Stát (se) hyenou na vlastním těle?

23. 12. 2010 / Jiří Šejnoha

Přiznám se bez mučení, že hrozně nerad píši o záležitostech, v nichž bych měl používat zavedené a zákonem dané názvosloví. Za případné nepřesnosti v pojmech se čtenářům omlouvám, ale zvědavost mi nedá. Zvědavost je totiž nejkrásnější lidská vlastnost, bez ní by nebylo pokroku lidstva, pravil můj středoškolský profesor dějepisu, který se ke škodě svých studentů před měsícem odebral na věčnost.

Sociální problematiku v ČR tedy řeší následující tři zákony:

Zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře

Zákon č. 110/2006 Sb. zákon o životním a existenčním minimu

Zákon č. 111/2006 Sb., o hmotné nouzi

Sociální problematika je na rozdíl od daňové poněkud zajímavější. Obdarovaný dostal finanční dar a stát se logicky zajímá pouze o příjmovou část daru. Zde se názory odborníků liší. Jedni říkají, že úředníci sociální správy mohou posoudit existenční podmínky obdarovaného a s přihlédnutím k výši daru a způsobu, jak s ním obdarovaný naložil, pak mohou případně rozhodnout o ponechání některých sociálních dávek v jeho prospěch. Jinými slovy úředníci sociální správy mají určitou malou volnost v rozhodování danou zákonným předpisem.

Druzí odborníci jsou v této věci skeptičtější a říkají, že úředníci v podstatě téměř žádnou volnost v rozhodování nemají. Pokud obdarovaný přizná dar, zaplatí darovací daň státu, poplatí všechny své dluhy, provede nutné opravy domu, koupí si novou pračku a ledničku, pak je stejně rozhodující příjem finančního daru. S největší pravděpodobností úředníci rozhodnou o odebrání některých sociálních dávek.

Sestavil jsem modelový případ tentokrát pro paní Veroniku. Veronika je rovněž matka samoživitelka a vyživuje dvě děti, na které jejich otec přestal platit výživné. Zadlužila se u nebankovní úvěrové firmy a není schopna splácet dluh. Celková dlužná částka včetně úroků činí 150.000 Kč. Je ohrožena exekucí. Jedna nadace na ochranu práv dítěte se rozhodla, že za paní Veroniku její dluh zaplatí v plné výši převodem přes účet paní Veroniky, která tím pádem dar od nadace nemůže vůči státu zapřít. Paradoxně se dostává do situace, kdy bude muset do 30 dnů zaplatit darovací daň v sazbě 7% z rozdílu 150.000 Kč mínus 20.000 Kč, tedy zaplatí státu 9.000 Kč. Přiznání darovací daně se automaticky přenese z agendy finančního úřadu na příslušnou sociální správu a úředníci rozhodnou o odebrání, nebo snížení některých sociálních dávek, neboť obdržením daru velmi zbohatla. Paní Veronika se po půl roce dostává opět do náruče soukromých exekutorů; že jsou mezi nimi i pěkní šibalové, to už ví hodně českých rodin.

Na závěr malý daňový oříšek. Když svoji úvahu dovedu do konce, musím se našich čtenářů zeptat, jak je to v případě povodní nebo požárů, kdy se lidé, ne vlastním přičiněním, rovněž dostávají do stavu hmotné nouze. Odstartují se dobrovolné sbírky na pomoc zaplaveným obcím, nadace a charitativní organizace přidělují vybrané peníze přímo postiženým lidem, nikoliv přes místní obecní úřad. Domnívám se, že obdarovaní mají jednoznačnou povinnost zaplatit státu darovací daň v příslušné výši. V takovém případě vydělává na povodních mobilní operátor (dárcovské SMS), své režijní výdaje pokryjí i zúčastněné nadace a stát si nakonec odřízne dalších pěkných 7% ze zbytku. Kolik pak asi zbude na postižené? Nejsou tímto oni postižení znovu postižení významným krácením pomoci? Není to syndrom státního hyenismu? A jak to bude v případě, kdy nadace a charitativní organizace rozdělují pomoc postiženým přes účty obecních úřadů? Budou muset postižení i při takovém postupu platit darovací daň? Dokáže mi někdo ze čtenářů BL fundovaně odpovědět?

Vytisknout