Dvakrát Máte slovo

22. 11. 2010 / Jiří Jírovec

O státních maturitách

Michaela Jílková to nemá s hosty snadné. V pořadu o státních maturitách létalo vzduchem mnoho slov, ale divák se nedozvěděl nic podstatného. Ministr Dobeš se pokoušel jednat umírněně, kdežto dva přítomní učitelé byli značně agresivní - no kolikrát za život se poštěstí mít před sebou ministra. Dva přítomní studenti působili upraveně a distinguovaně, ale vlastně neměli co říct. Pak tam byl ješte president společnosti, která testy připravuje. Ten působil blahosklonně -- jako starý mazák přežil několik ministrů školství a dokonce se do své pozice dokázal po odsunutí zase vrátit -- ví tedy, jak se dělá politika. Jeho čísla o ceně testů byla sice poloviční proti těm, která měl ministr, ale to se ve vřavě ztratilo.

Učitelé se drželi dvou témat. První se dá jakž takž pochopit. Příprava celostátní maturity stála několik set milionů, ale dlouhá léta nebylo dost politické vůle dotáhnout celou věc do konce. Teď to schytává ministr Dobeš, přestože je v úřadu jen několik málo měsíců.

Druhé téma muselo divákům vyrazit dech. V české společnosti se prý nadále těžko uplatní někdo bez maturity, a proto nemůžeme "těžkou" zkouškou nějakým dvaceti nebo třiceti procentům zavírat dveře. Co na tom, že ve zkušebních testech byla údajně látka na úrovni konce základní školy.

Jako člověk, který přes dvacet let přicházel do styku s produkty kanadského školství, mohu potvrdit, že se zdejší střední škola i univerzita dá absolvovat, aniž by byl absolvent studiem příliš poznamenán. Výsledkem jsou obrovské mezery ve všeobecném vzdělání.

Při pohovorech není uchazeč o práci tázán, co umí, ale zda je ochoten doučit se to i ono.

V praxi to vypadá tak, že na všechno musejí být detailní návody, které upozorňují třeba na to, že kádinka s vařící vodou je horká a nedá se vzít do ruky.

Idiocie doučování šla v podniku, kde jsem do roku 2009 pracoval (zaměstnává převážně lidi s universitním vzděláním a zbytek má patrně maturitu), tak daleko, že manažeři nechali vyvěsit na toaletách plakátky s návodem, že a jak si mýt ruce. Není div, že pod takovými lidmi šel podnik rychle zu grunt.

V Kanadě neexistuje maturita. Střední škola dává diplom za absolvování určitého počtu kursů. Na university se přijímá (kromě medicíny, kde je současně podmínka nejméně dva roky universitního studia) bez přijímacího pohovoru. podle prospěchového klíče. Ty lepší požadují průměr nad 80%, méně žádané vystačí třeba s 60%.

Ministr Dobeš si trváním na kvalitě podřezává větev sám pod sebou. Z hlediska moci je přece nedovzdělanost žádoucí. Takové lidi je snazší oblbnout.

O cenách léků

Cimrmanova teorii poznání je založena na představě, že na začátku poznávacího procesu je omyl, který postupně vyvracíme. Na konci pak je omyl zcela vyvrácen, my nevíme nic, ale víme to správně.

Omyl, v němž český spotřebitel léků žije, spočívá ve víře, že se nákup léků řídí logickou úvahou, že jejich cena by měla být v zájmu zdravotnictví pokud možno co nejnižší.

PharmDr Martin Beneš, ředitel Státního úřadu pro kontrolu léčiv SUKLu tento omyl trpělivě vyvracel a diváky, pokud u obrazovek vydrželi, přesvědčil, že v tom žádná logika vskutku není. Budiž mu přiznáno k dobru, že se s kolegy shodl na tom, že jakýsi zákon je špatný, ale musí se dodržovat.

Současný model je takový, že se lék za určitou cenu koupí a v tom okamžiku je na něj stanoven doplatek nula korun (tedy pokud splňuje další podmínky pro nulovou sazbu). Pak se zjišťuje, jestli náhodou není kdesi na trhu týž lék za lepší cenu. Podaří-li se taková situace najít, zprůměruje se pět nejnižších cen a rozdíl mezi původní cenou a průměrem se stane pacientovým doplatkem. Podaří-li se k původní ceně, řekněme 100 korun najít průměr 60 (to je cenu, za kterou kupovali jiní) stane se rozdíl 100-60 = 40 doplatkem, který pacient za lék zaplatí.

Opačně to nefunguje. Při negativním rozdílu nedostane pacient nic. Paní Jílková se ve vřavě ke slovu dostala jen sporadicky, a tak se nezeptala ani na ty nejzákladnější otázky. Například na to, jakou motivaci mají čeští nákupci k tomu, aby se snažili o co možná nejnižší cenu. Nebo, co se stane, když ty levnější ceny rázem pominou. Jsou poplatky snižovány stejně rychle, jako jsou zaváděny?

Mohla se ptát i na to, zda nakupující organizace dostávají určité procento z objemu proplacených cen. Nebo jinými slovy, zda náhodou nevydělávají, když kupují draho.

Zajímavé by bylo vědět i to, který idiot doplatky na léky vůbec vymyslel. Zdravotní pojištění přece není víc než jakékoli jiné -- mechanismem, kterým se náklady, které by jedinec neunesl, rozkládaji na všechny pojištěné přibližně rovným dílem. V principu je přece jedno, jestli jde o poškozenou karoserii auta, nebo nemocí zdrchané tělo.

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 22.11. 2010