Ministerstvo financí varuje: podpis této smlouvy vás může existenčně zničit!

23. 12. 2010 / Milan Daniel

Lidem v nouzi je třeba pomoci předem. Tak, aby se do ní pokud možno nedostali.

Případ paní Martiny, která upadla do dluhové pasti, vzbudil u čtenářů Britských listů vlnu solidarity. Matce tří dětí, jíž byla už odpojena elektřina a její dům byl prodáván v dražbě, se jako mávnutím kouzelného proutku změnil život a ona i její děti budou mít po týdnech trýzně Vánoce, o nichž se neodvažovali snít. Původce sbírky na její podporu Jiří Šejnoha , jehož článek solidární akci nechtěně vyvolal, se zabývá ve svém posledním článku související legislativou, která s takovou pomocí nepočítá a dlužníka, vyvedeného z pasti, do ní stáhne znovu stát, který by ho měl chránit.

O případ se začal zajímat veřejný ochránce práv Pavel Varvařovský, který ale k dalším krokům v této věci potřebuje občanský podnět. Na jeho základě by mohl vydat doporučení zákonodárcům k potřebné legislativní úpravě.

To je ovšem jen jeden úhel pohledu na řešení problému. Protože v podobné situaci jako donedávna paní Martina je v České republice poměrně velká skupina lidí (podle mého zjištění tzv. dluhová agenda v občanských poradnách provozovaných Asociací občanských poraden strmě narůstá), je třeba řešit problém nikoliv ex post, ale a priori.

Lidi s nedostatečným ekonomickým povědomím, kteří využívají lákavých nabídek lichvářských společností (nebo podepisují rizikové ručitelství v případě hypotečních smluv), by nepochybně přinejmenším zarazilo, kdyby měli při podpisu smluv před očima upozornění podobného typu jako kuřáci na krabičkách cigaret. Třeba: Ministerstvo financí varuje: podpis této smlouvy vás může existenčně zničit!

To, že finanční gramotnost obyvatel České republiky je obecně na poměrně nízké úrovni, je bohužel notoricky známou skutečností. Taková živná půda pochopitelně láká spekulanty s lidskou bídou, kteří z chudáků vydřou poslední peníze.

Ti, kteří si takto půjčují, většinou vytloukají klín klínem a mají pro řešení svého osobního problému jen velmi omezený operační prostor. Nabídka okamžité půjčky pro ně znamená úlevu, za níž nechtějí vidět hrozící propast. Je však na státu, resp. jeho zákonodárcích, aby byli lidé z této rizikové skupiny včas a přiměřenou formou chráněni před důsledky svého (zdánlivě) svobodného rozhodnutí. Stát to může udělat například způsobem, který zmiňuji. A rozhodně by to měl udělat i systémově a zavést výuku základů finanční gramotnosti i do základních škol. Už nyní by však mohl adeptům signatářů rizikových smluv poradit, aby se v případě jakékoliv pochybnosti obrátili na nejbližší občanskou poradnu. Možná by pak nemusel vydávat tolik peněz na sociální dávky a podporu lidí v nouzi.

V reakci na původní Šejnohův článek Havlovy děti napsal Jan Čulík, že ke změně situace by mohla přispět občanská lobbistická skupina, která by si ji na zákonodárcích vymohla. To je sice myšlenka správným směrem, ale taková (organizovaná) skupina bohužel neexistuje. Její činnost by brzy narazila na problém vymezení skupiny lidí, jež by mohla chránit. Byli by to všichni lidé v nouzi? Jen někteří? Kudy vést hranici, jak ji vymezit?*) Vybudování jakékoli funkční sítě aktivistů spotřebuje spoustu energie, času a bohužel se neobejde bez peněz. Zdaleka ne každý z těch, kteří paní Martině přispěli na řešení jejího problému, bude ochoten dělat něco takového systematicky, dlouhodobě, organizovaně a zdarma.

Přesto tu jistá šance je. Každý ze čtenářů či autorů BL má možnost obrátit se v případě člověka, který spadl do dluhové pasti, na místní noviny, rozhlas, někde i lokální televizi. Každý má možnost zajít na sociální odbor svého města či obce, zajít v této věci za svým poslancem / poslankyní či senátorem /senátorkou. A konečně každý z nás má možnost požádat je, aby do příslušného zákona zabudovali pojistku, již nebude moci přehlédnout ten, kdo za penězi nevidí propast, do níž může spadnout.

Zajisté jsem si vědom toho, že "něco takového" narazí na obranu typu "je to nepřípustný zásah do svobodného podnikání". Existuje tu však výše zmíněný precedens. Znamená snad prosperita lichvářských firem či hypotečních společností víc než bezpečí člověka ohroženého ekonomickou pastí? A je snad život v totální bídě, bezvýchodný život matky s dětmi (či jiného chudáka) v nějakém azylovém domě o tolik lepší než život s rakovinou plic?

*) Pozn. red.: Jan Čulík argumentoval, že by mohla vzniknout organizovaná skupina, která by se snažila protlačovat po jednom jednotlivá zákonná opatření ve veřejném zájmu, jaká často existují v zavedenějších demokraciích. Jedním z nich by mohlo například být varování ministerstva financí, zmíněné panem Danielem v titulku tohoto článku, s jasným výpočtem velkými písmeny, kolik celkem dlužník splatí úvěrové společnosti za rok, za dva roky, za pět let. Jiným by mohlo být například opatření, běžně existující v Británii, že i když podepíšete finanční dohodu (na půjčku, hypotéku, pojištění), smlouva nenabývá hned platnosti a zákazník má zákonné právo ji v následujících několika týdnech zrušit, i když už ji podepsal. (Tento zákon už v ČR platí, od 10. 5. 2010, poznamenává Milan Daniel, ZDE) Atd.

Řádné tržní podnikání musí být založeno na férovosti a na otevřených kartách obou stran. Kupující musí přesně vědět, co a za jakých podmínek kupuje.

Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 23.12. 2010