Nový americký přístup k rusko-gruzínskému konfliktu

30. 10. 2010 / Karel Dolejší

Předchozí americké administrativy podřazovaly politiku vůči Gruzii evropským a euroatlantickým zájmům a považovaly zemi za strategické aktivum pro transport energetických surovin na Západ. Proto se snažily integrovat ji do západních struktur, včetně struktur vojenských. Zdá se, že Obamova administrativa tento přístup postupně reviduje a politiku vůči Gruzii začíná formovat v rámci širší ruské politiky. Nasvědčuje tomu nedávno zveřejněná studie Samuela Charapa a Coryho Welta z thinktanku Center for American Progress nazvaná A New Approach to the Russia-Georgia Conflict, která klade důraz především na dvoustranné americko-ruské vztahy a otázky energetické bezpečnosti Evropy v zásadě vynechává.

Autoři popisují ruský postoj k dohodě o příměří a důvodům jejího porušení, "protože svět, v němž byla uzavřena, již neexistuje". Obamova administrativa se kvůli tomuto postoji rozhodla nedělat z dalších aspektů americko-ruských vztahů rukojmí konfliktu v Gruzii. Namísto toho by americká politika měla v dané věci sledovat čtyři základní cíle: Předejít obnovení násilí, zvládnout humanitární situaci v regionu, zredukovat význam konfliktu ve vzájemných vztazích s Ruskem - a v dlouhodobém výhledu zprostředkovat znovusjednocení Abcházie a Jižní Osetie s Gruzií. První tři cíle předpokládají konzervativní politiku v zásadě uchovávající status quo, zatímco neexistuje žádné doporučení, jak dosáhnout cíle čtvrtého. V podstatě jde tedy o to, aby váha gruzínské otázky v bilaterálních vztazích s Moskvou byla značně redukována, není to již kladivo, jímž by byl partner při každé příležitosti mlácen po hlavě - což byla politika předchozí administrativy a jejích militantních evropských spojenců, především Polska a České republiky.

Pokud jde o předcházení znovuvypuknutí konfliktu, studie vidí jako možné zdroje nového nepřátelství obě strany, přičemž větší důraz je kladen na stranu gruzínskou. "V Abcházii a Jižní Osetii jsou pevně usazeny ruské tanky, které se jen tak brzy nestáhnou a odrazují od jakýchkoliv unáhlených gruzínských pokusů znovuobsadit tato území silou," píší autoři zcela nedvojsmyslně. Hovoří obsáhle o spoluvině administrativy prezidenta Saakašviliho na vyvolání ruské invaze a na tomto základě odmítají stupňující se požadavky na dodávky protitankových a protiletadlových zbraní do Gruzie. Je namístě zdůraznit, že Obama v tomto bodě dokonce pokračuje v politice svého předchůdce. Saakašviliho před srpnovou válkou v roce 2008 nevyzbrojoval Washington, ale jeho militantní evropští spojenci a (v menší míře) Izrael. Americká vojenská pomoc se týkala takřka výhradně lehkých expedičních sil účastnících se zahraničních misí.

Studie doporučuje, aby USA podporovaly návrat Jižní Osetie k existujícímu mechanismu předcházení konfliktů, který úřady v Cchinvali odmítly, dále uskutečnění monitorovací návštěvy mezinárodních zástupců v Jižní Osetii, s úmyslem přejít postupně k pravidelným návštěvám tohoto druhu a pravidelnému monitorování území Jižní Osetie a Abcházie. Dále předložená koncepce nezachází. Postup ministerstva zahraničí, které neustále opakuje, že ruská vojenská přítomnost představuje podle mezinárodního práva okupaci a vyzývá Moskvu ke splnění mezinárodních závazků, je označen jako "neúčinný a kontraproduktivní".

Pokud jde o humanitární situaci, studie doporučuje, aby USA podporovaly zjednodušení pohybu zboží a osob přes demarkační linie. V ideílním případě by mělo dojít k nahrazení ruských pohraničníků společnými stanovišti obsazenými vojáky Gruzie, Jižní Osetie i Abcházie. Následným cílem by bylo zahájení mezinárodní diskuse o rekonstrukci a restituci vlastnictví nebo o návratu osob vyhnaných či uprchlých během osetinských konfliktů v letech 1989-1992 a 2008. Ještě vzdálenějším cílem jsou obdobné rozhovory týkající se Abcházie.

Gruzie a EU by neměly mít s těmito cíli žádný problém, ale nebudou zřejmě spokojeny s chybějícími časovými rámci. Moskva a obě odtržená území navíc vážou jakákoliv mezinárodní jednání i působení mezinárodních institucí na otázku uznání nezávislosti Abcházie a Jižní Osetie.

Nová americká studie nedoporučuje žádný způsob rozhýbání zablokované situace na Kavkaze; jen se snaží předejít jejímu opětovnému vyhrocení a eventuelně dosáhnout určitých dílčích zlepšení bez zásadních změn. V pohledu autorů se odráží skepse vůči chování Saakašviliho administrativy i praktickým možnostem Evropské unie.

Zmiňovaná studie jistě není pro Saakašviliho a jeho evropské spojence dobrou zprávou; na druhé straně je však třeba říci, že po volbách, které jsou doslova za dveřmi, může být Obama tlačen k mnohem razantnější politice.

Jestliže by k uvedenému přece jen nedošlo nebo by podobný tlak z mnoha dobrých důvodů (ruský postoj k Afghánistánu a Íránu...) neuspěl, bude to na gruzínské straně znamenat potřebu formulovat úplně novou zahraničněpolitickou linii, zcela odlišnou od té, již dosud Saakašvili uplatňoval. Vyhlídky na možnou budoucí reintegraci Abcházie a Jižní Osetie by měly šanci přežít pouze tehdy, přestane-li Moskva Gruzii vnímat jako hrozbu svým strategickým zájmům. Studie Charapa a Welta naznačuje, že pokud k tomu ještě nedošlo, odpovědnost nelze hledat na straně současné americké administrativy, jejíž přístup ke Gruzii se mění, ale výhradně jen v rezidenci tbiliského okusovače kravat, který už nikdy nedokáže překročit stín traumatu, jež si útokem na Cchinvali sám přivodil.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 29.10. 2010