkovi, jde o citaci Václava Klause, který byl požádán, aby se vyjádřil k osobnosti Ludvíka Vaculíka.

Když jsem to četl poprvé, zasáhla mě ta drzost, teď po čase jsem se tomu už jen hodně smál. S věkem člověk trochu rezignuje. Stačí jen dodat, že Liehm (jak mě svého času upozornil Jan Čulík) tehdy nebyl šéfredaktorem.

Celý Klausův výplod můžete najít na velmi pěkných stránkách ZDE (opravdu nejsem jejich autorem).

,,Otázka pro Václava Klause: Jak jste na konci šedesátých let hodnotil veřejné působení Ludvíka Vaculíka a zvláště prohlášení Dva tisíce slov?

Každý, kdo prožíval šedesátá léta -- a já jsem mezi ně patřil -- musí i s odstupem čtyř desetiletí považovat Ludvíka Vaculíka za jednu z klíčových osobností tehdejší doby. Je s ním spojeno mnoho textů i výroků, které by dnes bylo možné archivně najít. [ano?] To je ale úkol pro někoho úplně jiného. [aha] Já považuji za rozhodující to, co přežívá [...]

První je jeho známé vystoupení na sjezdu československých spisovatelů v červnu roku 1967, který patřil k průlomovým okamžikům tehdejší doby a který i tehdejší komunistická moc pochopila jako kvalitativně nový fenomén. Ludvík Vaculík prohlásil, že "za dvacet let nebyla u nás vyřešena žádná lidská otázka", za což byl vyloučen z KSČ. Tím mimo jiné připomínám, že téměř dvě desetiletí členem KSČ byl, že byl reformním komunistou.

Druhou je jeho román Sekyra, který -- i když jsem ho už řadu desetiletí neměl v ruce - pro mne vedle Kunderova Žertu, románů a povídek Škvoreckého a rodícího se Párala zůstává klíčem k šedesátým letům. Dnešní přečtení tohoto románu by nám asi velmi přesně řeklo, kde se nacházelo tehdejší vidění světa a naší společnosti. To říkám bez jakékoli ex post moudrosti.

Mám k tomu jednu zvláštní osobní vzpomínku. [překvapivě] V tehdejší době jsem intenzivně spolupracoval s Literárními listy a pravidelně jsem tam psal známý komentář, který byl publikován pod pseudonymem Dalimil. Tehdejšímu šéfredaktoru A. J. Liehmovi jsem jedno náhodné dopoledne do dalšího čísla Listů nesl svůj pravidelný komentář a on mi říkal zhruba toto: "To je škoda, že jste nepřišel o pár minut dříve. Před chvílí jsme do tiskárny odeslali jeden takový manifest s řadou podpisů a ekonomů tam moc nemáme. Váš podpis by se tam hodil." Tehdy jsem toho velmi litoval a je naprosto nepochybné, že bych tento text jako jeden ze signatářů bez mrknutí oka ten den ráno podepsal. [sic!]

Možná že by se můj život odvíjel úplně jinak."

Němec, Jan -- Komponovaný rozhovor o V(acu)L(í)KU za dveřmi, časopis Host, 2007, č. 10

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 27.9. 2010