Smutný totem

17. 11. 2010 / Bohumil Kartous

Má to své vysvětlení. Vývoj naší kultury je postaven na jednoduchém principu: původní je porovnáváno s nově přicházejícím. To původní má za sebou historii, nově přicházející je vesměs postaveno na vizi. Tak to doposud většinou bylo. Jenže nyní je na každou vizi příklad z historie, což vizím přirozeně nesvědčí. Jejich originalita a věrohodnost oslabuje a to limituje náklonnost příznivců. Vedle toho ale také víme, že zachovávat původní znamená snažit se zastavit vývoj. Tedy někteří to vědí, někteří se zarputile tváří, že to tak není.

Každopádně obojí, jak tradice, tak vize, rázem směřuje k jednomu cíli. Místo dialektiky vedoucí po spletitých cestách kulturního vývoje, směrodatného pro evropský novověk, nastal obrat k lineárnímu pochodu za více či méně transparentním kulturním "akcionářem", všudypřítomným Růstem. K němu směřuje několik cest, což mají být kulturu formující alternativy. Jejich status už nelze v žádném případě označovat za tradici či vizi. Každá z nich je platná jen částečně a dobře se to o ní ví.

Jde tudíž jen o moc, která dokáže tradice a vize rekonstituovat. A je skutečně nutná, protože, ideologie, které mají vize sdělovat, se nebezpečně vyprázdnily. Paradoxně nejvíce ryzími ideologiemi jsou různé formy extremismu. Pak jsou tu ještě ti, kdo si myslí, že řešením je původní ideologie resuscitovat. Ideologie se rozpouštějí a pokud ne, jsou to mrtvé, i když často uctívané relikvie. Proto hlasití obránci ideologií nejsou dobrá společnost. Ještě horší jsou ale ti, kteří se za ideologie schovávají a je jim jedno, v jakém závětří zrovna stojí.

Vytisknout